ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1665.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1665/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. G. proti žalované České republice - České obchodní inspekci se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 98/93 a 13 C 75/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2001 č.j. 9 Co 807/2000-187, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11.2.1993 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobce nesplňuje požadavky pro řádný výkon práce inspektora, neboť „při nástupu do zaměstnání uvedl klamné a nepravdivé údaje o své praxi, rozhodné pro stanovení platového tarifu“.
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď „postrádá skutkové vymezení výpovědního důvodu a již z tohoto důvodu je neplatná“. Dále uvedl, že údaje o svých předcházejících zaměstnáních vyplňoval zpaměti a připustil, že se „dopustil určitých nepřesností, když uvedl delší dobu zaměstnání u podniku Z. T. a naopak neuvedl některá další zaměstnání“; namítal však, že „nevidí souvislost mezi nepřesným vyplněním dotazníku a předpoklady pro výkon sjednané práce ve smyslu §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10.8.1993 č.j. 8 C 98/93-11 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 500,- Kč a „na nákladech právního zastoupení na účet JUDr. B. 828,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná „nekonkretizovala výpovědní důvod tak, aby nemohl být ani rozšiřován, ani zužován“, a proto je nutno považovat výpověď za neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30.12.1993 č.j. 10 Co 726/93-20 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „předmětnou výpověď lze vyložit tak, že žalobce nesplňuje morální požadavky, které žalovaná klade na své pracovníky - inspektory“, a proto podle jeho názoru není použitý výpovědní důvod zaměnitelný za jiný. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výpovědí po stránce skutkové, „zjistil, zda se žalobce dopustil výše uvedeného skutku“, a posoudil, zda je v něm možno spatřovat nesplnění požadavků zaměstnavatele na řádný výkon funkce inspektora.
Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 18.9.1995 č.j. 8 C 98/93-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 2.200,- Kč. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobce nesplnil morální požadavky, které žalovaná kladla na své zaměstnance-inspektory proto, že ve dvou případech uvedl v osobním dotazníku nepravdivé údaje o délce svého zaměstnání u s.p. Z. T., čímž podle názoru soudu prvního stupně „snížil svoji věrohodnost, která je nezbytná pro práci inspektora, pro její hodnocení jak ze strany zaměstnavatele, tak i kontrolovaných osob“. Námitku žalobce, že se pochybení dopustil v časové tísni, odmítl s odůvodněním, že „tak učinil dvakrát a z toho jedenkráte doma, kdy měl na vyplnění dotazníku dostatek času i dostatek zřejmých podkladů“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23.8.1996 č.j. 9 Co 171/96-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „kromě výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně“, v němž jej změnil tak, že uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 920,- Kč „na účet advokáta“; současně rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalované „na úhradu nákladů odvolacího řízení 230,- Kč“, a vyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že opakované uvedení nesprávných údajů o předchozích zaměstnáních nelze posuzovat jako neúmyslné opomenutí žalobce, ale jako snahu neinformovat žalovanou o tom, že pracoval ve výkonu trestu, „čímž by zřejmě vyšla najevo skutečnost, že byl odsouzen, navzdory zahlazení odsouzení, jak se to odrazilo ve výpisu z rejstříku trestů“. Jestliže žalovaná požadovala přehled zaměstnání a žalobce záměrně jejímu požadavku nevyhověl, vytvořil tím podle názoru odvolacího soudu situaci, že „ztratil důvěru žalované a tím i požadavek morálního kreditu odpovídajícího též obsahu žalobcem vykonávané práce“. Rozhodnutí o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „posouzení bezúhonnosti občana podle výpisu z rejstříku trestů a jeho povinnosti uvést jiným způsobem a jinde údaje, které jsou z rejstříku trestů vymazány“, považuje za zásadně významné po právní stránce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 4.8.1999 č.j. 21 Cdo 23/99-87 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že žalovaná vymezila důvod výpovědi takovým způsobem, že nemůže dojít k záměně tohoto důvodu za jiný. Zdůraznil však, že zahlazení odsouzení má za následek právní fikci, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, přičemž zahlazené odsouzení nesmí být vykazováno ani ve výpisu z rejstříku trestů. Za těchto okolností proto nelze podle názoru dovolacího soudu z pochybení žalobce, byť by bylo motivováno snahou zastřít to, co nebyl povinen uvádět a na co ostatně ani nebyl dotazován (dotazován byl na „průběh předchozích zaměstnání“), činit obecný závěr o jeho neserióznosti a necharakternosti. Odvolací soud veden nesprávným názorem vycházel při posouzení, zda žalobce splňuje požadavky pro řádný výkon sjednané práce, pouze z „osobního dotazníku“, budoval své závěry výlučně na skutečnosti, že zde žalobce poskytl nesprávné údaje o svých předchozích zaměstnáních a nepřihlížel v širších souvislostech k okolnostem případu.
Krajský soud v Ústí nad Labem následně usnesením ze dne 26.1.2000 č.j. 9 Co 934/99-97 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že své rozhodnutí založil na stejných skutkových zjištěních a závěrech jako soud prvního stupně a že je proto třeba, aby doplnění řízení zaměřené na posouzení naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce v širších souvislostech případu naznačených dovolacím soudem provedl soud prvního stupně, „protože o těchto otázkách nebylo dosud rozhodováno“ a „jiný postup odvolacího soudu by odňal účastníkům právo na řádný přezkum prvoinstančního rozhodnutí“.
Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 24.5.2000 č.j. 13 C 75/2000-152 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 11.2.1993 je neplatná, a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.430,- Kč „na účet jeho zástupkyně“ a „státu, České republice - správě Okresního soudu v Ústí nad Labem na nákladech placených státem - svědečném“ částku 152,- Kč. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že „uvedení nesprávné délky předchozích zaměstnání není způsobilým důvodem pro uložení výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť „tento údaj ještě nenaznačuje nic tak závažného o morálních nekvalitách, či nižším morálním stupni a odpovědnosti žalobce ve vztahu k práci a plnění pracovních povinností inspektora, když jinak práci vykonával řádně“. Soud prvního stupně přihlížel především k tomu, že šlo o ojedinělé neúmyslné jednání žalobce, u něhož nebylo prokázáno, že by mohlo nějakým způsobem ohrozit výkon státní správy či poškodit zaměstnavatele nebo že by mělo negativní dopad na morálku ostatních zaměstnanců.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.2.2001 č.j. 9 Co 807/2000-187 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „kromě výroku o náhradě nákladů řízení“, v němž jej změnil tak, že uložil žalované „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.505,- Kč „na účet právní zástupkyně žalobce advokátky“; současně rozhodl, že „v téže lhůtě a na týž účet“ je žalovaná povinna „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vytčeném skutku nelze spatřovat naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, spočívajícího v nesplňování „morální, občanské a společenské bezúhonnosti“ vyžadované žalovanou po zaměstnancích pro řádný výkon práce inspektora, a že proto je výpověď neplatná. Zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce uvedl nesprávné údaje s úmyslem získat lepší pracovní zařazení ani že by svým jednáním ohrozil činnost žalované, a nebyly zjištěny ani žádné další poznatky svědčící o neserióznosti a necharakternosti žalobce, který jinak funkci inspektora vykonával řádně a byl zaměstnavatelem hodnocen kladně. Za situace, kdy žalobce nebyl povinen uvádět údaj o tom, že byl minulosti ve výkonu trestu, přitom nemůže podle názoru odvolacího soudu obstát ani námitka žalované, že na žalobcovo odsouzení poukazovali kontrolovaní podnikatelé a že tím byla snižována vážnost kontrolního orgánu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že žalobce se dopustil „morálních pochybení“ ve více případech, a proto vytčený skutek nelze podle jejího názoru hodnotit jako ojedinělé, nýbrž opakované nesplňování požadavků pro řádný výkon práce inspektora. Zdůraznila, že odvolací soud při posuzování úrovně morálních vlastností žalobce pominul důkazy (výpis z evidence ekonomických subjektů vedené u Českého statistického úřadu a fotokopie živnostenských listů žalobce), z nichž je zřejmé, že žalobce v době trvání pracovního poměru u žalované „v rozporu s kogentní normou“ ustanovení §73 odst. 4 zák. práce vykonával podnikatelskou činnost bez předchozího písemného souhlasu zaměstnavatele, ačkoli krátce po svém nástupu do pracovního poměru u žalované podepsal „Čestné prohlášení“ o tom, že není členem řídících ani kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost a že neprovozuje žádnou podnikatelskou činnost, k níž je nutný předchozí souhlas zaměstnavatele. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se nezabýval ani skutečností, že žalobce vykázal nepravdivě nejen dobu rozhodnou pro zápočet praxe, ale i dosažený stupeň vzdělání, „když tzv. Socialistickou akademii označil v rozporu s příslušnou právní úpravou jako vzdělání nahrazující předepsané úplné střední vzdělání“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. a žalovaná návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila (§239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalované přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24.5.2000 č.j. 13 C 75/2000-152 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 18.9.1995 č.j. 8 C 98/93-39 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 26.1.2000 č.j. 9 Co 934/99-97. Okolnost, že v dané věci zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147).
Ze znění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 24.5.2000 č.j. 13 C 75/2000-152 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 26.1.2000 č.j. 9 Co 934/99-97 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k doplnění dokazování v souladu s právním názorem dovolacího soudu. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že „uvedení nesprávné délky předchozích zaměstnání není způsobilým důvodem pro uložení výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť „nenaznačuje nic tak závažného o morálních nekvalitách, či nižším morálním stupni a odpovědnosti žalobce ve vztahu k práci a plnění pracovních povinností inspektora“, když jinak práci vykonával řádně a šlo o ojedinělé neúmyslné jednání, u něhož nebylo prokázáno, že by mohlo nějakým způsobem ohrozit výkon státní správy či poškodit zaměstnavatele nebo že by mělo negativní dopad na morálku ostatních zaměstnanců, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci dovozovat ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu