ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1186.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1186/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. S., proti žalované České republice – Okresnímu úřadu v P., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 7/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2001 č.j. 22 Co 178/2001-68, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 7.12.1999, je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytčeného soustavného méně závažného porušování pracovní kázně nedopustila a že samotná výpověď a zejména předchozí písemná upozornění jsou nekonkrétní a vyplývají „z osobní zaujatosti nadřízeného žalobkyně Bc. H.“.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. 11 C 7/2000-41 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalované náklady řízení ve výši 7.375,- Kč „k rukám jejího zástupce“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně tím, že v průběhu měsíce listopadu 1999 „nevyužívala pracovní dobu 6 hodin a 4 minuty“, když „v tomto rozsahu označila hovory z linky na svém pracovišti za soukromé“, se dopustila méně závažného porušení pracovní kázně. Protože ji žalovaná v době od 23.6.1999 „více jak ve dvou případech“ v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozornila na možnost výpovědi, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11.12.2001 č.j. 22 Co 178/2001-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby „nahradila“ žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5.150,- Kč „k rukám její zástupkyně“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě, kdy žalobkyně přes výtky zaměstnavatele (včetně upozornění na možnost výpovědi) „po dlouhou dobu uskutečňovala z telefonu žalované soukromé telefonické hovory“ a tak „soustavně krátila fond pracovní doby“, byly splněny „všechny hmotněprávní předpoklady dané zákoníkem práce“ pro platnou výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Námitku žalobkyně o ochraně obsahu telefonních hovorů odmítl s odůvodněním, že žalovaná použila výpisů telefonních hovorů pouze pro zdokumentování protelefonovaného času žalobkyní, aby prokázala oprávněnost dané výpovědi, a nezneužila přitom soukromou sféru žalobkyně, neboť nezjišťovala, kdo byl druhým účastníkem těchto hovorů ani jejich obsah.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytkla soudu prvního stupně, že v odůvodnění rozsudku uvedl „naprosto nepravdivé skutečnosti“ o tom, že žalobkyně nepopírala (dokonce údajně souhlasila), že se dopustila vytýkaných porušení pracovní kázně; kdyby to totiž byla pravda, pak „podání žaloby by postrádalo logiku“. V souvislosti s namítanou ochranou obsahu telefonních hovorů, v níž spatřovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, zdůraznila, že ze strany žalované se nejednalo o pouhé pořizování výpisů telefonních hovorů žalobkyně, ale nepochybně šlo i o zjišťování jejich obsahu (odposlech), resp. o činnost nad rámec pouhých výpisů, protože jinak by žalovaná nemohla zjistit soukromý charakter hovorů, jejichž existenci navíc žalobkyně jednoznačně popírá, a od samého počátku tvrdí, že šlo o služební hovory. Mimo to dovolatelka namítala, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces tím, že jejímu právnímu zástupci nebylo umožněno účastnit se jednání u odvolacího soudu a tak se ocitla u soudního jednání úplně sama „prosta jakékoliv zkušenosti“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla‚ aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu „neřešilo žádnou zásadní právní otázku“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobkyně E. Z. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 21.1.2002 a do vlastních rukou zástupkyni žalované J. Č. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 21.1.2002 a že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 20.3.2002 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 21.3.2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 21.1.2002 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 21.2.2002. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení §7 písm. c), §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1] vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu