ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1227.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1227/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. V., zastoupené advokátem, proti žalované U. B., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 221/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, č.j. 21 Co 550/2000-53, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2001, č.j. 21 Co 550/2000-69, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.325,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 8. 1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že šetřením finanční ředitelky ve dnech 17. 8. až 27. 8. 1998 bylo zjištěno, že žalobkyně z pokladny neoprávněně a bez povolení vyplácela zálohy na soukromé účely, a že porušila ustanovení bodu 2.15 organizačního řádu tím, že vyplácela mimořádné zálohy na drobná vydání bez písemné žádosti odsouhlasené a podepsané ředitelem žalované, případně finanční ředitelkou. V těchto jednáních spatřovala hrubé porušení pracovní kázně žalobkyní.
Žalobkyně se domáhala (poté, co vzala zpět žalobu na zaplacení náhrady mzdy „za dobu 6 měsíců od 1. 9. 1998 v částce 78.000,- Kč“), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne 31. srpna 1998 je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že si je sice vědoma toho, že zálohy „víceméně z nevědomosti“ vyplácela, to vše ale skončilo dnem 18. 8. 1998, kdy jí za toto jednání byla uložena výtka. Domnívá se však, že svým jednáním se nedopustila takového stupně porušení pracovní kázně, jak má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, č.j. 25 C 221/98-37, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně dopustila, nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že k porušení pracovní kázně došlo, neboť nebylo respektováno ustanovení organizačního řádu, když žalobkyně nevyžadovala striktně předložení písemné žádosti na poskytnutou zálohu odsouhlasené ředitelem společnosti či finanční ředitelkou poskytla zálohu na soukromé účely pracovníka, byť z jeho mzdy. Uvedeným jednáním žalované však žádná škoda nevznikla, na pokladně nikdy nebyl zjištěn schodek, proplácení záloh bylo evidováno v příslušném sešitě přehlednou formou, přičemž o tomto systému evidence všeobecně pracovníci žalované věděli, a to včetně nadřízených žalobkyně, kteří si sami tímto systémem zálohy vybírali. Při řádném výkonu práce a důsledných kontrolách by v případě, že by vůči tomuto systému měli připomínky, mohli nedostatky zjistit a zajistit jejich nápravu. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce proto považoval za „naprosto nepřiměřené opatření“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, č.j. 21 Co 550/2000-53, ve znění usnesení ze dne 5. 4. 2001, č.j. 21 Co 550/2000-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne 31. srpna 1998 je neplatné, zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení „před prvním soudem“ ve výši 4.300,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 3.150,- Kč, v obou případech „na účet její právní zástupkyně“. Vycházeje se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně především konstatoval, že u žalobkyně se nemůže jednat o duplicitní potrestání, neboť podle zákoníku práce, byla-li žalobkyni vytknuta pochybení při poskytování záloh, mohlo se jednat pouze o „interní opatření“. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se ze strany žalobkyně jednalo o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, jak má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně zcela svévolně nakládala s cizími finančními prostředky (s penězi svého zaměstnavatele), když bez jeho vědomí a souhlasu prakticky poskytovala ostatním zaměstnancům soukromé bezúročné půjčky. Za právně „zcela bezvýznamné“ považoval, že si tyto půjčky řádně evidovala a že všechny byly následně řádně vráceny, takže při inventurách a kontrolách nebyl žalobkyni nikdy zjištěn schodek, neboť žalobkyně byla jako pokladní povinna se svěřenými prostředky řádně hospodařit, nikoli s nimi nakládat svévolně. Odmítl obranu žalobkyně, že na její nesprávné jednání ji měla žalovaná sama upozornit a že po obdržené důtce ve své činnosti ustala. Konat osobně práci podle pokynů zaměstnavatele a podle pracovní smlouvy patřilo totiž k základním povinnostem žalobkyně jako zaměstnance a pro posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru lze hodnotit pouze stav před tímto okamžitým zrušením pracovního poměru a nikoli skutečnost, jež nastala až poté, uzavřel odvolací soud.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc právně posoudil. Namítá, že podobným způsobem si „vypůjčovali“ z pokladny firmy i samotní její nadřízení, aniž předkládali nějaké další povolení, a že jí nikdy v minulosti při takovýchto půjčkách nevytýkali, že by něco podobného neměla činit. Kdyby ji na nesprávnost jejího postupu nadřízení upozornili, rozhodně by v tom nepokračovala. Takto v uvedeném postupu viděla zaběhnutý zvyk „ve firmě“ a neviděla v tom nic špatného. Připomíná, že poté, co byla na nesprávnost svého jednání písemně upozorněna, s podobným postupem přestala. Namítá dále, že nebylo dostatečně přihlédnuto k tomu, že jejím postupem nedošlo u žalované ke vzniku škody. Je přesvědčena, že celý postup vůči její osobě je veden pouze snahou žalované nevyplatit žalobkyni zákonné odstupné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud správně posoudil, zda intenzita porušení pracovní kázně v případě žalobkyně dosáhla míry požadované ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ze které mimo jiné vyplývá, že účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k prokázání svých tvrzení jsou povinni označit důkazy (srov. §120 odst. 1 o.s.ř.). Při hodnocení provedených důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§132 o.s.ř.). Jestliže však účastník skutečnosti, na nichž by - za předpokladu jejich prokázání - bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí, a tyto skutečnosti ani nevyjdou v řízení jinak najevo, je procesním důsledkem pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci. Tento důsledek ovšem nelze odstranit uvedením skutečností, jež by mohly být v řízení účastníku na prospěch, a označením důkazů k nim až v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. §243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Nové skutečnosti a nové důkazy mohou být po pravomocném skončení věci v občanském soudním řízení významné jen z hlediska obnovy řízení (§228 a násl. o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že správnost rozhodnutí odvolacího soud nelze v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem. Tvrzeními dovolatelky o tom, že si podobným způsobem „vypůjčovali“ z pokladny firmy i samotní její nadřízení, aniž předkládali nějaké další povolení (konkrétně ředitel a jeho zástupkyně), se za této situace dovolací soud nemohl zabývat, neboť toto tvrzení žalobkyně v řízení dosud neuplatnila (tvrdila sice, že si podobným způsobem brali zálohy i její nadřízení, nikoli však, že tak činili, aniž by předkládali nějaké další povolení), a navíc z výpovědi svědkyně Pospíšilové – finanční ředitelky žalované vyplývá, že, pokud si půjčky brala, vždy předkládala povolení v souladu s organizačním řádem.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (žalobkyně skutková zjištění v tomto směru nenapadá), že žalobkyně byla u žalované v pracovním poměru jako pokladní. Při této činnosti zaměstnancům firmy na jejich žádost poskytovala „zálohy“, přičemž vše zapisovala do zvláštního sešitu, aniž vždy vyžadovala předložení určenými vedoucími zaměstnanci potvrzené písemné žádosti. V jednom případě půjčila také spoluzaměstnanci B. na soukromé účely částku 16.000,- Kč, která byla vrácena z jeho mzdy formou vyúčtování zálohy. Podle ustanovení bodu 2.15 organizačního řádu žalované mimořádná záloha se poskytuje na základě písemné žádosti s přesným uvedením účelu; žádost musí být podepsána vedoucím PFC, které zálohu žádá, a navíc schválena ředitelem společnosti nebo finanční ředitelkou.
S námitkou dovolatelky, že jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 31. 8. 1998 neporušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, poruší-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu možností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise ze dne 31. 8. 1998 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – přihlížel zejména k funkci žalobkyně jako pokladní a k tomu, že svévolně nakládala v této funkci s cizími finančními prostředky (s penězi svého zaměstnavatele – žalované), když bez jeho vědomí a souhlasu poskytovala ostatním zaměstnancům „soukromé bezúročné půjčky“. Přihlížel dále k tomu, že k základním povinnostem žalobkyně jako zaměstnance patřilo konat osobně práci podle pokynů zaměstnavatele – žalované a podle pracovní smlouvy a že jí byl znám organizační řád (ten stanovil pro poskytování záloh pravidla). Za bezvýznamné považoval, že si žalobkyně tyto půjčky řádně evidovala a že všechny byly následně řádně vráceny. Z hlediska požadavků vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu (nevyžadování příslušných potvrzených žádostí pro poskytování záloh a vyplacení zálohy na soukromé účely žalobkyní, která byla ve funkci pokladní žalované) považovat za úplnou. Souhlasit lze také s tím, že odvolacím soudem uvažované okolnosti byly tak závažné, že se nebylo třeba vzhledem k vymezení hypotézy zabývat již dalšími okolnostmi (např. tím, že činností žalobkyně nebyla žalované způsobena konkrétní škoda, dosavadním chováním žalobkyně apod.).
Z hlediska takto úplně vymezené hypotézy logicky vyplývá závěr, který učinil v dovoláním napadeném rozsudku i odvolací soud, že jednání žalobkyně uvedené v okamžitém zrušení pracovní kázně ze dne 31. 8. 1998 intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně dosáhlo.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení §8 písm. a), §10 odst. 3 a §18 odst. 1] vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.325,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu