ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1929.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1929/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. S., proti žalovanému V. t. ústavu o. B., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 139/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2001 č.j. 15 Co 276/99-58, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.11.1997 č.j. 45-9/318 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že dne 21.11.1997 „bylo rozhodnuto o vnitřní organizační změně, na základě které dojde dnem 1.3.1998 ke zrušení žalobcem zastávaného místa a žalobce se stane nadbytečným“.
Žalobce se domáhal určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvod uvedený ve výpovědi „neodpovídá skutečnosti“, že o organizační změně nebylo v době dání výpovědi řádně rozhodnuto (žalobce ani nebyl s jejím obsahem seznámen) a že jeho „případná“ nadbytečnost není v příčinné souvislosti s organizační změnou. Kromě toho ani „nebyla naplněna podmínka pro platnou výpověď stanovená v §46 odst. 2 zák. práce“, neboť žalovaný, ačkoli měl možnost žalobce dále zaměstnávat, jinou vhodnou práci mu nenabídl.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.12.1998 č.j. 49 C 139/98-29 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalovanému „nahradil“ náklady řízení ve výši 5.375,- Kč „k rukám JUDr. R. M.“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě řádného rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně spočívající ve „snížení stavu -zrušení pracovního místa žalobce“ pro žalovaného nadbytečným. Protože podle názoru soudu prvního stupně je důvod výpovědi „zcela konkrétně skutkově vymezený“ a žalovaný splnil i hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi uvedenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, je výpověď daná žalobci platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.1.2001 č.j. 15 Co 276/99-58 ve spojení s usnesením ze dne 26.1.2001 č.j. 15 Co 276/99-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám zástupce žalovaného, a zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání „k otázce určitosti výpovědi pro nadbytečnost, k otázce posouzení příčinné souvislosti mezi důvodem uváděným ve výpovědi a tvrzenou nadbytečností, k otázce vhodného místa pro uvolňovaného zaměstnance a k otázce potřebného rozsahu dokazování“. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v daném případě byly splněny formální náležitosti výpovědi uvedené v ustanovení §44 zák. práce i „prokázána důvodnost výpovědi“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (t.j. existence rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách a příčinná souvislost mezi tímto rozhodnutím a nadbytečností žalobce). Jelikož nebylo prokázáno, že by u žalovaného v době dání výpovědi existovalo nějaké volné pracovní místo, které by bylo možno žalobci nabídnout, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď byla žalobci dána platně. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť „nebylo postupováno v souladu s ust. §120 o.s.ř.“, když nebyly soudem připuštěny, resp. provedeny žalobcem navržené důkazy a „tím mu byla zcela odňata možnost prokázat tvrzení“, že důvodem výpovědi nebyla jeho nadbytečnost v důsledku organizačních změn, ale „osobní zášť a rozdílné názory na koncepční řešení úkolů zaměstnavatele v minulosti i v současnosti“. V řízení před soudy obou stupňů tak podle názoru dovolatele nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly žalobcem tvrzeny a k jejich prokázání nabídnuty důkazy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Jestliže dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů, že důvodem výpovědi byla nadbytečnost žalobce vzhledem k rozhodnutí žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení žalobcem zastávaného místa, v dovolání uvádí, že důvody skončení jeho pracovního poměru „byly jiné“ (především „osobní zášť a rozdílné názory na koncepční řešení úkolů zaměstnavatele v minulosti i v současnosti“), předestírá tím vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; dovolání žalobce tak představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak je uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatel rovněž namítá, že řízení před soudy obou stupňů zůstalo neúplné a trpí vadou spočívající v tom, že soudy neprovedly žalobcem navrhované důkazy, zejména výslechem jeho osoby a svědků. K této námitce dovolatele by bylo možné přihlédnout jen pokud by dovolání bylo přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.); okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně trpí vadou podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., však přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nezakládá.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu