ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1798.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1798/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. F., proti žalované S. G., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 515/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2001 č.j. 15 Co 634/99-38, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11.9.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr \"dle §53 písm.b.odst.65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů\". Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně \"po opakovaném napomínání si neplnila pracovní povinnosti\" a že \"1.8.1998 svévolně opustila pracoviště a od tohoto dne se již nedostavila do zaměstnání\" a \"svoji nepřítomnost v zaměstnání také žádným způsobem neomluvila\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 9.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v opakovaném neplnění pracovních povinností \"není skutkově vymezen, je obecný a nekonkrétní\", a že neodpovídá skutečnosti tvrzení žalované, že by žalobkyně dne 1.8.1998 svévolně opustila pracoviště a že by poté měla neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání. Den 1.8.1998 byl totiž dnem pracovního volna, žalobkyně řádně docházela do zaměstnání až do 5.8.1998, kdy onemocněla. Svoji nemoc žalované řádně oznámila, do zaměstnání nastoupila po ukončení pracovní neschopnosti dne 24.8.1998 a dne 1.9.1998 jí bylo sděleno, že vzhledem k její neomluvené nepřítomnosti v zaměstnání s ní bude rozvázán pracovní poměr a že má okamžitě opustit pracoviště. Žalobkyně dále namítla, že žalovaná \"nedodržela jednoměsíční lhůtu dle §53 odst.2 zák. práce\".
Městský soud v Brně-poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 21.5.1999 vyloučil \"věc o náhradu mzdy ve výši 9.000,- Kč k samostatnému projednání\" - rozsudkem ze dne 1.10.1999 č.j. 49 C 515/98-22 žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.450,- Kč k rukám advokátky. Na základě výsledků dokazování
dovodil, že datum 1.8.1998 bylo v dopise žalované ze dne 11.9.1998 uvedeno následkem \"písařské chyby\" (ve skutečnosti šlo o den 1.9.1998), kterou \"nelze interpretovat k tíži zaměstnavatele s důsledkem nedodržení subjektivní jednoměsíční prekluzívní lhůty ve smyslu §53 odst.2 zák. práce\". Žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně porušila pracovní kázeň, neboť dne 1.9.1998 po konfliktu s nadřízeným odešla z práce a až do 11.9.1998 \"nevykonávala svou práci\", nejednalo se však o porušení pracovní kázně \"zvlášť hrubé, svou intenzitou zakládající důvod k tak výjimečnému opatření, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru\"; při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlédl k tomu, že příčinou konfliktu mezi účastnicemi bylo to, že chyběl jeden díl dokladu o pracovní neschopnosti žalobkyně, že žalobkyně \"v mezidobí\" přišla na pracoviště a předložila chybějící díl potvrzení a že žalobkyně jednala se žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou. Soud prvního stupně uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.2.2001 č.j. 15 Co 634/99-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám advokátky a že se zamítá návrh na připuštění dovolání, že \"neomluvená absence delší než 24 hodiny je hrubým porušením pracovní kázně bez ohledu na to, zda byl zaměstnanec vyzván k nástupu do práce\". Po doplnění dokazování výslechem žalobkyně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni z obsahu dopisu žalované ze dne 11.9.1998 nebylo jasné, kdy a jakého konkrétního porušení pracovní kázně se měla dopustit, a že nedostatečné vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 odst.3 zák. práce. Z výsledků dokazování totiž nelze dovodit, že žalobkyni muselo být zřejmé, že \"den 1.8.1998 je uveden omylem a správně se jedná o den 1.9.1998\"; i když žalobkyně \"tento den skutečně z práce odešla a další dny se do práce nedostavovala, nelze opomenout, že také v měsíci srpnu nebyla přítomna na pracovišti z důvodu pracovní neschopnosti a tato nepřítomnost byla předmětem konfliktu mezi účastníky řízení\". Protože okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Zamítnutí návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zdůvodnil tím, že se \"skutkově nezabýval důvody okamžitého zrušení pracovního poměru\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobkyni muselo být zřejmé, proč s ní žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr, neboť \"předtím žádnou neomluvenou absenci neměla\" a v srpnu došlo mezi účastnicemi pouze ke sporu ohledně nepředložení potvrzení o ukončení pracovní neschopnosti. Skutečnost, že datum 1.8.1998 bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno pouze v důsledku písařské chyby, lze dovodit \"z ustanovení zákoníku práce, který stanoví, že okamžitě zrušit pracovní poměr lze jen do jednoho měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel o tomto dozvěděl\"; žalovaná proto nemohla \"platně\" okamžitě zrušit s žalobkyní pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně dne 1.8.1998. Podle názoru žalované je tvrzení žalobkyně o tom, že nevěděla, čím měla porušit pracovní kázeň dne 1.8.1998, a že dne 1.8.1998 pracovní kázeň nemohla porušit, \"když šlo o sobotu\", účelové; žalobkyně si musela být vědoma své \"neomluvené absence\" v měsíci září 1998 a možnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť v této době začala jednat se žalovanou o skončení pracovního poměru dohodou. Žalobkyně musela vědět, že je jí v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno porušení pracovní kázně v době od 1.9.1998, neboť \"od předmětného data se již nedostavila do práce, přičemž ona věděla, že po 1.8. se do práce dostavila\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., neboť odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale \"z jiných důvodů\", čím došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, a z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238 a §239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
V posuzovaném případě odvolací soud při posouzení, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.9.1998 je platné, dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního
stupně, že jde o neplatný právní úkon. I když k tomu závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nemělo to vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů nebyla rozdílně deklarována práva a povinnosti v právních vztazích účastnic, je třeba rozsudek odvolacího soudu ve věci samé považovat z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není podle ustanovení §238 o.s.ř. založena. Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř. uplatnit. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.b) o.s.ř. nepřichází v úvahu proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil přípustnost dovolání, nemůže být v posuzovaném případě dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., může být v této věci dovolání žalované přípustné jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu
uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalovaná v dovolání namítá, že nejsou správné závěry odvolacího soudu, podle kterých žalobkyni z obsahu dopisu žalované ze dne 11.9.1998 nebylo (nemohlo být) jasné, kdy a jakého konkrétního porušení pracovní kázně se měla dopustit, a nedostatečné vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 odst.3 zák. práce, a dovozuje, že žalobkyně musela vědět, že datum 1.8.1998 bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno pouze v důsledku písařské chyby, že důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru byly \"neomluvené absence\" počínaje dnem 1.9.1998 a že tedy žalobkyni muselo být zřejmé, proč s ní žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce. Podstatou dovolání - jak vyplývá z vylíčení dovolacího důvodu - je, že žalovaná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž spočívá rozsudek odvolacího soudu. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkový závěr, že žalobkyni muselo být zřejmé, proč s ní žalovaná dopisem ze dne 11.9.1998 okamžitě zrušila pracovní poměr, a na tomto skutkovém závěru buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu