ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1583.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1583/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K., proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí České republiky v Praze 1, Loretánské nám. č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 63/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2000 č.j. 13 Co 369/2000-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.11.1995 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se žalobce v důsledku organizačního opatření – „rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 14 ze dne 10.10.1995 o systemizaci MZV v ústředí a v zahraničí, spočívajícího ve snížení počtu pracovních míst a tudíž i zaměstnanců MZV”- stal nadbytečným, a že pro žalobce nemá „jinou odpovídající práci”.
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po účinnosti organizační změny žalovaná přijala na ústředí „řadu nových pracovníků“ (na odbor, kde žalobce po návratu ze zahraničí působil, byly přijaty nejméně dvě zaměstnankyně bez jakékoliv zkušenosti s diplomatickou prací), avšak žalobci žádnou jinou práci, ačkoli „byl zaměstnavatelem vždy dobře hodnocen“, nenabídla.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5.2.1998 č.j. 16 C 63/96-43 žalobě vyhověl a žalované uložil, aby žalobci zaplatila „náklady řízení ve výši 8.525,- Kč na účet JUDr. J. T.“. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalovaná „za celou dobu, kdy byla předmětná organizační změna vyhlášena“, přijala „velký počet nových zaměstnanců”, přestože jí bylo známo „rozhodnutí ministra o snížení počtu zaměstnanců”, ale „v řízení neprokázala, že by žalobce nemohl zastávat ani jednu z funkcí, na které byly přijati noví pracovníci, a to ani po předchozí průpravě“, dospěl k závěru, že žalovaná „nedodržela hmotně právní podmínku stanovenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a výpověď je z tohoto důvodu neplatná”.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.1.1999 č.j. 13 Co 450/98-56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že vůbec nezkoumal, „zda výpovědní důvod uvedený ve výpovědi dané žalobci odpovídá ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, a že předpoklady pro dání výpovědi měl zjišťovat „v okamžiku, kdy žalobci byla dána výpověď, nikoliv v době předchozí, popřípadě v době následující po výpovědi“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení při posuzování splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zabýval tím, pro výkon kterých z funkcí, na něž byli přijati noví zaměstnanci, měl žalobce předpoklady a zda byla tato místa v době dání výpovědi volná.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 13.4.2000 č.j. 16 C 63/96-91 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady řízení ve výši 12.825,- Kč na účet JUDr. J. T.“. Po doplnění řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v řízení bylo prokázáno“, že žalovaná řádně provedla organizační změnu a že „žalobce se stal v příčinné souvislosti s touto změnou ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. c) ZP nadbytečným“. Protože však žalovaná nenabídla žalobci žádnou jinou práci, ačkoli v době dání výpovědi „mohla být žalobci s ohledem na jeho vysokou kvalifikaci minimálně nabídnuta místa, na která nastoupili M. Š., L. B. a J. Š.“, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nesplnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a že proto je výpověď neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.12.2000 č.j. 13 Co 369/2000-101 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „je v případě žalobce naplněn“, neboť žalovaná provedla řádnou organizační změnu a žalobce se stal v důsledku ní nadbytečným. Na rozdíl od soudu prvního stupně však z provedených důkazů dovodil, že „nebylo možno, aby žalovaná nabídla žalobci jiné místo, které by mohl zastávat, neboť v době výpovědi žádné takové místo nebylo volné a nebylo volné ani místo, které by mohl žalobce zastávat po předchozí průpravě“. Protože tak podle názoru odvolacího soudu byla splněna i hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi uvedená v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, je výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 28.11.1995 platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nemohla splnit svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, není správný, neboť podle jeho názoru je při posuzování existence volných pracovních míst rozhodné delší období, než ze kterého vycházel odvolací soud. Zdůraznil, že v případě Miriam Šimkové (přijaté do odboru, kde působil žalobce), s níž žalovaná podepsala pracovní smlouvu den před účinností organizačních změn (o nichž bylo rozhodnuto již 10.10.1995), „lze důvodně předpokládat“, že odpovědní zaměstnanci žalované o této změně, „podle které se měli řídit následující den“, věděli; „argument“ odvolacího soudu, že „pracovní smlouva byla podepsána ještě před tím, než započala účinnost organizační změny“, se proto „v této souvislosti jeví účelovým“. Mimo to dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval skutečností, že žalovaná v rozhodné době přijala „řadu pracovníků na jiné, než diplomatické funkce, které žalobce s ohledem na jeho praxi a vzdělání, mohl bez větších problémů zastávat“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce JUDr. J. T. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 7.2.2001 a do vlastních rukou žalované (§47 odst. 1 o.s.ř.) dne 5.1.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 5.4.2001 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poštovnímu úřadu P.) dne 6.4.2001 (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 7.2.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 7.3.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu