ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1209.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1209/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a.s., člen koncernu K. I., a.s., zastoupenému advokátem, o 72.734,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 115/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2001, č.j. 16 Co 60/2001-91, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.780,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila mu na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 72.734,- Kč s 12% úrokem od 13. 8. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracuje od 8. 1. 1990 v podzemí hlubinného dolu jako rubač, a dne 8. 1. 1999 utrpěl pracovní úraz, když před přeložením stěnového dopravníku při vyměřování délky dřevěných stojek došlo k „vyjetí“ pilíře a při útěku byl zasažen horninou do pravé ruky; ruka mu byla přiražena k bočnímu plechu stěnového dopravníku. V důsledku tohoto úrazu byl práce neschopen od 8. 1. 1999 do 25. 7. 1999.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 25 C 115/99-23, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 13.250,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 8. 1. 1999 žalobce utrpěl pracovní úraz, když se pomocí dvou dřevěných tyček snažil změřit vzdálenost, přičemž vypadl uhelný pilíř, a žalobce proto musel rychle opustit místo, kde se nacházel. Při přeskakování hřeblového dopravníku mu hornina přirazila ruku; v této době neměl na rukou pracovní rukavice. Dovodil, že žalovaná se nezprostila odpovědnosti, a to ani z části, když neprokázala, že žalobce porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Vycházel přitom mimo jiné z toho, že práce při měření vzdálenosti je prací přesnou, kterou nelze provádět v rukavicích, a z toho, že nadřízení žalobce potvrdili, že kdyby žalobce viděli pracovat při této činnosti bez rukavic, nevytýkali by mu to, neboť běžnou praxí je, že při této činnosti se rukavice nepoužívají. V žádném předpisu není stanoveno, že pracovník musí rukavice používat při všech činnostech v dole; některé činnosti je nutno provádět v rukavicích a jiné nikoliv, a to podle druhu vykonávané činnosti, uzavřel soud prvního stupně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2000, č.j. 16 Co 100/2000-39, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že si pro své rozhodnutí nesjednal náležitý skutkový podklad, když sám v rozporu s ustanovením §127 odst. 1 o.s.ř. řešil otázky, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí. Posouzení, zda zaměstnanec konkrétním počínáním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je posouzením skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí. Uložil soudu prvního stupně, aby poučil žalovanou o její procesní povinnosti ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. a aby jejímu případnému návrhu na znalecké dokazování či odborné dobrozdání vyhověl.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č.j. 25 C 115/99-72, žalované uložil zaplatit žalobci částku 72.734,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 13. 8. 1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 26.500,- Kč k rukám zástupce žalobce advokáta JUDr. M. R. a státu „na účet“ Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 2.912,- Kč. Poté, co doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce z oboru bezpečnosti práce v hornictví, znovu dospěl k závěru, že žalobce za trvání pracovního poměru utrpěl pracovní úraz tím, že mu při vyměřování pomocí dvou dřevěných tyček padající hornina přirazila ruku k hřeblovému dopravníku. V důsledku tohoto úrazu byl žalobce práce neschopen v době od 8. 1. 1999 do 25. 7. 1999. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovaná nezprostila odpovědnosti ani z části, když neprokázala, že žalobce porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. Vycházel přitom z toho, že při vyměřování délky „stojky“ pomocí dvou dřevěných tyček pracovník nemusí používat ochranné pracovní rukavice; ty jsou určeny proti rizikům, která lze obecně nazvat jako „kontakt“. Z ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb. nevyplývá, že by ochranné pracovní rukavice bylo nutno používat při veškeré pracovní činnosti. Příčinnou pracovního úrazu žalobce nebylo to, že neměl při činnosti měření vzdálenosti pracovní rukavice na rukou, ale to, že došlo k vypadnutí kamene, který zasáhl jeho ruku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č.j. 16 Co 60/2001-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5.651,70 Kč, k rukám advokáta JUDr. M. R.; návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl. Shodně se soudem prvního stupně posoudil předpoklady pro částečné zproštění odpovědnosti zaměstnance za následky pracovního úrazu žalobce ze dne 8. 1. 1999 a ztotožnil se s jeho závěry, že žalobce při vyměřování délky „stojky“ pomocí dvou dřevěných tyčí neporušil žádný předpis tím, že při této činnosti nepoužil pracovní rukavice. Nesouhlasil s argumenty odvolatelky, když podle jeho názoru z ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb. s přihlédnutím k článku 1.1.7 Všeobecné instrukce č.1, upravující pracovní pravidla pro všechny pracovníky v podzemích hlubinných dolů, jednoznačně vyplývá, že zaměstnanec je povinen používat ochranné pracovní pomůcky přiměřeně vzhledem k charakteru práce a k hrozícímu riziku poškození zdraví při práci. Tato povinnost však není stanovena paušálně pro jakoukoliv pracovní činnost. Návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl, neboť posouzení předpokladů pro částečné zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za následky pracovního úrazu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze považovat za problematiku po právní stránce zásadního významu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že práce v podzemí je prací se zvýšeným rizikem a pády hornin jsou běžnou záležitostí. Proto podle jejího názoru vyhláška č. 22/1989 Sb. nepovoluje výjimku z povinnosti používat ochranné pomůcky. Namítá dále, že soudy nesprávně považovaly za příčinu úrazu pád horniny, a poukazuje na Přílohu III. k vyhlášce č. 110/1975 Sb., která za zdroj úrazu považuje předmět (stroj, dopravní prostředek, materiál apod.), látku (pára, plyn, chemikálie, apod.) nebo energie, popř. lidskou bytost, zvíře nebo přírodní živel, které svým náhlým vnějším působením přivodily poranění (úraz zaměstnance) přímo nebo nepřímo tím, že při nějaké jeho činnosti, popř. při náhodném jeho styku s ním, byly bezprostředním podnětem ke vzniku úrazové nehody. Za příčinu pracovních úrazů je považováno používání nebezpečných postupů nebo způsobů práce, včetně jednání bez oprávnění, proti zákazu, prodlévání v ohroženém prostoru. Proto příčinnou úrazu žalobce nebyl pád horniny, ale vědomé nepoužívání ochranných pomůcek žalobcem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť postupoval v souladu s ustálenou judikaturou týkající se výkladu ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval tím, zda je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku výkladu ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky Č. b. ú. č. 22/1989 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při hornické činnosti a při hornické činnosti a při dobývání nevyhrazených nerostů v podzemí. Výklad tohoto ustanovení se v judikatuře vyšších soudů dosud neustálil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že k úrazu žalobce došlo dne 8. 1. 1999 je třeba projednávanou věc i v současné době posoudit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999 (před účinností zákona č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se odpovědnosti zprostí zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.
Podle ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 22/1989 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a bezpečnosti provozu při hornické činnosti a při dobývání nevyhrazených nerostů v podzemí, ve znění vyhlášek č. 474/1991 Sb., č. 340/1992 Sb., č. 3/1994 Sb., č. 54/1996 Sb. a č. 109/1998 Sb., tedy ve znění do 31. 12. 2000 (dále též jen „vyhláška“), pracovníci (nyní zaměstnanci) jsou povinni používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky, při práci postupovat podle provozní dokumentace a předpisů k zajištění bezpečnosti práce a provozu a volit takové pracovní postupy, které jsou v souladu se zásadami bezpečné práce. Nesmějí bez příkazu nic měnit na provozních, bezpečnostních, požárních, hygienických a jiných zařízeních. Používat a obsluhovat mohou jen ty stroje, zařízení, nářadí a pomůcky, které jim byly pro jejich práci určeny.
Po skutkové stránce bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatelka skutkové závěry soudu nenapadá), že žalobce, který byl zařazen u žalované jako horník, dne 8. 1. 1999 pracoval jako rubač a pomocí dvou dřevěných tyček měřil vzdálenost. Přitom vypadl uhelný pilíř (masa uhlí). Žalobce musel místo, kde pracoval, urychleně opustit, překročil hřeblový dopravník, přičemž se jej chytil pravou rukou, a padající hornina mu ruku přirazila k hřeblovému dopravníku. Při této činnosti žalobce nepoužíval ochranné rukavice.
Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání podle ustanovení §190 a násl. zák. práce je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Ustanovení §191 zák. práce umožňuje, aby přes tuto existující objektivní odpovědnost se za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostil. Aby se mohl zaměstnavatel částečně zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce, musí se jednat ze strany zaměstnance o porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob jednání nebo určitý způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů jen všeobecného charakteru nemůže mít za následek zproštění se této odpovědnosti.
Pojem právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jak je použit v ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce, blíže vymezuje ustanovení §273 zák. práce. Takovým předpisem je nepochybně také vyhláška Č. b. ú. č. 22/1989 Sb. a její ustanovení §17 odst. 3.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z citovaného ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky nevyplývá, že by ochranné pracovní rukavice byl zaměstnanec povinen používat při veškeré činnosti v dole. Takovouto povinnost nelze dovodit ani z článku 1.1.7 Všeobecné instrukce č. 1, jež blíže rozvádí povinnosti k používání ochranných pracovních prostředků. S dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že ochranné pomůcky jsou určeny proti rizikům, které lze nazvat jako kontakt. Z žádného předpisu však nevyplývá, že by zaměstnanec byl povinen používat ochranné pomůcky během celé pracovní doby bez ohledu na to, které konkrétní činnosti provádí. Smyslem používání prostředků ochrany zdraví při práci je, aby zdraví pracovníka bylo chráněno zejména za té situace, že je jeho zdraví okolnostmi, za nichž pracuje, ohrožováno. Byla-li žalovaná názoru, že při všech pracech, které se při práci horníka-rubače provádějí, je třeba používat veškeré ochranné prostředky (nebo jen některé z nich), nic jí nebránilo vydat v tomto směru závazný předpis, případně pokyn. Žalovaná však v řízení neprokázala, že by takový předpis nebo pokyn vydala, a z důkazů provedených v řízení vyplynulo, že ani nadřízení pracovníci žalobce jej nikdy neupozorňovali, že by jeho postup, kdy při měření nepoužíval rukavice, byl postupem nesprávným (v rozporu s předpisy pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že z ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky nelze dovodit, že by bylo povinností zaměstnance používat pracovní pomůcky při jakékoliv činnosti, které zaměstnanec v pracovní době vykonává, a že, jestliže žalobce prováděl měření, nevyplývalo bezprostředně z této vykonávané činnosti, že by bylo pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví nutno používat ochranné rukavice.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že soudy zaměnily příčinu úrazu za zdroj úrazu. Dovolatelka přitom poukazuje na Přílohu III vyhlášky Českého úřadu b. p. a Č. b. ú. č. 110/1995 Sb., o evidenci a registraci pracovních úrazů a o hlášení provozních nehod (havárií) a poruch technických zařízení. Přehlíží přitom, že se nejedná o předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení §273 zák. práce, ale o předpis, který slouží pouze k evidenci a registraci pracovních úrazů. Proto také pro evidenci a klasifikaci zdrojů a příčin úrazů používá vlastní terminologie, jež nemusí být s terminologií používanou při posuzování odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání vždy shodnou. Postup při zjišťování příčiny (příčinné souvislosti) úrazu (§190 a násl. zák. práce) spočívá v tom, že následek (škodu) je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích původu. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který následek (škodu) vyvolal. Z celého řetězce všeobecných příčin a následků (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinnou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro posouzení odpovědnosti za konkrétní škodu. Oproti tomu při rozlišování příčiny úrazu a zdroje úrazu při klasifikaci úrazu podle citované Přílohy III vyhlášky č. 100/1975 Sb., se jedná o zkoumání zejména ve vztahu k dodržování předpisů bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nikoliv o hledání příčinné souvislosti ve smyslu ustanovení §190 a násl. zák. práce. Proto odvolací soud postupoval správně také tehdy, jestliže za příčinu vzniku úrazu (škody) považoval pád horniny jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku.
S uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, je povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. část. dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, a §18 odst. 1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 7.705,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.780,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu