ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1388.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1388/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. T., proti žalovaným 1) P., s.r.o., a 2) K. s. P., a.s., o 276.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 182/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000, č.j. 18 Co 438/2000-242, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou [poté, co ji se souhlasem soudu prvního stupně změnil tak, že ji postupně rozšířil na částku 276.850,- Kč s příslušenstvím, a poté, co ji vzal ohledně částky 4.800,- Kč s příslušenstvím zpět] domáhal, aby mu žalovaní 1) a 2) zaplatili společně a nerozdílně 272.050,-Kč s 3% úrokem z prodlení od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu podanou u soudu dne 29.5.1992 proti žalovanému označenému jako K. s., obchodní podnik, zdůvodnil zejména tím, že od ledna 1979 do května 1991, kdy odešel do invalidního důchodu, byl zaměstnancem „žalované organizace“, že v době jeho nepřítomnosti v práci v důsledku pracovní neschopnosti se při stěhování pracoviště ztratila „knihovna magnetických médií“, která byla jeho soukromým vlastnictvím a kterou využíval při své práci a soustavně ji rozšiřoval, a že žalovaný mu odmítá nahradit vzniklou škodu; to přesto, že „okamžitě po zjištění ztráty dne 26.11.1990 požadoval na útvaru obrany zajištění materiálu a upozornil již na existující zcizení“. Zaplacení žalované částky uplatnil z titulu náhrady škody na odložených věcech podle ustanovení §204 zák. práce.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce podáním ze dne 9.10.1992 (došlým soudu dne 13.10.1992) a podáním ze dne 29.8.1996 (došlým soudu dne 4.9.1996) navrhl, aby do řízení přistoupili další žalovaní, které označil, a posledně uvedeným podáním zároveň vzal žalobu zpět proti původně žalovanému K. s., obchodní podnik.
Obvodní soud pro Prahu 3 - poté, co usneseními ze dne 8.4.1993, č.j. 5 C 182/92-95, a ze dne 27.9.1996, č.j. 5 C 182/96-103, na návrh žalobce připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupili další účastníci, a to P., spol. s r.o., [nyní žalovaný 1), a K. s. P., a.s., [nyní žalovaný 2)] - usnesením ze dne 17.12.1996, č.j. 5 C 182/92-116, řízení proti původně žalovanému K. s., o.p., zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání původně žalovaného proti naposled uvedenému usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.7.1997, č.j. 39 Co 215/97-136, odvolací řízení - z důvodu zpětvzetí odvolání v části směřující do výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení - ve vztahu k tomuto výroku zastavil, ve výroku o nákladech řízení usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 dále rozsudkem ze dne 18.12.1997, č.j. 5 C 182/92-156, žalobu „s žádostí : Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 274.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Soud prvního stupně po provedeném řízení dovodil, že žalovaný 1) není ve sporu věcně pasivně legitimován, když vycházel z toho, že právním nástupcem zaměstnavatele žalobce se stal žalovaný 2). Ve vztahu k žalovanému 2) pak dospěl k závěru, že proti němu není žaloba důvodná, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že utrpěl škodu na věcech patřících do jeho výlučného vlastnictví. Práci žalobce na vytvoření „knihovny modulů zadání“ považoval soud prvního stupně za součást pracovní náplně žalobce, který knihovnu využíval pro potřeby zaměstnavatele z titulu své pracovní funkce samostatného matematika - analytika a později samostatného výzkumného a vývojového pracovníka. I kdyby žalobce prokázal, že předmětná knihovna byla jeho vlastnictvím, nebyly by podle názoru soudu prvního stupně splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech, neboť „v době od března do září 1990 již knihovna nesloužila k plnění pracovních úkolů žalobce a nemohla mít povahu odložené věci“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.12.1998, č.j. 39 Co 219/98-180, ve znění opravného usnesení ze dne 10.11.1999, č.j. 39 Co 219/98-202, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že základní podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech ve smyslu ustanovení §204 zák. práce byly splněny. Vycházel přitom z toho, že „knihovna zadání“, zachycená na magnetické pásce, kterou vytvořil žalobce mimo svou pracovní náplň, byla jeho vlastnictvím, že byla odkládána u zaměstnavatele v souvislosti s plněním pracovních úkolů na místě, s nímž byl zaměstnavatel srozuměn, a že z tohoto místa (z uzamykatelné skříně v kanceláři žalobce) byla zaměstnavatelem přestěhována do volně přístupné skříně na chodbě, kde došlo k její ztrátě; za nesporné považoval i to, že žalobce uvědomil zaměstnavatele o škodě ve lhůtě do 15 dnů. Soudu prvního stupně vytknul, že důsledně nezkoumal, zda původně označený žalovaný K. s., obchodní podnik, byl v době zahájení řízení nositelem hmotně právní povinnosti, o níž v řízení jde, a zda mohlo dojít během řízení k procesnímu nástupnictví na straně žalovaného na základě singulární sukcese, připomněl mu, že žalobce požadoval náhradu škody i za jiné věci, než za knihovnu zadání, a uložil mu, aby se (mimo jiné) zabýval zjištěním, zda smlouvou o prodeji části podniku ze dne 24.9.1992, uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2), přešla na žalovaného 2) také hmotně právní povinnost, která je předmětem řízení, a aby posoudil důvodnost námitky promlčení vznesené za strany žalovaného 2) v odvolacím řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27.1.2000, č.j. 5 C 182/92-212, žalobu „s žádostí: Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 272.050,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ znovu zamítl, řízení „do částky 4.800,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 28.11.1991 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení jdoucím od 15.7.1994 do zaplacení“ z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný 1) není ve sporu pasivně legitimován, že ve vztahu k žalovanému 2) je nárok na náhradu škody promlčen, a navíc, že žalovaní 1) a 2), po nichž žalobce požaduje zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, nejsou nerozlučnými společníky, neboť za škodu podle ustanovení §204 zák. práce odpovídá „pouze ta organizace, u které je pracovník v pracovním poměru“, resp. její právní nástupce. Vycházel přitom z toho, že původně žalovaný státní podnik K. s., o.p. (poslední zaměstnavatel žalobce), nebyl ke dni podání žaloby (tj. ke dni 29.5.1992) nositelem práv a povinností odpovídajících uplatněnému nároku žalobce, neboť podstatná část tohoto podniku, do níž spadal i projednávaný závazek k náhradě škody, byla již k 1.5.1992, tedy před zahájením řízení v této věci, převedena v rámci privatizace na žalovaného 1), že však ani žalovaný 1), proti němuž žalobce u soudu uplatnil nárok na náhradu škody až dne 13.10.1992, nebyl k tomuto dni nositelem hmotně právní povinnosti, neboť na základě smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 24.9.1992 mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím, a podle ustanovení §480 obchodního zákoníku přešel závazek k náhradě škody na žalovaného 2); tohoto žalovaného považoval za právního a procesního nástupce zaměstnavatele žalobce - původně žalovaného státního podniku K. s., o.p. Protože žalobce uplatnil nárok na náhradu škody proti žalovanému 2) u soudu až dne 4.9.1996, tedy poté, kdy uplynula tříletá promlčecí doba, počítaná od data škodné události, tj. od listopadu 1990, a protože žalovaný 2) námitku promlčení vznesl - uvedl soud prvního stupně - nemohl žalobci právo na náhradu škody na odložených věcech přiznat ani ve vztahu k žalovanému 2).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.2000, č.j. 18 Co 438/2000-242, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že „ve výroku o částečném zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního nedotčen“ (neboť odvolání nesměřovalo do výroku o zastavení řízení co do částky 4.800,- Kč s příslušenstvím) a že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného 1), jakož i s tím, že nárok žalobce na náhradu škody na odložených věcech ve vztahu k žalovanému 2), který je jediným pasivně legitimovaným subjektem v tomto sporu, je promlčen; uzavřel, že jestliže žalovaný 2) námitku promlčení vznesl, musel k ní soud přihlédnout, neboť mu to ukládá ustanovení §263 zák. práce. Námitku žalobce, že nebyl jako věřitel upozorněn na převzetí závazků ve smyslu ustanovení §477 odst. 4 obchodního zákoníku, odmítl s odůvodněním, že uvedené ustanovení dopadá pouze na obchodně právní vztahy, nikoli na vztahy pracovně právní, a že přechod práv a povinností z pracovně právních vztahů upravují ustanovení §480 a §487 obchodního zákoníku, která byla v dané věci správně aplikována. Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního odvolací soud dodal, že žalobce nemůže úspěšně uplatňovat nárok na náhradu škody na věcech, které dle jeho výpovědi vlastnicky náležely jeho zaměstnavateli a byly mu poskytnuty pouze v rámci výkonu jeho zaměstnání. Uvedl rovněž, že nedílnost společenství žalovaných by mohla být důvodem zamítnutí žaloby pouze tehdy, jestliže by se jednalo o nerozlučné společenství žalovaných, které je stanoveno zákonem (§91 odst. 2 o.s.ř.), že však v posuzované věci se o takové společenství nejednalo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení „§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., platného do 31.12.2000“, neboť podle jeho názoru odvolací soud neposoudil věc správně po právní stránce. Připomíná, že geneze celé záležitosti byla dána jeho oznámením ze dne 26.11.1990, kterým sdělil svému zaměstnavateli (útvaru obrany K. s., o.p.), že zjistil ztrátu věcí vystěhovaných na volně přístupnou chodbu v objektu bez zajištění, a rekapituluje podle jeho názoru nejdůležitější ve věci zjištěné skutečnosti. Podle dovolatele přešla všechna práva a povinnosti, včetně povinnosti k náhradě škody, na žalovaného 1) smlouvou ze dne 28.4.1992, uzavřenou mezi F. n. m. a žalovaným 1), a to podle ustanovení §480 obchodního zákonu, neboť „pojem pracovněprávních vztahů je třeba v tomto ohledu vykládat extenzívně, a měl by se tedy vztahovat i na náhradu škody uplatněnou podle §204 zákoníku práce“. Dovolatel je toho názoru, že i kdyby práva a povinnosti přešly na žalovanou 2), proti níž bylo rozšíření žaloby připuštěno až dne 27.9.1996, po uplynutí 3 leté promlčecí lhůty, neměly soudy obou stupňů bez dalšího přihlížet k vznesené námitce promlčení, jelikož její uplatnění bylo nepochybně v rozporu s dobrými mravy, a celou žalobu měly posoudit věcně; v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu „II ÚS č. 309/95“. Namítá dále, že ani on jako invalidní důchodce, ani jeho tehdejší zástupce neměli žádnou možnost proniknout zcela nejasnými vztahy mezi organizacemi, mezi nimiž se přeléval majetek, závazky, práva a povinnosti bývalého státního podniku K. s., o.p., a že i sám odvolací soud konstatuje při použití ustanovení §150 o.s.ř. ve vztahu k nákladům řízení nepřehlednou právní situaci nastalou procesním nástupnictvím žalovaných. Aniž by dovolatel uvedl, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst.2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27.1.2000, č.j. 5 C 182/92-212, který byl odvolacím soudem potvrzen (a je napaden dovoláním) rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku ze dne 18.12.1997, č.j. 5 C 182/92-156, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 21.12.1998, č.j. 39 Co 219/98-180, ve znění opravného usnesení ze dne 10.11.1999, č.j. 39 Co 219/98-202 (v obou rozsudcích soud prvního stupně žalobu zamítl). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání nemůže být přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř, neboť žalobce v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku. Za situace, kdy dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu