ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1785.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1785/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Zemědělského podniku R., státní podnik proti žalovanému J. R., o 19.688,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 28/2000, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2001 č.j. 16 Co 140/2001-51, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 19.688,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému, který u něj od 1.1.1995 do 30.9.1998 vykonával funkci ředitele, byl „nad rámec smlouvy o mzdě z 29.1.1997“ vyplacen 13. a 14. příspěvek na dovolenou a vánoce „po odečtu zákonných odvodů“ ve výši 10.121,- Kč a 9.567, Kč. Ačkoli žalovaný věděl nebo musel vědět, že jde o neprávem vyplacené částky, odmítá je přes výzvy žalobce dobrovolně vrátit.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 27.9.2000 č.j. 11 C 28/2000-22 ve znění opravného usnesení ze dne 23.10.2000 č.j. 11 C 28/2000-26 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 16.332,- Kč s 10% úrokem od 21.2.2000 do zaplacení, žalobu o 3.356,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 520,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že kolektivní smlouva nižšího stupně uzavřená dne 22.7.1996 mezi žalobcem a závodním výborem odborového svazu pracovníků Zemědělství a výživy Čech a Moravy je v části upravující poskytování 13. a 14. příspěvku zaměstnancům neplatná, neboť „v rozporu s ustanovením §4 zák. č. 2/1991 Sb. v platném znění“ zaručuje zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu než povoluje kolektivní smlouva vyššího stupně. Vyplacení příspěvků na dovolenou a vánoce ve výši 16.332,- Kč je proto podle názoru soudu prvního stupně bezdůvodným obohacením žalovaného získaným na úkor žalobce, jež je žalovaný (který jako ředitel žalobce věděl nebo musel vědět, že jde o neprávem vyplacené částky) povinen žalobci vrátit.
Odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.6.2001 č.j. 16 Co 140/2001-51 podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s ř. jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl spolu s opravným usnesením po opakovaném bezvýsledném pokusu o doručení žalovanému uložen na obecním úřadě dne 31.10.2000 a ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. se považuje za doručený třetím dnem ode dne uložení, tj. dnem 3.11.2000. Protože vzhledem k ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. bylo posledním dnem lhůty k podání odvolání pondělí, dne 20.11.2000, a žalovaný své odvolání podal k poštovní přepravě až dne 29.11.2000, stalo se tak až po uplynutí odvolací lhůty uvedené v ustanovení §204 odst. 1 věta první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že se v době doručování rozsudku a opravného usnesení soudu prvního stupně nezdržoval v místě doručení, neboť „z důvodů svého podnikání se do místa bydliště vracel nepravidelně v pozdních hodinách a neměl tedy možnost zásilku včas vyzvednout“. Písemnosti mu tudíž „nebyly doručeny ani náhradním způsobem dle ust. §47 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2000“, čímž mu podle jeho názoru „bylo znemožněno uplatňovat v řízení procesní práva, která jsou mu podle občanského soudního řádu dána - §237 odst. 1 písm f) o.s.ř.“. Mimo to zdůraznil, že pošta při doručování písemností, „jak vyplývá z její odpovědi“, neprovedla druhý pokus o doručení zásilky a tím „nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a poštovním řádem“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda usnesení odvolacího soudu trpí - jak uvádí dovolatel - vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečnosti, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení“). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
V návaznosti na změnu v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [nyní ustanovení §237 odst.1 písm.f) o.s.ř.], rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání [srov. §238a odst.1 písm.c) až f) o.s.ř.]. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatel - též vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení §238a odst.1 písm. e) o.s.ř. obsoletním (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.10.1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 36).
Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání podle ustanovení §218 odst.1 o.s.ř. odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem [§237 odst.1 písm.f) o.s.ř.].
Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.e) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (srov. §243a odst.1, větu první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případě, že bylo podáno opožděně [§218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15-ti dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o.s.ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, z ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že písemnost mu může být doručena uložením na poště nebo u orgánu obce jen tehdy, jestliže se v místě doručování zdržuje; z tohoto hlediska je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátu písemnost doručit (kdy jej nezastihl) a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení.
Z obsahu spisu vyplývá, že zásilka obsahující rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27.9.2000 č.j. 11 C 28/2000-22 a opravné usnesení téhož soudu ze dne 23.10.2000 č.j. 11 C 28/2000-26 byla žalovanému doručována do místa jeho bydliště K. č. 134. Adresát však nebyl dne 30.10.2000 v místě doručování zastižen, a proto ho doručovatelka uvědomila, že mu zásilku přijde znovu doručit dne 31.10.2000. Protože - jak vyplývá ze zprávy dodací pošty v D. - nebyl žalovaný v místě doručování zastižen ani dne 31.10.2000, uložila doručovatelka zásilku na obecním úřadě a adresáta o tom téhož dne vyrozuměla; žalovaný si zásilku vyzvedl dne 15.11.2000.
Žalovaný namítá, že rozsudek a opravné usnesení soudu prvního stupně mu nebyly ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 věty třetí o.s.ř. doručeny, neboť v době doručování uvedených písemností (tj. dne 30.11.2000) se nezdržoval v místě doručování (tj. v místě svého bydliště), protože - jak uvádí v dovolání - „z důvodů svého podnikání se do místa bydliště vracel nepravidelně v pozdních hodinách a neměl tedy možnost zásilku včas vyzvednout“.
Z této námitky však nevyplývá, že se žalovaný v době doručování rozsudku a opravného usnesení soudu prvního stupně v rozhodný den, kdy se mu doručovatelka poprvé pokusila písemnosti doručit (kdy ho nezastihla a kdy mu proto zanechala uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení), v místě doručování nezdržoval. Z tohoto hlediska totiž není podmínkou, aby přítomnost adresáta v jeho bydlišti byla nepřetržitá. Podmínkám praktického života spíše odpovídá, že pracovní i jiné aktivity účastníka probíhají v průběhu dne běžně mimo jeho bydliště; jejich časová náročnost, vyplývající - jako je tomu kupř. v posuzované věci - z povahy vykonávané výdělečné činnosti, nemůže být podkladem pro úvahu, že účastník, byť se jinak pravidelně vrací do svého bydliště, se v něm vlastně nezdržuje. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že běžnou nepřítomnost účastníka v místě bydliště po dobu několika hodin nelze považovat za okolnost, v důsledku níž by nebyly splněny předpoklady vyžadované ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. pro uložení zásilky na poště (obecním úřadě) a pro její doručení tímto náhradním způsobem.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Protože z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu