ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1434.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1434/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., s. r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 171/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, čj. 16 Co 422/2000-121, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č.j. 19 C 171/97- 88, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č.j. 19 C 171/97- 88, se zastavuje.
II. Jinak se dovolání žalobce zamítá
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 8. 1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b, Zákoníku práce“ okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce k vyúčtování cestovních náhrad za měsíc červenec 1997 předložil jízdenky (ze dne 1. 7., 3. 7. a 12. 7. 1997) k vyúčtování nákladů na dopravy, které „nemohl realizovat“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 1. srpna 1997 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že do vyúčtování cestovních náhrad za měsíc červenec 1997 omylem zahrnul jízdenku ze dne 1. července 1997, stejně jako omylem připojil jízdenku ze dne 12. července 1997. Omylem tedy předložil k vyúčtování jízdenky v hodnotě celkem 36 Kč s tím, že po upozornění na tuto skutečnost ze strany žalovaného jízdenky okamžitě z vyúčtování odepsal a dále neúčtoval. Vyúčtování jízdenky ze dne 3. července 1997 považuje za oprávněné.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 1. 1998, čj. 19 C 171/97-20, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech v řízení 7.421,- Kč „na účet“ advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že vyúčtoval jízdenku ze dne 1. 7. 1997 v hodnotě 17,- Kč a jízdenku ze dne 12. 7. 1997 v hodnotě 19,- Kč, ačkoliv nepředstavovaly jím vynaložený náklad. Protože ale toto porušení pracovní kázně nedosahovalo intenzity požadované ustanovením §53 odst. 1 písm b) zák. práce, nejednalo se o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že sám žalovaný potvrdil, že žalobce byl jeho nejlepší zaměstnanec v dané profesi, že s ním nebyly nikdy žádné problémy co do účtování náhrad, že pracoval spolehlivě a iniciativně, že hodnota chybně účtované jízdenky je zanedbatelná, žalobci proplacena vůbec nebyla a žalovanému žádná ztráta nevznikla, že se jednalo o první porušení pracovní kázně žalobcem a že mu mohlo být zabráněno přísnější kontrolou cestovních náhrad.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 1998, č.j. 16 Co 129/98-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při posuzování intenzity porušení pracovní kázně nehodnotil žalovaným za zásadní považovanou skutečnost, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil, ač zastával funkci „revizora-kontrolora dopravy a přepravy“, že nepřihlédl k okolnostem případu, jež v řízení vyšly najevo, podle nichž žalobce předkládal vyúčtování cestovních náhrad z kontrolní činnosti za celý kalendářní měsíc, a že stranou hodnocení také zůstalo tvrzení žalobce, že po upozornění na dvojí nesprávné vyúčtování jízdenek tyto jízdenky z vyúčtování odepsal a dále neúčtoval.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 1998, č.j. 19 C 171/97-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 9.100,- Kč „na účet“ advokáta. Přidržel se skutkových zjištění učiněných v předchozím rozhodnutí, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že do vyúčtování cestovních náhrad za měsíc červenec 1997 neoprávněně a vědomě zahrnul jízdenky, které sám nezakoupil, a nemohl je z časových důvodů použít k provedení revize na jednotlivých autobusových linkách. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl i k tomu, že žalobce také při vyúčtování cestovních náhrad za měsíc červen 1997 vyúčtoval neoprávněně jízdenku v hodnotě 20,- Kč. Podle soudu prvního stupně tak vychází najevo, že nesprávně účtované jízdenky v červenci 1997 nebyly ničím výjimečným, jak se původně zdálo; s ohledem na to, že mezi dodatečně nalezenou jízdenkou z června 1997 a vyúčtováním z července 1997 je nejtěsnější časová souvislost, svědčící o opakovaném závadném jednání žalobce, dovodil, že porušení pracovní kázně žalobcem při vyúčtování za červenec 1997 dosahuje stupně intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 2. 1999, č.j. 16 Co 4/99-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul opět soudu prvního stupně, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nevymezil správně hypotézu právní normy a nepřihlédl ke všem dalším okolnostem případu. Podle jeho názoru vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu, který má zejména přihlížet k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji, k jeho plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění pracovníka, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností pracovníka, k důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele a k výši způsobené škody. Považoval proto rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru za nepřezkoumatelné a stejně tak za nepřezkoumatelnou považoval úvahu o tom, že s ohledem na další zjištěné neoprávněné účtování jedné jízdenky v měsíci červnu 1997 mění náhled na intenzitu porušení pracovní kázně takovým způsobem, že jde o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2000, č.j. 19 C 171/97-88, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 11.250,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného advokáta. Znovu dospěl k závěru, že u jízdenek ze dne 1. 7. a 12. 7. 1997 v hodnotě 17 a 19,- Kč vyúčtovaných v červenci 1997 se jednalo o vyúčtování neoprávněné a vědomé. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce se dopustil svého jednání za situace, kdy mu byla vložena maximální důvěra a bylo spoléháno na jeho čestnost právě s ohledem na jeho zařazení kontrolora-revizora dopravy; žalobce tak má být tím, kdo je zodpovědný za dodržování předpisů. Přihlédl též k tomu, že žádná přímá škoda jednáním žalobce sice nevznikla, avšak o této události se dozvěděli nejen zaměstnanci žalovaného, ale i firmy, u kterých chtěl žalovaný provádět přepravní kontrolu, že se tak stalo v počátcích činnosti žalovaného, což mohlo mít negativní dopad na potencionální zákazníky, a že se jedná o úmyslné, opakované jednání. Porušení pracovní kázně považoval za zvlášť hrubé.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2001, č.j. 16 Co 422/2000-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na „odvolacích nákladech“ 1.075,- Kč k rukám advokáta; návrhu na připuštění dovolání nevyhověl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se jednáním vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru (s výjimkou účtování jízdenky ze dne 3. 7. 1997 na lince 890706, spoj 16 v hodnotě 12,- Kč) dopustil porušení pracovní kázně. Za správné považoval též to, jak soud prvního stupně vymezil hypotézu relativně abstraktní právní normy - ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (přihlédl k charakteru žalobcova jednání i zastávané funkci, k tomu, že se jednání dopustil úmyslně, opakovaně, neboť neoprávněné vyúčtování bylo zjištěno i v červnu 1997, a k dosavadnímu dobrému pracovnímu hodnocení žalobce) a jaké učinil právní závěry (jde o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem). Nesouhlasil s námitkou žalobce, že se soud nezabýval otázkou výše škody, neboť základem pro hodnocení závažnosti porušení pracovní kázně nebyla výše škody, která ze samotného nesprávného vyúčtování žalovanému hrozila. Odmítl také tvrzení žalobce, že ohledně vyúčtování cestovních náhrad za červen 1997 soud prvního stupně žádné důkazy neprováděl a že se nezabýval ani okolnostmi služební cesty žalobce na Slovensko, když ohledně vyúčtování cestovních náhrad za červen 1997 předložil žalovaný při jednání dne 12. 10. 1998 vyjádření z téhož dne a žalobce na svou obranu toliko uvedl, že se není schopen okamžitě vyjádřit, a když ke služební cestě žalobce na Slovensko provedl soud prvního stupně důkazy a správně z nich zjistil, že okolnosti této služební cesty nelze hodnotit v neprospěch žalobce. Za „irelevantní“ označil právní závěr žalobce, že k případnému neoprávněnému vyúčtování v červnu 1997 by soud mohl přihlédnout pouze, kdyby o náhradě škody bylo samostatně jednáno a pravomocně rozhodnuto, neboť žalobce přehlédl, že řízení není vedeno o nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž o platnost či neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. V naposled uvedeném řízení je soud povinen přihlédnout ke všem důležitým okolnostem pro hodnocení závažnosti vytýkaného porušení pracovní kázně; zjištěné neoprávněné vyúčtování cestovních výloh v červnu 1997 považoval za takovou důležitou okolnost bez ohledu na to, zda o případném nároku žalovaného v uvedeném směru bylo rozhodnuto. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť žalobcem formulované otázky nepovažoval za otázky zásadního právního významu, a navíc je dovolání proti rozsudku přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, „č.j. 19 C 171/97“) žalobce namítá, že v řízení dosud nebyl proveden žádný důkaz o tom, která právní či smluvní nebo jiná povinnost byla porušena, zejména jejím výslovným uvedením, že odvolací soud bez řádného zdůvodnění odmítá tvrzení, že jde o nárok zaměstnance na náhradu cestovních nákladů a nutí ho k povinnosti tyto náhrady správně vyúčtovat, že předložení chybného vyúčtování cestovních náhrad (dvě jízdenky v hodnotě 36,- Kč) hodnotí jako zvlášť hrubé porušení pracovně-právní povinnosti bez uvedení této konkrétní povinnosti a že v rozporu se zákonem č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, zcela přehlíží, že je běžný takový postup zaměstnavatele, při kterém zaměstnavatel sám opraví chybné vyúčtování předložené zaměstnancem a vyplatí pouze tolik, kolik uzná jako oprávněný nárok. Vytýká dále odvolacímu soudu, že pominul provést podstatné důkazy ohledně běžného postupu žalovaného při předkládání vyúčtování a placení cestovních náhrad a že přehlíží, že vyúčtování podal žalobce jako kterýkoliv jiný zaměstnanec bez ohledu jakou funkci zastává. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že zaměstnavatel zpravidla předložené údaje ve vyúčtování přezkoumává z formálního hlediska a že předmětem zkoumání obvykle nebývá prověrka veškerých údajů, neboť pak by „i účtárna sloužila jen jako sběrné místo, kde se to podstatné vůbec ani nemusí obvykle kontrolovat“. Domnívá se, že ze závěru odvolacího soudu vyplývá, že by každé vyúčtování cestovních náhrad muselo být považováno za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, „č.j. 19 C 171/97“ v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č.j. 19 C 171/97-88, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. června 2000, č.j. 19 C 171/97-88, zastavil (§243c, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na to, že žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 1. 8. 1997, který mu byl doručen dne 4. 8. 1997 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Jak správně uvedl odvolací soud již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 9. 2. 1999, č.j. 16 Co 4/99-64, ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001), a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.
V posuzovaném případě při zkoumání, zda žalobce tím, že do vyúčtování cestovních náhrad za měsíc červenec 1997 přiložil jízdenky, které nemohl realizovat, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Shodně se soudem prvního stupně přihlédl k charakteru žalobcova jednání, k zastávané funkci, k tomu, že se jednání dopustil úmyslně, opakovaně i k dosavadnímu dobrému pracovnímu hodnocení žalobce. Vysvětlil, proč otázka výše hrozící škody nebyla pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně významnou (za podstatnou považoval odpovědnost žalobce vyplývající z jeho pracovního zařazení a nezbytný vztah důvěry v jeho spolehlivost a poctivost, která byla po zjištění úmyslně vadného vyúčtování cestovních výloh zcela narušena). Správně rovněž odvolací soud přihlédl i k tomu, že bylo zjištěno nesprávné vyúčtování cestovních nákladů žalobcem v měsíci červnu 1997, který předcházel onomu vyúčtování za měsíc červenec 1997, pro jehož nesprávnost byl s žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že v projednávané věci se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že „soudy výslovně neuvedly a ani neprovedly žádný důkaz k tomu, která konkrétní povinnost byla žalobcem porušena“. I když soudy výslovně neuvedly (citací zákonného ustanovení), které právní povinnosti žalobce porušil, z obsahu rozhodnutí vyplývá, že jde zejména o porušení ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, podle kterého jsou zaměstnanci povinni zejména řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (srov. slova „ze strany žalovaného šlo o naprostou důvěru ve spolehlivost a důvěryhodnost takových zaměstnanců, jako jsou revizoři“ v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil).
Ze stejného důvodu nelze souhlasit ani s tím, kterak dovolatel zlehčil závěr odvolacího soudu o tom, jaký je obvyklý postup zaměstnavatele při předkládání vyúčtování cestovních nákladů. Právě ze shora uvedeného vyplývá, že je povinností zaměstnance tyto údaje uvádět pravdivě a předkládat pouze doklady, které jsou korektní. Opačný výklad by vedl k závěru, že zaměstnanec pouze zkouší, zda zaměstnavatel objeví či neobjeví, že jím předložené doklady k vyúčtování jsou nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu