ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1446.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1446/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. M., proti žalovanému Gymnáziu B. se sídlem v B., o určení, že výpovědní důvod není dán, a o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 1512/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2001 č.j. 15 Co 110/99-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.6.1995 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce \"bez zavinění zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce učitele na gymnáziu\", neboť se nepedagogicky a hrubě chová ke studentům, nezvládá výuku \"jak po stránce kvalitativní, tak ani kvantitativní\" a nerespektuje pokyny svých nadřízených.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, uplatněný žalovaným ve výpovědi, není dán a že tato výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že způsobem, jenž mu žalovaný \"klade za vinu\", se při výkonu své práce nechoval a že žalovaný mu ani v době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi žádné nedostatky v práci nevytýkal. Zdůraznil, že tvrzení žalovaného o nedostatečné úrovni jeho výuky odporuje skutečnosti, že jím vyučovaní studenti byli schopni nejen úspěšně skládat maturitní zkoušky, ale mnozí z nich i pokračovat ve studiu na vysoké škole.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11.9.1998 č.j. 6 C 1512/95-58 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 4.300,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce \"dlouhodobě a opakovaně\" porušoval pracovní řád žalovaného, že neplnil zadané úkoly a že svoje chování nezměnil ani poté, co jej žalovaný písemně upozornil na neuspokojivé pracovní výsledky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný písemně vyzval žalobce k odstranění nedostatků v práci v době posledních 12 měsíců před doručením výpovědi a že v dopise ze dne 27.6.1995 dostatečně skutkově vymezil výpovědní důvod; byly tedy splněny všechny předpoklady \"pro to, aby se žalobcem byl rozvázán pracovní poměr\", a výpověď ze dne 27.6.1995 je platným právním úkonem. Námitku žalobce, že v době výpovědi vykonával funkci člena zastupitelstva města B. a že podle ustanovení §32 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen \"zákon o obcích\"), s ním žalovaný mohl platně rozvázat pracovní poměr pouze se souhlasem tohoto zastupitelstva, soud prvního stupně odmítl s tím, že uvedené ustanovení pozbylo na základě nálezu Ústavního soudu ČSFR platnost dnem 27.10.1992 a účinnost dnem 27.4.1993.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.3.2001 č.j. 15 Co 110/99-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Námitku žalobce o nedostatku souhlasu městského zastupitelstva odmítl s tím, že vzhledem ke skutečnosti, že zákoník práce s neudělením souhlasu městského zastupitelstva výslovně nespojuje neplatnost výpovědi, není žaloba důvodná, \"ať už ust. §32 odst. 4 ztratilo ke dni 27.4.1993 platnost či neztratilo\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že podle ustanovení §242 odst. 2 zákoníku práce účinného v době, kdy mu žalovaný dal výpověď, je právní úkon, k němuž nebyl udělen souhlas příslušného orgánu, neplatný nejen, stanoví-li to výslovně zákoník práce, ale rovněž \"zvláštní zákon\", a zdůrazňuje, že zákon o obcích je \"tímto zvláštním zákonem\". Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ČR odůvodnil ztrátu platnosti a účinnosti ustanovení §32 odst. 4 zákona o obcích \"nekompetentností ČNR rozhodovat v otázkách práce mezd a sociální politiky\" a že tato nekompetentnost byla zrušena ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť je opožděné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 14.3.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 11.9.1998), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 13.6.2001 a 17.5.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 25.9.2001, bylo téhož dne podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 13.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 13.7.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 25.9.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému bránění práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §7 písm. c), §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu