ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1775.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1775/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. spol. s r. o. v likvidaci, proti žalované L. P., o 70.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 5 C 219/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2001 č.j. 14 Co 654/2000-187, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 70.500,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj pracovala jako prodavačka, odpovídá na základě dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 21.4.1997 za schodek ve výši 70.500,- Kč vzniklý ztrátou příruční pokladny s uvedenou finanční částkou, neboť žalovaná - jak sama přiznala při šetření Policie České republiky - „se ve dvou případech vzdálila z prostoru prodejny“, její nepozornosti využil neznámý pachatel a pokladnu s tržbou odcizil.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 17.6.1998 č.j. 5 C 219/97-49 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 47.000,- Kč, žalobu „do částky 23.500,- Kč“ zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2.820,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že v jednání žalované, která dne 17.7.1997 ve dvou případech opustila prodejnu a pokladnu s tržbou ve výši 70.500,- Kč zanechala v neuzamčené chodbě přístupné z prodejny, je třeba spatřovat „porušení povinností tak značného rozsahu, že by bez něho vůbec nemohlo dojít ke vzniku škody“, a proto „nepřichází v úvahu ani částečné zproštění žalované odpovědnosti za schodek“. Podle názoru soudu prvního stupně jsou však „dány důvody zvláštního zřetele hodné“ ve smyslu ustanovení §183 zák. práce pro snížení náhrady škody o jednu třetinu na částku 47.000,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12.4.1999 č.j. 14 Co 802/98-72 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při provádění důkazů ohledně skutkového tvrzení žalované o nevytvoření vhodných pracovních podmínek ze strany zaměstnavatele „porušil zásadu rovnosti účastníků řízení“, přičemž toto „procesní pochybení“ mohlo mít vliv na správnost jeho rozhodnutí „při aplikaci ust. §176 odst. 3 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby „v dalším důkazním řízení“ především poskytl žalované možnost prokázat nejen existenci okolností nasvědčujících tomu, že vznik schodku zcela nebo zčásti nezavinila, ale i příčinnou souvislost mezi těmito okolnostmi a vznikem schodku.
Okresní soud Plzeň-sever poté rozsudkem ze dne 12.4.2000 č.j. 5 C 219/97-141 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 32.900,- Kč, žalobu „do částky 14.100,- Kč“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce a žalovaná jsou povinni zaplatit České republice „na náklady zálohované státem“ každý částku 115,- Kč na účet Okresního soudu Plzeň-sever. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná (která podle platně uzavřené dohody ze dne 21.4.1997 převzala hmotnou odpovědnost i za svěřenou hotovost) se „svým lehkomyslným, nezodpovědným a hrubě nedbalostním jednáním“, kterým umožnila třetím osobám odcizit pokladnu s částkou 70.500,- Kč, dopustila porušení základních povinností zaměstnance uvedených v ustanovení §73 odst. 1 písm. a), d) zák. práce a že toto porušení povinností „v převážné míře“ vedlo ke vzniku schodku. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že částečně důvodem vzniku schodku mohlo být i zanedbání povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §170 zák. práce zajistit svým zaměstnancům řádné pracovní podmínky pro nakládání se svěřenými hodnotami, je podle názoru soudu prvního stupně odůvodněno snížení náhrady škody o jednu pětinu na částku 32.900,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.4.2001 č.j. 14 Co 654/2000-187 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích“ (t.j. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení) potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a vyslovil, že „dovolání do tohoto rozsudku se nepřipouští“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se své odpovědnosti za vzniklý schodek ve výši 70.500,- Kč nezprostila (§176 odst. 3 zák. práce), neboť neprokázala, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejího zavinění. V průběhu řízení sice bylo zjištěno, že ze strany zaměstnavatele nebyly vytvořeny přiměřené podmínky pro plnění dohody o hmotné odpovědnosti, avšak podle názoru odvolacího soudu „nebylo prokázáno, že by tato skutečnost byla příčinou vzniklého schodku“, a proto nelze - jak to učinil soud prvního stupně - „uvažovat současně o spoluzavinění zaměstnavatele“. Uplatněný nárok na náhradu vzniklého schodku je tedy „zcela důvodný“, ale vzhledem k pouze částečnému napadení rozsudku soudu prvního stupně odvoláním „nelze již toto pochybení soudu I. stupně napravit“. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že „jeho rozhodnutí není po právní stránce zásadního významu, když otázka zproštění se hmotně odpovědného pracovníka z odpovědnosti za škodu na hodnotách svěřených k vyúčtování vzniklých krádeží byla již judikaturou Nejvyššího soudu řešena“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaná přes zásah třetích osob své odpovědnosti za vzniklý schodek nezprostila, není správný. Především vytkla odvolacímu soudu, že, aniž by provedl „nějaký vyšetřovací pokus“ („striktně“ vycházel pouze v protokolu o trestním oznámení), „nepřipustil namítanou změnu skutkového stavu, že tzv. první vzdálení prodavačky z prodejny v suterénu do přízemí budovy pro pomoc s nakládáním nábytku nemělo škodlivý následek“. Další „zásadní právní problémy“ dovolatelka spatřovala v otázkách „zda a jak má soud v občanskoprávním řízení zjišťovat skutkový stav a do jaké míry je vázán výsledky dřívějšího šetření“ a „zda hmotně odpovědný pracovník má ohlídat svěřené hodnoty i proti vlastnímu zaměstnavateli nebo nejbližším spolupracovníkům“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupkyni (zmocněnkyni) žalobce JUDr. B. K. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 22.5.2001 a do vlastních rukou zástupci žalované JUDr. M. N. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 11.5.2001 a že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 8.7.2001 bylo podáno u soudu prvního stupně dne 9.7.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 22.5.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 22.6.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. června 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu