ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1501.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1501/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B., s. r.o., proti žalovanému F. Š., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 10 C 26/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. února 2001, č.j. 19 Co 305/2000-37, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo vydat mu osobní automobil Škoda Felicia LXi. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že je vlastníkem uvedeného osobního automobilu a že žalovaný začal toto vozidlo užívat v souvislosti se svou činností pro žalobce, který je jeho zaměstnavatelem. V měsíci září 1999 bylo žalovanému policií odňato řidičské oprávnění, takže nemohl nadále vykonávat svou funkci a byl z ní dne 27. 9. 1999 odvolán. Tím pominuly důvody, pro něž byla dohoda o užívání uvedeného vozidla sepsána, a dle ujednání v dohodě byla jednostranně zrušena. Žalovaný byl opakovaně písemně vyzván k předání předmětného vozidla, dosud tak však neučinil.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 29. 5. 2000, č.j. 10 C 26/2000-17, žalobě vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci na nákladech řízení 26.073,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce přidělil žalovanému vozidlo, jehož vydání se domáhá, k zajišťování výkonu funkce, ze které byl žalovaný dne 24. 9. 1999 odvolán, a tím pominuly důvody, aby uvedené vozidlo nadále užíval. Vycházel přitom z ustanovení §662 odst. 2 obč. zák., podle něhož půjčitel může požadovat vrácení věci i před skončením stanovené doby zapůjčení, jestliže vypůjčitel věc neužívá řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému slouží. K námitce žalovaného, že mu žalobce dluží částku 30.000,- Kč, uvedl, že ji považuje za „irelevantní“, neboť tato záležitost nebyla předmětem projednávaného sporu, a je pouze „věcí žalovaného“, že nepřijal žalobcem poskytnuté plnění ve výši 24.394,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č.j. 19 Co 305/2000-37, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) potvrdil, ve výroku II. (o nákladech řízení) jej změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25.998,- Kč k rukám J. F., a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.494,- Kč k rukám JUDr. J. F.; návrhu na vyslovení připuštění dovolání nevyhověl. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, dospěl k závěru, že věc byla sice nesprávně právně posouzena (měla být posouzena podle režimu zákoníku práce), leč správně rozhodnuta. Dovodil, že žalobce svěřil žalovanému k užívání osobní automobil - jehož vydání se domáhá - k zajištění pracovní činnosti žalovaným vykonávané v souladu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, čehož dokladem je i smlouva uzavřená mezi účastníky dne 6. 5. 1997. Ačkoliv zákoník práce zvlášť neupravuje smlouvu o svěření prostředků k plnění pracovních úkolů, připustil odvolací soud, že sepis takové smlouvy (dohody) byl v případě svěření motorového vozidla zcela na místě, zejména z hlediska vymezení podmínek, za nichž mohl žalovaný nakládat s vozidlem. Jestliže žalovanému bylo později odebráno řidičské oprávnění a ztratil tak předpoklady pro používání vozidla, bylo jeho základní povinností podle §73 odst. 1 písm. a) zák. práce pokyn nadřízeného, jímž byl vyzván k předání služebního vozidla, splnit. Tato povinnost žalovanému vznikla bez ohledu na uzavřenou dohodou o používání služebního vozidla. Proto považoval závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného vydat žalobci původně jemu svěřené vozidlo za správný. Protože v projednávané věci bylo nutno dospět ke stejnému právnímu závěru bez ohledu na to, zda by byla posuzována dle režimu občanského zákoníku nebo režimu zákoníku práce, nepřipustil proti svému rozsudku dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pro jehož připuštění dovolacím soudem jsou podle dovolatele podmínky „ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, žalovaný namítá, že mu byl svěřen automobil na základě „Dohody o používání služebního motorového vozidla“ ze dne 6. 5. 1997. V dohodě bylo zároveň vymezeno, za jakých okolností ji lze zrušit. I když žalobce odvolal žalovaného z funkce ředitele divize Ž., měl se podle jeho názoru soud zabývat také tím, zda nevykonával další funkce, kde je uplatnění svěřeného automobilu opodstatněné, a zda v době, kdy soud rozhodoval, trvala ještě ztráta jeho způsobilosti používat motorové vozidlo. Za otázky zásadního právního významu, jež jsou v projednávané věci podstatné pro rozhodnutí, považoval „1) zda skutečnost, že odvolací soud změnil právní důvody pro posouzení žalované věci, není důvodem k vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně“, „2) pokud se odvolací soud ztotožnil s právním názorem žalobce v odvolání stran posouzení žalované věci, zda soud prvoinstanční správně v dostatečné míře posoudil důkazní stav, aby bylo možné ve věci rozhodnout“, „3) zda zde byl zákonný postup soudu prvoinstančního i soudu odvolacího, když pominula skutečnost, že žalobce od smlouvy neodstoupil a smluvní vztah nebyl ukončen ani dohodou, když tento postup předpokládá ustanovení §245 Zákoníku práce, zejména s přihlédnutím k již uvedené skutečnosti, že se odvolací soud ztotožnil, že žalovanou věc je třeba posuzovat v režimu Zákoníku práce“, „4) zda v případě, pokud v žalované věci drží žalovaný věc na základě smlouvy uzavřené ve smyslu §244 Zákoníku práce může soud odvolací tuto dohodu pominout a rozhodnout, jako by této dohody nebylo, když v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud tvrdí, že dohodu považuje za nadbytečnou a že se jednalo ve skutečnosti pouze o poskytnutí pracovní pomůcky žalovanému v rámci výkonu jeho práce za účelem vytvoření podmínek k výkonu práce (§35 odst. 1 písm. a) Zákoníku práce)“, „5) zda soud prvoinstanční i soud odvolací jsou povinni a do jaké míry v konkrétním případě zkoumat, jaký byl v době rozhodování soudu stav, tj., zda podmínky pro postup prezentovaný v jednotlivých rozsudcích byly splněny a tedy, zda trval stav, jež odůvodňoval závěr k tomu, aby bylo žalovanému zamezeno další držení vozidla a tento byl povinen vozidlo vrátit, a to s přihlédnutím k tomu, jak žalobce odůvodňoval svůj nárok a jak soud prvoinstanční i odvolací tyto důvody akceptovaly“ a „6) zda soud odvolací může, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že v rozsudku prezentoval skutečnost, že s ohledem na přechodná ustanovení zák. 30/2000 Sb. (novela o.s.ř.) rozhodoval v režimu do té doby platného o.s.ř., odmítnout akceptovat dodatečně žalobcem doložené důkazy, které potvrzují tvrzení žalobce před soudem a na druhé straně zpochybňují tvrzení žalovaného (pracovní smlouva, jmenovací dekrety do všech funkcí)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání nebylo připuštěno, neboť řešení právní otázky, zda se daný případ podřizuje režimu občanského zákoníku nebo zákoníku práce, se nemůže projevit v poměrech dovolatele a jeho právní postavení by zůstalo nezměněno; v bodech 2, 3 a 4 brojí dovolatel proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění a jím tvrzené v odvolacím řízení nepřipuštěné dokumenty (pracovní smlouva, jmenování do funkce) byly posuzovány již soudem prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, aniž by předtím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, není v této věci dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že by dovolání mělo být připuštěno, neboť jsou zde k takovému postupu podmínky „ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Protože - jak výše uvedeno - projednávanou věc je nutno posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přitom není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – vycházel při rozhodování věci ze závěru, že osobní motorové vozidlo značky Škoda Felicia LXi bylo žalovanému svěřeno jako jeho pracovní pomůcka [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce], aby mohl řádně plnit pracovní úkoly. Připustil, že sepis dohody o používání služebního motorového vozidla ze dne 6. 5. 1997 byl namístě, zejména z hlediska vymezení podmínek, za nichž mohl žalovaný vozidlem nakládat. Z toho pak vyvozoval i závěr o oprávnění žalobce kdykoliv (bez ohledu na funkci, jakou žalovaný zastává) požadovat vrácení vozidla – pracovní pomůcky.
Naproti tomu žalovaný vychází z toho, že vozidlo užíval na základě dohody (nikoliv na základě jednostranného rozhodnutí zaměstnavatele), a že proto je pro posuzování otázky povinnosti vozidlo vrátit zaměstnavateli významné, jakou funkci u žalobce zastával v době, kdy žalobce požadoval vrácení vozidla („zda vykonával činnost, kde je uplatnění svěřeného automobilu opodstatněné“), a jaký význam má skutečnost, zda v době rozhodování soudu ještě existovala na straně žalovaného překážka bránící mu užívat motorové vozidlo. Podstatou dovolání – jak vyplývá z vylíčení dovolacích důvodů - tedy je, že žalovaný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že motorové vozidlo užíval na základě „Dohody o používání služebního motorového vozidla“ ze dne 6. 5. 1997, a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel dále klade otázky (které považuje za otázky zásadního právního významu), jež se týkají správnosti procesního postupu odvolacího soudu. Podstatou jeho námitek v tomto směru je, že řízení mohlo být postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.] . Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně takovou vadou trpí, však sama o sobě přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá. K takové vadě by bylo možno přihlédnout jen tehdy, jestliže by dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8 písm.a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.125,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu