ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2094.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2094/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce E. B., proti žalované I. R. a.s., o 64.979,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 74/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2000 č.j. 13 Co 318/2000-44, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 64.979,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, u níž pracoval od 1.9.1997 do 11.1.1999 jako právník, se zavázala vyplácet mu mzdu za kalendářní měsíc vždy do 10. dne následujícího měsíce. Od ledna 1998 mu byly na jeho účet připisovány peníze (ve výši, v jaké měla být vyplácena mzda) nikoliv z účtu žalované, ale z účtu M. H., poskytující žalované ekonomický servis. Takto získané peněžité plnění ve výši 165.599,- Kč má však podle jeho názoru charakter bezdůvodného obohacení a nelze je považovat za plnění žalované. Protože žalovaná svůj závazek nesplnila a od 1.1.1998 je v prodlení s výplatou mzdy, náleží žalobci úrok z prodlení „ve smyslu ust. §517 odst. 2 OZ“ ve výši 64.617,- Kč a kromě toho dalších 362,- Kč „jako vyúčtování zálohy na daň z příjmu za rok 1998“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.4.2000 č.j. 27 C 74/99-28 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 362,- Kč, žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 64.617,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na účet žalobce byla v období od 1.1.1998 do 11.1.1999 poukazována smluvená měsíční mzda ve sjednaném výplatním termínu z účtu M. H., která byla žalovanou zplnomocněna svým jménem z prostředků žalované poukazovat výplaty mezd zaměstnancům žalované. Protože „není v daném případě podstatné, z jakého účtu byla mzda poukazována, když se jednalo o mzdové prostředky žalované“, dovodil, že žalovaná „ve smyslu ust. §256/1 a §253/1,2 ZP“ není v prodlení s výplatou mzdy za uvedené období a že proto žalobci nepřísluší ani úroky z prodlení podle ustanovení §256 odst. 2 zák. práce. Soud prvního stupně žalobci přiznal pouze požadovaný přeplatek na dani ve výši 362,- Kč, neboť stržení této částky z přeplatku na mzdě „nelze v tomto řízení akceptovat“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.10.2000 č.j. 13 Co 318/2000-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a vyslovil, že návrh žalobce na připuštění dovolání „k posouzení otázky, zda lze plnou moc ve věci pracovního práva udělit podle občanského zákoníku či nikoli a zda lze uskutečňovat výplatu z účtu jiného než zaměstnavatele“, se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mzda za rozhodné období byla žalobci poskytována ve výši v souladu s výplatními lístky, na dohodnutém místě a ve stanovené době a že tedy „žalovaná včas splnila svou povinnost poukazovat mzdu žalobci na jeho účet dle dohody“ a není v prodlení ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu z okolnosti, že žalovaná zmocnila M. H. k tomu, aby zajišťovala výplatu mezd jejím zaměstnancům na jejich účty z prostředků žalované, „nelze dovodit, že by žalobce obdržel mzdu od jiného subjektu než od žalované a že by na úkor tohoto subjektu získal bezdůvodné obohacení“; je totiž věcí zaměstnavatele, jakým způsobem splní svou povinnost vyplatit zaměstnanci mzdu ze svých prostředků. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil tím, že „řešení žalobcem uvedených právních otázek není rozhodující pro posouzení věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná splnila svou povinnost poukazovat měsíčně mzdu žalobci na jeho účet a že proto není v prodlení s výplatou mzdy, není správný. Podle jeho názoru mu žalovaná včas nevyplatila mzdu ani sama ani prostřednictvím třetí osoby – M. H., neboť jmenované neudělila platnou plnou moc (zmocnění není v souladu s ustanovením §14 zák. práce a jeho rozsah „je vymezen chybně a nedostatečně“) a nebyla tudíž zastoupena. I kdyby však byla plná moc udělena platně, z ustanovení §709 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že plnění z jiného účtu než z účtu žalované nemůže mít za následek zánik závazku jeho splněním, je-li plnění poskytnuté z účtu třetí osoby, tak jako v daném případě, plněním poskytnutým jménem této třetí osoby a nikoliv - „jak vyžaduje ust. §14 odst. 1 zákoníku práce“ - jménem zastoupeného. Způsob výplaty mzdy tedy nebyl „v souladu se zákoníkem práce a ostatními pracovněprávními předpisy“ a dovolatel nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že není podstatné, z jakého účtu byla mzda žalobci poukazována, zvláště když ani nebylo provedeno „příslušné dokazování“ ohledně tvrzení, že M. H. disponovala s penězi žalované. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. I když v dovolání uvedl, že uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Jestliže dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů, že žalovaná poskytovala žalobci mzdu za rozhodné období ve smluvené výši (uvedené na výplatních lístcích), na dohodnutém místě a ve stanovené době, v dovolání uvádí, že žalovaná „řádně a včas nevyplatila mzdu žalobci sama nebo prostřednictvím zástupce“, předestírá tím vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu