ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1375.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1375/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. Š., proti žalovanému Městu F., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 17 C 321/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2001, č.j. 16 Co 47/2001-146, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí dal žalovaný dopisem ze dne 27. 6. 1996 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v době doručení výpovědi pracovala na odboru sociální péče, a, ačkoliv důvodem výpovědi je, že se v důsledku organizačního opatření stala nadbytečnou, na stejný odbor, kde mělo dojít podle organizačního opatření ke snížení stavu počtu zaměstnanců, byli přijímáni další zaměstnanci (např. J. K. a J. B.). Výpověď tak byla žalobkyni dána v rozporu „s ustanovením §3 odst. 1 Občanského zákoníku (pro rozpor s dobrými mravy)“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26.5.1999, č.j. 17 C 321/96-42, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně pracovala u žalovaného na odboru sociální péče-zajišťování ucelených agend v rámci samostatné působnosti města na bytovém úseku. Protože žalovaný na 26.zasedání Městské rady dne 31.10.1995 rozhodl o převedení bytového úseku z odboru sociální péče na úsek správy budov a bytového fondu odboru správy obecního majetku a následně dne 12.12.1995 na dalším zasedání Městské rady o snížení počtu pracovníků odboru sociální péče o jednoho zaměstnance a protože o výběru zaměstnanců, kteří se stanou nadbytečnými, rozhoduje zaměstnavatel, přičemž jeho rozhodnutí nepřísluší soudu přezkoumávat, dospěl k závěru, že výpověď daná žalobkyní je platná. Námitku žalobkyně, že ze strany žalovaného šlo o účelové jednání, když přijal ve stejné době do pracovního poměru jiné dvě pracovnice, odmítl s tím, že tyto pracovnice byly přijaty v době, kdy žalobkyně byla na dlouhodobé pracovní neschopnosti a tato místa jí nemohla být nabídnuta, a že navíc uvolněná místa bylo třeba v zájmu „zajištění nepřetržitého výkonu uvolněných míst okamžitě nahradit“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 12. 1999, č.j. 16 Co 373/99-84, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že „nereflektoval“ skutečnost, že žalovaný rozhodl o snížení počtu zaměstnanců na odboru sociální péče o jednoho zaměstnance-sociální pracovnici, a ponechal stranou otázku, zda žalobkyně vykonávala podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě práce sociální pracovnice či nikoliv, když rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 1995 došlo z účinností od 1. 11. 1995 k převedení bytového úseku odboru sociální péče na odbor správy obecního majetku do úseku správy budov a bytového fondu, a nezkoumal právní důsledky tohoto opatření. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení vypořádal s tím, zda žalobkyně byla s ohledem na organizační změnu od 1. 11. 1995 zaměstnankyní zařazenou na odboru sociální péče či do odboru správy obecního majetku. Učiní-li soud prvního stupně závěr, že žalobkyně po 1.11.1995 byla zaměstnancem zařazeným na odboru sociální péče, bude třeba zkoumat, zda snížení stavu zaměstnanců se mohlo týkat právě žalobkyně, tedy zda podle sjednaného druhu práce byla žalobkyně sociální pracovnicí.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 15. 8. 2000, č.j. 17 C 321/96-114, určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 27. 6. 1996 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 5.426,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Po doplnění dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy dospěl k závěru, že převedením bytového úseku z odboru sociální péče na úsek správy budov a bytového fondu odboru správy obecního majetku s účinností k 1. 11. 1995 došlo k převedení žalobkyně do odboru správy obecního majetku; žalobkyně proto od 1. 11. 1995 nebyla zařazena ve struktuře žalovaného na odboru sociální péče. Proto se žalobkyně nemohla dotknout organizační změna přijatá usnesením žalovaného ze dne 12. 12. 1995, na základě které bylo rozhodnuto o snížení počtu zaměstnanců na odboru sociální péče o jednoho zaměstnance-sociální pracovnici.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 4. 2001, č.j. 16 Co 47/2001-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odstavce I. (ve věci samé) potvrdil, ve výroku odstavce II. (o nákladech řízení) jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 15.526,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.725,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování výslechem svědka, který v letech 1995 a 1996 vykonával funkci tajemníka Městského úřadu žalovaného, dospěl k závěru, že s účinností od 1. 11. 1995 došlo k převedení bytového úseku odboru sociální péče do úseku správy budov a bytového fondu odboru správy obecního majetku, přičemž náplň práce zaměstnanců bytového úseku se po organizační změně nijak nezměnila. Žalobkyně tak nemohla být po 1. 11. 1995 zařazena v odboru sociální péče jako sociální pracovnice („takový projev vůle neučinil žádný z účastníků“). Rozhodl-li proto žalovaný s účinností od 1. 1. 1996 o snížení počtu pracovníků na odboru sociální péče o jednoho pracovníka-sociální pracovnici, netýká se tato organizační změna žalobkyně, neboť ta nebyla v té době již sociální pracovnicí sociálního odboru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje s ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., žalovaný namítá, že odvolací soud zcela pominul výsledky dokazování před soudem prvního stupně, když dovodil, že žalobkyně nemohla být zařazena v odboru sociální péče jako sociální pracovnice, neboť takový projev vůle neučinil žádný z účastníků. Je přesvědčen, že měla-li žalobkyně v pracovní smlouvě jako druh práce sjednáno „zajišťování ucelených agend v rámci samostatné působnosti města na bytovém úseku odboru sociální péče“, mohl po ní žalovaný vyžadovat výkon práce na jiném odboru (např. na odboru správy obecního majetku) jen s jejím souhlasem, a to pouze formou změny pracovní smlouvy. Jestliže žalobkyně odmítala po účinnosti organizačních změn pracovat na odboru správy obecního majetku, nemohlo jít ze strany žalovaného „o toleranci právně bezvýznamného nesouhlasu žalobkyně, ale o striktní dodržování pracovních předpisů“ z jeho strany. Dovolatel se dále domnívá, že řízení trpí jinou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. z důvodu nedostatku řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neuvádí, o jaké zákonné ustanovení hmotného práva odvolací soud svůj závěr opřel. Navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku žalobce neučinil (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř může být dovolání žalobce přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 8. 2000, č.j. 17 C 321/96-114, jinak, než ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 1999, č.j. 17 C 321/96-42, z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho kasačním usnesením ze dne 1. 12. 1999, č.j. 16 Co 373/99-84.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 15. 8. 2000, č.j. 17 C 321/96-114, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 1. 12. 1999, č.j. 16 Co 373/99-84, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud I. stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které byly z části zjištěny na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení až po rozhodnutí odvolacího soudu, a z části posuzoval skutečnosti, které, ač byly zjištěny dříve, do svých úvah v předchozím rozhodnutí nezahrnul. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně byla s účinností od 1. 11. 1995 zařazena ve struktuře Městského úřadu žalovaného do odboru správy obecního majetku a že nebyla dále zařazena v odboru sociální péče jako sociální pracovnice, o které opřel svůj názor o platnosti či neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nevyplynuly z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci z ustanovení §238 odst.1 písm b) o.s.ř. dovozovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného-aniž se mohl věci zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na tomto závěru nemohou nic měnit ani námitky dovolatele, že řízení trpí jinou vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Jak totiž vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlížet jen pokud je dovolání přípustné. Nelze však naopak z tvrzení, že řízení je takovou vadou postiženo, dovozovat, že by pouze z tohoto důvodu bylo proti němu přípustné dovolání.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu