ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1446.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1446/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce “S. spol. s r.o.“, proti žalovanému P. K., o 282.168,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 2 C 204/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2001, č.j. 7 Co 891/2001-42, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.010,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 282.168,40 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný dne 28.2.1992 zavinil pracovní úraz jeho zaměstnance M. D. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31.7.1998, č.j. 3 C 28/94-131, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.2.1999, č.j. 7 Co 335/98-150, byla žalobci uložena povinnost k náhradě škody M. D. z titulu odškodnění jeho pracovního úrazu. Protože žalobce jako zaměstnavatel ke dni podání žaloby zaplatil poškozenému zaměstnanci celkem 282.168,40 Kč a protože škoda byla způsobena jednáním žalovaného, který za ni odpovídá podle občanského zákoníku, uplatňuje žalobce vůči žalovanému regresní nárok podle ustanovení §205c zák. práce.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22.12.2000, č.j. 2 C 204/2000-27, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 18.935,60 Kč. Dospěl k závěru, že žalovaný, který svým nedbalostním jednáním při manipulaci s vysokozdvižným vozíkem porušil bezpečnostní předpisy, je podle obecných ustanovení občanského zákoníku (jeho ustanovení §420 odst. 1) odpovědný za škodu na zdraví bývalého zaměstnance žalobce M. D. a že požadovaná regresní náhrada odpovídá rozsahu, v jakém nese žalovaný odpovědnost a v jakém byla žalobcem odškodněna poškozenému. Ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti žalobce jako zaměstnavatele za škodu vzniklou M. D. pracovním úrazem ze dne 28.2.1992 odkázal na výsledky řízení a na pravomocný rozsudek soudu ve věci „žalobce M. D. proti žalovanému S. spol. s r.o. o odškodnění pracovního úrazu“, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 3 C 28/94. Ustanovení §205d zák. práce nelze podle soudu prvního stupně v dané věci aplikovat proto, že bylo do zákoníku práce zakotveno až s účinností od 1. ledna 1993, zatímco ke škodné události došlo již dne 28.2.1992. Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně námitku promlčení regresního nároku, jakož i námitku, že žalovaný nebyl v době pracovního úrazu M. D. zaměstnancem žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.5.2001, č.j. 7 Co 891/2001-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 282.168,40 Kč, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 73.014,80 Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný neodpovídá poškozenému za předmětnou škodu podle občanského zákoníku. Vycházel přitom z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalovaný vykonával u žalobce funkci mistra, a dovodil, že faktickým výkonem této práce došlo mezi účastníky ke vzniku pracovního poměru a že s ohledem na ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku žalovaný sám za škodu podle občanského zákoníku neodpovídá. Jednání žalovaného, při kterém způsobil škodu, považoval za činnost právnické osoby, neboť „jde o jednání žalovaného jakožto škůdce, který způsobil škodu při činnosti právnické osoby, k níž byl použit“. Zdůraznil, že odpovědnost osob použitých k činnosti fyzických nebo právnických osob, při níž došlo ke škodě, za kterou tito provozovatelé činnosti poškozeným odpovídají, je ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku vyloučena a je řešena pracovněprávními předpisy, nikoliv ovšem vůči poškozeným, ale vůči těm, kteří je k činnosti použili.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „je přesvědčen“, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení „nic neříká o škodě, která vznikla právnické osobě tím, že nahradila škodu poškozenému z titulu své odpovědnosti založené právě ust. §420 odst. 2 občanského zákoníku“. Podle názoru žalobce „odpovědnost osoby činné pro právnickou osobu tedy vyloučena není a není překážky, která by bránila aplikaci příslušného ustanovení občanského zákoníku“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud se omezil na tvrzení, že aplikace „§205“ zák. práce (správně §205c zák. práce) není pro nesplnění podmínek možná, a že neaplikoval na posuzovaný případ „jiná příslušná ustanovení hmotného práva“; připouští sice, že žalobu „o toto ustanovení“ opírá, namítá však, že soud právním posouzením skutkového stavu v žalobě vázán není. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá podle jeho názoru žalobce jako zaměstnavatel, nikoliv on jako „společník s.r.o.“, tedy osoba, kterou zaměstnavatel k činnosti, při níž vznikla škoda, použil; jeho odpovědnost za škodu je vyloučena ustanovením §420 odst. 2 občanského zákoníku. Ve vztahu mezi společníkem a obchodní společností nejde o pracovněprávní vztah, ale o vztah upravený obchodním zákoníkem, na jehož ustanovení §106 ohledně odpovědnosti společníka ke společnosti odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod číslem 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. doručen do vlastních rukou zástupci žalobce advokátovi dne 12.6.2001 a zástupci žalovaného advokátovi dne 8.6.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 1.8.2001, bylo podáno na poště v Č. B. 2 (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně dne 1.8.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 12.6.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 12.7.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 1.8.2001, je opožděné. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva. Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1, bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 8.935,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 9.010,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu