ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2021.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2021/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. K., proti žalované M. P. a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 19/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2001 č.j. 12 Co 103/2000-60, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.11.1997 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „byl v průběhu pracovní směny dne 24.11.1997 pod vlivem alkoholu, což bylo prokázáno laboratorním vyšetřením krve, při kterém byla zjištěna přítomnost 1,1 promile alkoholu v krvi“; žalobce tím porušil ustanovení §135 odst. 3 písm. d) zák. práce a „ustanovení článku VIII. bod 3.2. Pracovního řádu akciové společnosti“.
Žalobce se domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 24.11.1997 před nástupem do zaměstnání ani v jeho průběhu nepožil žádný alkoholický nápoj ani na sobě nepociťoval žádné příznaky alkoholického opojení. Připustil, že předcházejícího dne večer „vypil asi 5 desetistupňových piv“, avšak podle jeho názoru po normálním spánku musel být ráno „plně schopen plnit svoje povinnosti“ vrátného, a jestliže bylo v jeho krvi po ranním odběru naměřeno 1,1 promile alkoholu, lze to vysvětlit pouze tím, že „buď nebyla důsledně dodržena všechna pravidla při vlastním odběru krve nebo došlo k chybě při toxikologickém rozboru“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17.11.1999 č.j. 10 C 19/98-41 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy „stupeň opilosti a její projevy žalobci objektivně nebránily ve výkonu funkce neozbrojeného hlídače-vrátného“ a současně šlo o ojedinělé porušení pracovní kázně, lze vytčený skutek hodnotit „nanejvýše jako závažné porušení pracovní povinnosti a v případě ukončení pracovně právního vztahu by bylo namístě postupovat dle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a ukončit takový pracovní poměr výpovědí“; okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26.1.2001 č.j. 12 Co 103/2000-60 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce sice svým jednáním porušil pracovní kázeň, když dne 24.11.1997 v pracovní době byl u něj zjištěn alkohol v krvi v množství 1,13 g/kg, avšak s ohledem na osobu žalobce, který pracuje u žalované již více jak třicet let a je jinak hodnocen jako svědomitý a řádný pracovník, na jeho pracovní zařazení (neozbrojený vrátný-hlídač) a na další okolnosti případu, „nejde o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. f) zák. práce“ [správně §53 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Namítala, že závěr soudů obou stupňů o tom, že ve skutku vytčeném žalobci dopisem žalované ze dne 26.11.1997 nelze spatřovat zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, není správný. Zdůraznila, že zákon zakazuje zaměstnancům jak požívání alkoholu na pracovišti, tak vstupovat pod jeho vlivem na pracoviště, přičemž v daném případě je „tento zákonný požadavek umocněn tím“, že žalobce vykonával vlastně funkci závodní stráže (ostraha) u zaměstnavatele, který „se vyznačuje zvýšenou ochranou bezpeč. ochrany a zdraví při práci, neboť jde o hutě, kde se zpracovávají a taví barevné kovy“. Z tohoto pohledu proto žalovaná nemůže alkohol na pracovišti vůbec tolerovat, když „postavení žalobce v hutním provozu je přinejmenším takové jako řidiče motorového vozidla“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaná nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatelka netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu