ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.1987.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 1987/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. L., proti žalovanému O. ú. s. s. P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 144/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2001 č.j. 22 Co 208/2001-87, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.5.2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 29.5.2000 při kontrole pracoviště žalobkyně (skladu potravin) byly kontrolním orgánem \"CSP OÚSS P.\" nalezeny potraviny uložené mimo vymezené místo pro skladování (v příslušných regálech a mrazících boxech), a to na potrubí vzduchotechniky a v místnosti přípravny masa na mrazícím boxu, a že, kdyby tyto potraviny nebyly včas kontrolním orgánem \"CSP OÚSS P.\" nalezeny, vznikla by žalovanému škoda ve výši 11.887,42 Kč.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že při mimořádné inventarizaci skladu potravin provedené dne 29.5.2000 byla část potravin uložena na potrubí vzduchotechniky a na lednici, \"toto\" se však \"běžně praktikovalo\" proto, že \"bylo provedeno vyrovnání stravovací jednotky za rok 1999 a potraviny, které byly přebytkem, se na základě zákazu vydaného paní Závorkovou nemohly dávat zpět na vratku\" a \"postupně se poté dávaly do spotřeby v dalším roce, tj. v roce 2000\". Žalobkyně má za to, že žalovaný nesprávně založil zvlášť hrubé porušení pracovní kázně \"pouze na domněnce, že mohlo dojít ke vzniku škody\", a že zjištění z mimořádné inventarizace nezakládají důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Žalovaný uvedl, že při mimořádné inventarizaci skladu potravin ve stravovacím provozu Domova důchodců P. dne 29.5.2000 byly ve skladu zcela náhodně nalezeny potraviny ukryté za potrubím vzduchotechniky mimo místa určená ke skladování potravin, které nebyly v počítačové evidenci a ani na skladovacích kartách. Žalobkyně \"jako skladnice s hmotnou odpovědností\" před započetím inventury podepsala prohlášení, že všechny příjmy a výdaje hospodářských prostředků jsou zachyceny v její operativní a účetní evidenci, a \"nebyla schopna\" vysvětlit, jak k přebytku potravin došlo a \"jakým způsobem\" byly ukryty \"na neviditelném a nepřístupném místě\". Podle žalovaného \"nevydáním těchto potravin došlo k poškození ošetřovaných osob\", neboť \"obyvatelé neobdrželi suroviny v hodnotě účtované a jimi uhrazené ve stravovací jednotce\". Jednání žalobkyně představuje porušení pracovního řádu žalovaného, s nímž byla seznámena a v němž se v čl. IV písm.a) uvádí, že \"za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně zaměstnavatel považuje mimo jiné zneužívání finančních prostředků obyvatel\".
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze 6.12.2000 č.j. 5 C 144/2000-63 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.375,- Kč k rukám advokátky. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobkyně se dopustila \"skutku\", pro který s ní žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr, neboť sama přiznala, že uskladnila potraviny mimo vyhrazený prostor a že tyto potraviny nevedla v žádné evidenci. Tvrzení žalobkyně, že jejím jednáním nedošlo ke \"zneužití finančních prostředků obyvatel a svěřenců\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že vznik přebytků potravin (s výjimkou některých produktů) způsobilo nedodržení technologie přípravy pokrmů a nedodání jídla \"strávníkům\". Podle soudu prvního stupně neobstojí ani vysvětlení žalobkyně, že škodu ve výši 11.887,42 Kč nezpůsobila, protože \"strávníkům by se následně tyto potraviny vrátily\", neboť je nepochybné, že strávníci neobdrželi jídlo v hodnotě, kterou si zaplatili, a některé suroviny měly prošlou záruční dobu. I když žalobkyně ohledně přebytků potravin plnila příkazy své nadřízené J. Z. (soud prvního stupně neuvěřil výpovědi J. Z., že o přebytcích potravin nevěděla) a i když další vedoucí zaměstnanci o \"postupu při nakládání s potravinami dlouhodobě věděli\", soud prvního stupně vzal v úvahu, že žalobkyni bylo známo, že příkaz J. Z. je v rozporu s právními předpisy. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.5.2000 je z uvedených důvodů platným právním úkonem, neboť žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.6.2001 č.j. 22 Co 208/2001-87 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení \"před okresním soudem\" 1.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.116,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně jako skladnice vydávala potravinové polotovary šéfkuchaři J. A. a že jejich množství po sestavení jídelního lístku vedoucí dietní sestrou J. Z. a jeho \"zadání do počítače\" stanovil \"rovněž počítač\". Došlo-li k tomu, že vydané potravinové polotovary nebyly v kuchyni zpracovány (například proto, že nebyly dodrženy \"normy\" připravovaných jídel), vrátil je šéfkuchař zpět do skladu a žalobkyně, aniž by je zaznamenala jako přebytek \"v databázi\", je se souhlasem dietní sestry znovu vydávala šéfkuchaři. Tímto způsobem vznikaly přebytky potravinových polotovarů, které by byly - v souvislosti s růstem cen potravinových polotovarů - postupně zpracovávány. Podle názoru odvolacího soudu je \"obvinění ze vzniku škody\", obsažené v dopise žalovaného ze dne 30.5.2000, \"pouhou spekulací\", neboť žalovanému se nepodařilo vyvrátit obranu žalobkyně, že by \"přebytky postupně vracela zpět a jenom tak je zlikvidovala\". Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobkyně \"jen pokračovala v zaběhnuté praxi přinejmenším z dob řízení stravovacího zařízení V. Č.\", který potvrdil, že \"strávníci nebyli šizeni, neboť se jim přebytky vracely tak, že jídlo na Vánoce a na Silvestra bylo bohatší nežli jídlo v průběhu roku\", a uzavřel, že žalobkyni lze vytýkat jen to, že \"přebytky polotovarů vzniklé nezávisle na jejím předchozím správném postupu neevidovala jakýmkoliv možným vhodným způsobem, a nikoliv, že by je využívala buď ke svému obohacení nebo k obohacení jiných\"; jednání žalobkyně \"popsané\" v dopise ze dne 30.5.2000 tedy nemůže \"jít k její tíži natolik\", aby bylo považováno za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud \"dobře neporozuměl podstatě problému včetně administrativních a účetních souvislostí\". Stravovací jednotka je částka, kterou hradí \"obyvatel DD\" žalovanému. Výše stravovací jednotky musí odpovídat hodnotě suroviny vydané ke zpracování stravy obyvatel na základě denního hlášení stavu ošetřovaných. Počítač určí podle stanovených norem množství surovin v souladu s jídelníčkem a vyčíslí hodnotu surovin; norma surovin na jednotlivá jídla je neměnná, a proto nemůže docházet k přebytkům. Dietní sestra sestavuje jídelníček podle rejstříku jídel, v němž je uveden rozpis surovin včetně ceny za suroviny, s přihlédnutím k měnícím se cenám sestavuje strukturu vařených jídel a dbá o průběžné vyrovnávání stravovací jednotky. Tvrzení žalobkyně, že by přebytky surovin \"vracela a tak je zlikvidovala\", nelze \"akceptovat\", neboť tomu bránilo uskladnění nevydaných surovin v rozporu s hygienickými předpisy a doba minimální trvanlivosti některých potravin; skladba přebytků nemohla nikomu vylepšit jídelníček. Tvrzení, že v důsledku přebytků bylo jídlo na Vánoce a na Silvestra bohatší neodpovídá tomu, že žalovaný navyšuje stravovací jednotku v období svátků ze svého rozpočtu. Ke \"zmanipulování\" ceny potravin nemůže dojít, neboť dodací listy s množstvím a cenou suroviny zpracovává počítač ve shodě s normou na jednotlivá jídla; nevydáním potravin musí dojít k poškození ošetřovaných osob. Podle názoru žalovaného vznikem přebytků nemůže docházet k vylepšování stravovací jednotky a žalobkyně, která potraviny ukryla na \"neviditelném a nepřístupném místě\" a nepředložila je k inventarizaci, si toho musela být vědoma. Vynětí již vydaných potravin z evidence je neumožňuje vracet zpět do evidence a každá \"podobná manipulace\" je podle pracovního řádu žalovaného důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že odvolací soud správně posoudil provedené důkazy a že ve věci rozhodl spravedlivě.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušil dne 30.5.2000 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce pro účely rozvázání pracovního poměru rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnancem ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Protože vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst.1 písm.b) nebo v ustanovení a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu, je zcela nerozhodné, zda zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) stanovil, co má být v souvislosti s posuzováním porušení pracovní kázně zaměstnancem považováno za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně tedy není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí s stanovisek, roč. 2001).
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobkyně pracovala u žalovaného jako skladnice ve skladovacím prostoru Domova důchodců v P. Při mimořádné inventarizaci, provedené dne 29.5.2000, bylo zjištěno, že ve skladu potravin a v přípravně masa byly na potrubí vzduchotechniky a na lednici ukryty potraviny, jejichž hodnota byla vyčíslena ve výši 11.887,42 Kč. Tyto potraviny, které byly surovinou pro přípravu jídel obyvatelům Domova důchodců v P., na uvedená místa uložila žalobkyně. Jednalo se o potraviny, které žalobkyně vydala ze skladu šéfkuchaři podle stanovených norem na základě jídelníčku sestaveného vrchní dietní sestrou a které jí byly posléze vráceny, neboť ve skutečnosti nebyly pro přípravu jídel použity. Vrácené potraviny (tzv. přebytky) žalobkyně nevedla v žádné evidenci. Podle názoru žalovaného porušila žalobkyně svým jednáním pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto s ní dopisem ze dne 30.5.2000 podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušil pracovní poměr.
Námitka žalovaného, že jednání žalobkyně je podle jeho pracovního řádu považováno za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, není důvodná. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně zaměstnancem soud není - jak uvedeno výše - vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance, které představuje porušení pracovní kázně; uvedené samozřejmě platí i tehdy, byl-li zaměstnanec s pracovním řádem (jiným interním předpisem zaměstnavatele) obsahujícím takové ustanovení seznámen. V projednávané věci tedy soudy správně posuzovaly, zda jednání žalobkyně představovalo zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, bez ohledu na to, co žalovaný ve svém pracovním řádu za takové porušení pracovní kázně označil.
V průběhu řízení - jak vyplývá z obsahu spisu - nebyly pochybnosti o tom, že žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 30.5.2000 porušila pracovní kázeň. Při posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní odvolací soud přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k tomu, že žalobkyně \"přebytky\" potravin nezpůsobila, že tyto \"přebytky\" sice neevidovala, ale nepoužila je \"ke svému obohacení nebo k obohacení jiných\", že přebytky by byly postupně zpracovávány, že \"obvinění ze vzniku škody\", obsažené v dopise žalovaného ze dne 30.5.2000, je \"pouhou spekulací\" a že žalobkyně jen \"pokračovala v zaběhnuté praxi přinejmenším z dob řízení stravovacího zařízení V. Č.\". Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, nelze považovat uvedenou úvahu odvolacího soudu za správnou a úplnou.
S odvolacím soudem lze zcela souhlasit jen v tom, že \"přebytky\" potravin, které byly dne 29.5.2000 nalezeny ukryté ve skladu potravin a v přípravně masa na potrubí vzduchotechniky a na lednici, žalobkyně svou činností nezpůsobila; ze skutkových zjištění soudů nepochybně vyplývá, že tyto \"přebytky\" vznikly tím, že potraviny, vydané žalobkyní ze skladu, nebyly ve skutečnosti použity k přípravě jídel (žalobkyně se na přípravě jídel nepodílela), ačkoliv se tak mělo stát. Částku 11.887,42 Kč, kterou byly ukryté potraviny ohodnoceny, nelze považovat za škodu vzniklou žalovanému, neboť - jak bylo soudy zjištěno - šlo o potraviny, které byly vydány k přípravě jídel a které tedy byly zahrnuty do příslušné stravovací jednotky. Ve skutečnosti uvedená částka vyjadřovala hodnotu potravin, které měly být zpracovány při přípravě jídel a o níž byli zkráceni ti, jimž bylo jídlo určeno; v tomto směru také měl k této okolnosti přihlédnout odvolací soud. Při úvaze, zda \"přebytky\" potravin mohly být použity pro přípravu jídel, měl odvolací soud přihlédnout též k tomu, zda to vůbec umožňoval zjištěný způsob jejich uložení, popřípadě zjištěná kvalita potravin, a do jaké míry se musel deklarovaný záměr v naložení s těmito potravinami také uskutečnit.
I když žalobkyně \"přebytky\" potravin nepoužila \"ke svému obohacení nebo k obohacení jiných\" a i když jen \"pokračovala v zaběhnuté praxi přinejmenším z dob řízení stravovacího zařízení V. Č.\", měl odvolací soud zhodnotit při posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně rovněž zejména osobu žalobkyně (její věk a její životní a pracovní zkušenosti), její dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, dobu a situaci na pracovišti žalobkyně, v níž došlo k porušení pracovní kázně, povahu pracoviště, na němž žalobkyně působila, míru zavinění žalobkyně, způsob a intenzitu porušení konkrétních pracovních povinností žalobkyně a důsledky porušení pracovní kázně pro žalovaného; okolností významnou pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně bylo i to, zda a jak porušili pracovní kázeň další zaměstnanci žalovaného, kteří působili na stejném pracovišti jako žalobkyně, neboť i tato okolnost je nepochybně pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní významná. V případě, že dosavadní skutkové poznatky neposkytovaly pro úvahu ve výše uvedeném směru podklady, měl odvolací soud účastníky o tom poučit (srov. §5 o.s.ř.) a vést je, aby potřebné skutečnosti tvrdili a aby k jejich prokázání navrhli důkazy. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval a jeho závěry o intenzitě porušení pracovní kázně jsou zatím nepodložené.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem a §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu