ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1838.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1838/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. S. H., spol. s r.o., proti žalovanému Ing. P. H., o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 7 C 391/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2001, č.j. 25 Co 607/2000-40, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.12.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl u něj zaměstnán jako samostatný obchodní pracovník – makléř v době od 1.4.1998 do 30.4.1999, se v pracovní smlouvě ze dne 1.4.1998 [v čl. VIII písm. d)] zavázal, že po dobu 12 měsíců od ukončení pracovního poměru nebude vstupovat do pracovního nebo obdobného poměru u jiného zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání a že v případě porušení tohoto závazku zaplatí žalobci smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč. Po skončení pracovního poměru (dohodou ze dne 19.4.1999) ke dni 30.4.1999 se však stal zaměstnancem realitní kanceláře G. R. H. K., s.r.o., čímž porušil ustanovení čl. VIII písm. d) pracovní smlouvy a vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28.6.2000, č.j. 7 C 391/99-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.300,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že konkurenční doložka byla součástí pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, že žalovaný v době od 1.4.1998 do 30.4.1999 pracoval u žalobce jako samostatný obchodní pracovník-makléř, že jednou z podnikatelských aktivit žalobce bylo provozování realitní kanceláře a že po skončení pracovního poměru nastoupil žalovaný do pracovního poměru u realitní kanceláře G. R. H. K., s.r.o., kde se věnuje investiční výstavbě rodinných domů, dospěl – i s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11.1995, sp.zn. II ÚS 192/1995 - k závěru, že sice sjednání tzv. konkurenční doložky v rámci pracovní smlouvy je v obecné rovině možné, že však v daném případě je konkurenční ujednání neplatné, protože „jím byla narušena rovnost mezi žalobcem a žalovaným“. Posuzovanou konkurenční doložku považoval za bezdůvodný zásah do ústavou zaručených práv žalovaného, neboť žalovaný by byl konkurenčním ujednáním zbaven možnosti být zaměstnán ve svém oboru, byl by omezen v právu získat si prostředky pro své živobytí prací, přičemž toto omezení práv žalovaného není vyváženo žádným plněním (výhodou) ze strany žalobce. Podle názoru soudu prvního stupně nejde v této věci o situaci, kdy by „zaměstnanec využil ve svůj prospěch lety budované poznatky zaměstnavatele, svou povahou jedinečné a originální, které by měly podnikatelskou hodnotu a byly by jakýmsi know-how zaměstnavatele“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.4.2001, č.j. 25 Co 607/2000-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 5.025,- Kč k rukám jeho zástupce a že dovolání se nepřipouští. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudem prvního stupně, že sjednání konkurenční doložky i v pracovněprávních vztazích je „obecně vzato platné“ (i přede dnem 1.1.2001, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce provedená zákonem č. 155/1991 Sb.). I když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaný nezískal za trvání pracovního poměru u žalobce zkušenosti, vědomosti a znalosti mající charakter know-how, nezakládá neplatnost konkurenční doložky, ale „pouhé“ nenaplnění předpokladů pro vznik povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu, dovodil, že právní důsledky z toho plynoucí jsou stejné. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil jednak tím, že „výhrady žalobce směřovaly proti zjištění skutkového stavu“, jednak tím, že „otázka konkurenčních doložek v pracovněprávních vztazích již byla judikatorně řešena“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku, která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle jeho názoru je doba jednoho roku, po kterou nesměl žalovaný vykonávat činnost u zaměstnavatele se stejným nebo obdobným předmětem podnikání, přiměřená, stejně jako výše smluvní pokuty, neboť „mnohdy nevyčíslitelná škoda vzniklá žalobci činností žalovaného u konkurenční společnosti může dosahovat velmi vysokých částek“. Poukazuje přitom na výsledek řízení „v téměř totožné věci“ proti žalovaným J. M. a L. Š., vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 9 C 11/99 a u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 20 Co 164/2001, jehož rozsudek ze dne 18.6.2001, č.j. 20 Co 164/2001-79, žalobce předkládá a s nímž se „v celém rozsahu ztotožňuje“. Jelikož existují „v téměř stejné věci, kdy navíc žalovaný Ing. P. H. měl u žalobce vyšší zařazení než další žalovaní, dvě rozhodnutí, která jsou odvolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde podle názoru žalobce o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 13.4.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 28.6.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 70, ročník 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům řízení (jejich zástupcům - §49 odst. 1 o.s.ř.) dne 21.5.2001 a že dovolání žalobce, sepsané dne 19.7.2001, bylo podáno u soudu prvního stupně (do podatelny) dne 20.7.2001
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 21.5.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 21.6.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 20.7.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu