ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.133.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 133/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. H., proti žalovanému Č. T., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 17 C 400/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2001, č.j. 54 Co 505/2000-78, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.1.1995 žalovaný (do 1.1.2000 nesoucí obchodní jméno S. T., a.s.) sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobkyně „dne 9.ledna 1995 odmítla příkaz ředitele P. V. ú. dostavit se na pracoviště P. a pokračovat zde ve vykonávání činnosti pracovnice ohlašovny poruch s ohledem na zavedenou novou technologii“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 28.2.1995), aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 26.1.1995 je neplatná“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se porušení pracovní kázně nedopustila a že je to naopak žalovaný, který porušil ustanovení §35 odst. 1 písm. a) a §36 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11.3.1997, č.j. 17 C 400/96-14, žalobu na určení, že „výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 26.1.1995 je neplatná“, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy jako telefonistka s místem výkonu práce u „Ú. P.“, že dohodou ze dne 1.12.1993 bylo místo výkonu práce upřesněno na „pravidelné pracoviště : P.“ a že dopisem ze dne 21.12.1994 žalovaný převedl žalobkyni na nové pracovišti v P., s čímž ona nesouhlasila, a proto na toto pracoviště nenastoupila. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný nepotřeboval ke změně místa pravidelného pracoviště souhlas žalobkyně, neboť „pracoviště v P. spadá do dohodnutého místa výkonu práce v Ú. P.“; uzavřel, že delší dobu trvající nepřítomnost žalobkyně na pracovišti lze kvalifikovat jako hrubé porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.1998, č.j. 12 Co 267/98-28, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že zamítl návrh na určení neplatnosti „výpovědi dané žalobkyni žalovaným dopisem ze dne 26.1.1995“, aniž si ujasnil, zda taková výpověď vůbec existuje (a v kladném případě jí provedl důkaz), a zdůraznil, že jediným právním úkonem zaměstnavatele žalobkyně, jímž byl důkaz proveden, je okamžité zrušení pracovního poměru z 20.1.1995, jehož neplatnosti se však žalobkyně nedomáhala; napadené rozhodnutí považoval za „nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění“.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21.10.1998, č.j. 17 C 400/96-38, žalobu na určení, že „výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 26.1.1995 je neplatná“, znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 26.1.1995 výpověď z pracovního poměru, a že jediným úkonem žalovaného, který mohl vést ke skončení pracovního poměru s žalobkyní, je okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem z 20.1.1995. Protože se však žalobkyně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z 20.1.1995 nedomáhala, nezabýval se již „ostatními skutkovými tvrzeními žalobkyně a hodnocením provedených důkazů“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze - poté, co žalobkyně podáním ze dne 17.2.1999 v průběhu odvolacího řízení změnila žalobu tak, že se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995 - usnesením ze dne 19.1.2000, č.j. 54 Co 554/99-56, změnu žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při rozhodování o změně žaloby vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně změnou žalobního návrhu odstranila nedostatek původní žaloby spočívající v logickém rozporu mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem, čímž se žaloba „stala projednatelnou“, a dovodil, že podmínky pro připuštění změny žaloby uvedené v ustanovení §95 o.s.ř. byly splněny. Uložil soudu prvního stupně, aby s využitím výsledků dosud provedeného dokazování, případně po provedení dalších důkazů, které účastníci navrhnou, a po zhodnocení důkazů ve smyslu zásad ustanovení §132 o.s.ř., věcně posoudil platnost či neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.3.2000, č.j. 17 C 400/96-62, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.800,- Kč k rukám JUDr. D. H., advokáta. Po zjištění, že zrušovací projev žalovaného má všechny náležitosti požadované ustanovením §55 zák. práce a že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995 nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť „žalobkyně pouze důsledně nesouhlasila s mimozákonným postupem žalovaného opírajíc se o základní dokument pracovněprávního vztahu, a to pracovní smlouvu změněnou dodatkem z 1.12.1993“. Vycházel přitom z toho, že v pracovní smlouvě ze dne „1.1.1989“ (správně ze dne 1.6.1989) bylo místo výkonu práce vymezeno slovy „pracoviště u Ú P.“ a že podle listiny z 1.12.1993, kterou posoudil jako změnu pracovní smlouvy ohledně místa výkonu práce ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, došlo mezi účastníky k dohodě o změně místa pravidelného pracoviště žalobkyně na adresu P.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.1.2001, č.j. 54 Co 505/2000-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám JUDr. J. H., advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem. Stejně jako soud prvního stupně považoval za rozhodující posouzení otázky, jak bylo mezi účastníky dohodnuto místo výkonu práce (zda jím bylo „celé území Ú. P. či pracoviště P.,“), a shodně s ním dovodil, že „ujednání o místě výkonu práce mezi účastníky bylo listinou z 1.12.1993 zúženo z původního Ú. P. na pracoviště P.“. Námitku žalovaného, že nešlo o ujednání o místě výkonu práce, nýbrž jen o upřesnění pravidelného pracoviště, odmítl s odůvodněním, že „místo pravidelného pracoviště není ničím jiným než místem výkonu práce“ a že „zákon žádné takové lišení nezná“ [§29 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě bylo místo výkonu práce vymezeno v pracovní smlouvě tak, že je jím přesně určené pracoviště, posoudil jednostranné opatření žalovaného směřující k tomu, aby žalobkyně pracovala soustavně na jiném pracovišti, byť v sídle zaměstnavatele, jako její přeložení podle ustanovení §38 odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 29.5.1992, k němuž je však třeba souhlasu zaměstnance. Protože takový souhlas žalovaný od žalobkyně neměl, nemohla se žalobkyně nenastoupením na takovém místě dopustit hrubého porušení pracovní kázně. Za nedůvodnou považoval i námitku žalovaného, „že byl v žalobě na žalované straně označen neexistující subjekt“, neboť žalovaný byl od počátku označen jako „S. T., a.s.“, a k tomu, že s účinností od 1.1.2000 změnil obchodní jméno na „Č. T., a.s.“, přihlédl již odvolací soud v usnesení ze dne 19.1.2000, č.j. 54 Co 554/1999-56.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“, žalovaný poukazuje na dosavadní průběh řízení a namítá, že odvolací soud „zaměnil zcela odlišné pojmy“, když uvedl, že „místo pravidelného pracoviště není totiž ničím jiným než místem výkonu práce“. Za nepravdivý považuje jeho závěr, že „místo výkonu práce bylo v pracovní smlouvě žalobkyně vymezeno tak, že je jím přesně určené pracoviště“. V tomto směru tvrdí, že v pracovní smlouvě žalobkyně je uvedeno jako místo výkonu práce „Ú. P.“ a že v později uzavřené dohodě o stanovení místa pravidelného pracoviště se nejedná o dohodu o změně místa výkonu práce, ale pouze „o upřesnění pravidelného pracoviště v rámci dohodnutého místa výkonu práce“. Dovozuje, že při stanovení místa pravidelného pracoviště nepotřeboval souhlas žalobkyně, neboť nové pracoviště v P. evidentně spadá do dohodnutého místa výkonu práce v „Ú. P.“, stejně tak jako všechna ostatní pracoviště „Ú. P.“. Protože podle názoru žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 31.1.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních předpisů“ (podle „ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000“, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29.3.2000“), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud prvního stupně přitom rozsudkem ze dne 29.3.2000, č.j. 17 C 400/96-62, rozhodl ve věci jinak, než ve svých dřívějších rozsudcích (rozsudku ze dne 11.3.1997, č.j. 17 C 400/96-14, a rozsudku ze dne 21.10.1998, č.j. 17 C 400/96-38), které byly odvolacím soudem zrušeny.
Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil (§239 odst. 2 o.s.ř.) a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalovaného přípustné, jen jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s ř.].
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Ze srovnání závěrů odvolacího soudu vyjádřených v usnesení ze dne 2.6.1998, č.j. 12 Co 267/98-28, a v usnesení ze dne 19.1.2000, č.j. 54 Co 554/99-56, s právními závěry soudu prvního stupně vyslovenými v jeho zrušených rozsudcích ze dne 11.3.1997, č.j. 17 C 400/96-14, a ze dne 21.10.1998, č.j. 17 C 400/96-38, vyplývá, že právní názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně o věci určující. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.3.1997 (jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „výpovědi z pracovního poměru ze dne 26.1.1995“) proto, že spočíval na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (pro formální nedostatky spočívající v označení zrušovacího projevu), a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.10.1998 (jímž bylo rozhodnuto stejně jako v pořadí prvním rozsudku) proto, že žalobkyně teprve v tomto odvolacím řízení žalobu změnila (tak, že se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995), přičemž změněnou žalobu neprojednal a nerozhodl o ní soud prvního stupně. Při novém rozhodování soudu prvního stupně ve věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995). Závěr soudu prvního stupně učiněný v jeho rozsudku ze dne 29.3.2000, č.j. 17 C 400/96-62, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20.1.1995 je neplatným právním úkonem, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacími usneseními odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně – poté, co žalobkyně se souhlasem odvolacího soudu změnila žalobu - na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu