ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1708.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1708/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. S., proti žalované Nemocnici s poliklinikou v L., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 11 C 756/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2001, č.j. 11 Co 44/2001-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná jí žalovanou dne 6. 2. 1997 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že svou nepřítomnost na pracovišti ve dnech 3. 1., 6. 1. a 7. 1. 1997 považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 zák. práce (žalovaná jí znemožnila výkon práce sjednané pracovní smlouvou, její pracovní místo a pracoviště bylo po jejím návratu z dovolené dne 3. 1. 1997 obsazeno jinou zaměstnankyní), že dne 29. 1. 1997 nepřijala na pracovišti - v pokladně žádnou soukromou návštěvu, že používání telefonu žalované k soukromým účelům bylo běžnou praxí u žalované a že výtka spočívající v porušování zásad spolupráce je zcela nekonkrétní.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 27. 4. 1998, č.j. 11 C 756/97-22, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení v částce 3.375,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny všechny hmotněprávní podmínky výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně se dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 3. 1. 1997, 6. 1. 1997 a 7. 1. 1997 měla neomluvenou absenci v práci, dále tím, že dne 29. 1. 1997 přijala soukromou návštěvu v pokladně a konečně tím, že v době od 15. 1. 1997 do 31. 1. 1997 používala telefon žalované k soukromým účelům. Naproti tomu nepovažoval za důvod k výpovědi další žalobkyni vytýkané jednání spočívající v tom, že nedodržovala zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci, a to pro jeho nedostatečnou konkretizaci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 11 Co 621/98-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.375,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 2.612,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“. Odvolací soud poté, co řízení doplnil „výslechem navrhovatelky jako účastnice řízení“, výslechem statutárního zástupce žalované O. V. a svědkyně A. H., na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně porušila pracovní kázeň tím, že ve dnech 3. 1., 6. 1. a 7. 1. 1997 bezdůvodně nenastoupila do práce; dovodil, že nepřítomnost žalobkyně v práci v těchto dnech byla důsledkem toho, že jí nebyl výkon práce sjednané v pracovní smlouvě (v pokladně) žalovanou jako zaměstnavatelem umožněn, a skutečnost, že žalobkyně v těchto dnech nepracovala, považoval za překážku v práci na straně zaměstnavatele. Oproti soudu prvního stupně považoval za věrohodnou výpověď žalobkyně, že po nástupu do zaměstnání z dovolené dne 3. 1. 1997 nemohla vykonávat práci pokladní proto, že jí v tom bylo ze strany žalované zabráněno. Naopak za nepřesvědčivé posoudil tvrzení O. V., statutárního zástupce žalované, že nebránil žalobkyni, aby se dne 3. 1. 1997 po rozhovoru s ním vrátila na pracoviště (do pokladny), i když svědkyně A. H. jeho výpověď podpořila. Podle názoru odvolacího soudu při hodnocení výpovědi svědkyně A. H. „nelze pominout určitý vztah závislosti, který vyplývá z toho, že tato svědkyně je bezprostředně podřízená řediteli žalované, což mohlo ovlivnit její výpověď, kterou je proto nutno brát s určitou rezervou“. Ohledně ostatních jednání žalobkyně, v nichž žalovaná spatřovala porušení pracovní kázně, odvolací soud uzavřel, že nejsou takového druhu, aby je bylo možno považovat za závažné porušení pracovní kázně, a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. 12. 2000, č.j. 21 Cdo 1705/99- 66, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu úsudek, že výpověď svědkyně H. „nutno brát s určitou rezervou“, neboť samotná existence pracovněprávního vztahu této svědkyně a žalované jako jejího zaměstnavatele bez toho, že by k této skutečnosti přistupovaly další relevantní skutkové okolnosti charakterizující konkrétně obsah a kvalitu tohoto vztahu, sama o sobě pro posouzení míry její závislosti na žalované jako zaměstnavateli a pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti její výpovědi nestačí, neboť její nevěrohodnost ze vztahu k žalované pouze presumuje. Za nesprávné rovněž považoval, že se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval důkaz výslechem žalobkyně jako účastnice řízení, ze kterého soud prvního stupně rovněž vycházel, a to způsobem, jaký pro tento důkaz předepisuje ustanovení §131 o.s.ř. Jako předčasný a nepřezkoumatelný (z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, které důkazy k objasnění rozhodujících skutečností provedl, jak je hodnotil a jaké byly jeho dílčí i celkové skutkové závěry, na něž pak aplikoval příslušné pravidlo chování) posoudil dále právní závěr, že „ostatní případy porušení pracovní kázně žalobkyní“ nejsou takového druhu, aby je bylo možno charakterizovat jako závažné porušení pracovní kázně, a že ve svém souhrnu nemohou obstát ani jako důvod výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, protože se jedná pouze o dva skutky. Odvolací soud jej totiž učinil, aniž by se zabýval tím, zda v případě těchto jednání žalobkyně šlo vůbec o porušení pracovní kázně a v kladném případě, zda šlo o závažné porušení pracovní kázně, či o soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, a v rámci toho, kolika skutků se žalobkyně dopustila.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 5. 2001, č.j. 11 Co 44/2001-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 5.570,- Kč „na účet zástupce žalovaného“. Po doplnění dokazování výpovědí žalobkyně a svědků A. H. a O. V. dospěl k závěru, že výpověď svědkyně H. nemůže být zpochybňována, a protože podporuje výpověď O. V. o tom, že při jednání se žalobkyní nebylo žalobkyni bráněno v práci v pokladně, dovodil, že žalobkyně po uvedeném jednání bezdůvodně odešla z areálu pracoviště a nepřišla do zaměstnání ani další dny. Tuto třídenní nepřítomnost posoudil jako závažné porušení pracovní kázně opravňující žalovanou k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Proto nebylo již třeba zabývat se dalšími případy údajného porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně vyslovuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Je názoru, že pracovní kázeň neporušila, a i kdyby tomu tak bylo, pak „míra jejího zavinění je tak nízká, že není sto založit výpovědní důvod spočívající v závažném porušení pracovní kázně“. Poukazuje též na to, že souhlas odborového orgánu s tím, že její nepřítomnost v práci ve dnech 3. 1., 6. 1. a 7. 1. 1997 byla neomluveným zmeškáním výkonu práce, byl vysloven „velmi nepřímo, podmíněně a alibisticky, a tedy do značné míry neurčitě a nesrozumitelně“. Namítá konečně, že „kvalifikované upozornění“ na možnost výpovědi učinila žalovaná až 3. 2. 1997, tedy nikoli v době uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají. Protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Za této situace může být dovolání žalobkyně přípustné jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V projednávané věci žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 19. 1. 1999 do protokolu uvedla, že nebude-li odvolání vyhověno, požaduje „aby jí bylo přiznáno právo dovolání, a to za účelem posouzení, zda uvedené skutkové důvody zakládají důvod pro výpověď, vlastně zda lze aplikovat důvody, zda se jedná o překážky vytvořené zaměstnavatelem“. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 26. 1. 1999, č.j. 11 Co 621/98-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Nejvyšší soud ČR - k dovolání žalované - jej však rozsudkem ze dne 28. 12. 2000, č.j. 21 Cdo 1705/99- 66, zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2001, č.j. 11 Co 44/2001-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (toto rozhodnutí napadá žalobkyně dovoláním).
Jestliže není pochyb o tom, že žalobkyně později (po 19. 1. 1999) návrh na připuštění dovolání nevznesla, jde především o to, zda návrh, který učinila před vynesením předchozího zrušeného rozsudku odvolacího soudu (ze dne 26. 1. 1999, č.j. 11 Co 621/98-48) je způsobilý splnit předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. i do budoucna, tedy po zrušení tohoto (prvního) rozsudku odvolacího soudu.
Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, se odvíjí od konkrétního návrhu účastníka (jeho obsahu), rozsahu, ve kterém mu odvolací soud nevyhověl, konkrétním vymezením uplatněných dovolacích důvodů (v následně podaném dovolání) a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky jsou zásadně významné z právního hlediska. Teprve všechny uvedené procesní skutečnosti ve svém souhrnu předznamenávají přípustnost dovolání, jakož i to, jaký bude obsah takto přípustného dovolacího přezkumu. Mezi návrhem účastníka (aby dovolání bylo připuštěno) a rozhodnutím dovolacího soudu o dovolání, které poté tento účastník podal, je tudíž zcela konkrétní a nezpochybnitelná souvislost procesní, logická i obsahová.
Rozhodnutím dovolacího soudu je proto návrh účastníka (z hlediska jeho důsledků podle §239 odst. 2 o.s.ř.) konzumován, a poté již nemůže mít další procesní účinky.
To logicky platí tím spíše, jestliže návrh účastníka nemohl posuzování přípustnosti dovolání ovlivnit proto, že se neuplatnilo samotné ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jelikož poté vydané rozhodnutí odvolacího soudu nebylo rozhodnutím potvrzujícím, ale měnícím. Již tím je vyloučeno, aby byly splněny shora uvedené podmínky, nezbytné pro závěr o přípustnosti konkrétního dovolání (§239 odst. 2 o.s.ř.) a o obsahu následného dovolacího přezkumu, a ten, kdo návrh na připuštění dovolání učinil, tak podat dovolání není (subjektivně) ani oprávněn.
Z toho plyne, že nebylo-li návrhu na připuštění dovolání vyhověno nebo nerozhodl-li odvolací soud rozsudkem potvrzujícím, je nutnou podmínkou pro to, aby dovolání proti dalšímu rozsudku mohlo být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné, nový, ve vztahu k němu konkrétní, návrh účastníka. V opačném případě, nebyl-li takový návrh podán (jak je tomu v posuzovaném případě), podmínka účinného návrhu dovolatele splněna není a další dovolání již z tohoto důvodu z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. být přípustné nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu