ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.2273.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 2273/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce MUDr. I. P., proti žalované N.B., a.s., o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 143/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2000, č. j. 16 Co 417/2000-99, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 11. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že jej odvolává z funkce primáře anesteziologicko – resuscitačního oddělení a, protože pro něj nemá jinou vhodnou práci, „vypovídá tímto jeho pracovní poměr“. Zároveň mu sdělila, že ode dne ukončení výkonu funkce primáře má „právo a současně povinnost na pracoviště již nedocházet“.
Dopisem ze dne 8. 12. 1999 žalovaná dále žalobci sdělila, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr, protože porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem tím, že ve dnech 2. - 8. 12. 1999 setrvával na pracovišti přes pokyn žalované k tomu, aby na pracoviště ode dne ukončení výkonu funkce v primáře nadále nedocházel.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 11. 1999 a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 8. 12. 1999 jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že do funkce primáře nebyl jmenován; u žalované nastoupil do pracovního poměru na základě pracovní smlouvy, nikoli na základě jmenování do funkce. Žalovaná navíc nesplnila povinnost uloženou jí podle §65 odst. 3 zák. práce a neprojednala s žalobcem jeho zařazení na jinou vhodnou práci. Jestliže žalobci byla dána neplatná výpověď, v níž mu bylo uloženo, že má povinnost nedocházet na pracoviště během výpovědní doby, jedná se ze strany žalované o hrubé porušení povinnosti. Tím, že by respektoval tento nesmyslný příkaz, by naopak porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem žalobce. Spatřovat zvlášť hrubé porušení pracovní kázně v nerespektování nezákonného příkazu je „absurdní a zároveň nezákonné“.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 7. 8. 2000, č. j. 11 C 143/99-71, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 30. 11. 1999 i okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 8. 12. 1999 jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „na účet“ advokáta, náklady řízení ve výši 9.875,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní poměr žalobce u právního předchůdce žalované byl platně založen jmenováním dle §27 odst. 4 a 5 zák. práce. I když byl žalobce ze své funkce platně odvolán, z návrhu na uveřejnění inzerátu zaslaného žalovanou redakci Z. n. dne 2. 12. 1999 je zřejmé, že žalovaná měla pro žalobce práci, kterou mu nenabídla. Nebyl proto dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve vztahu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce. Je-li výpověď daná žalobci dopisem ze dne 30. 11. 1999 neplatná, pracovní poměr žalobce u žalované nadále trval a, i když žalovaná neměla povinnost přidělovat žalobci práci, neboť účastníci se po jeho odvolání z funkce nedohodli na druhu práce, kterou bude žalobce dále vykonávat, nelze podle názoru soudu prvního stupně spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem v tom, že žalobce i po odvolání z funkce primáře oddělení docházel na pracoviště a čekal na jiném pokoji na přidělení práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2000, č. j. 16 Co 417/2000-99, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. (ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) potvrdil a ve výrocích I. a III. (o určení neplatnosti výpovědi a o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nevyhověl. Po doplnění dokazování „výpověďmi z pracovního poměru“ MUDr. K. a MUDr. M. dovodil, že podání inzerátu žalovanou bylo reakcí na žádosti lékařek o rozvázání pracovního poměru, a proto nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že výpověď daná žalobci je neplatná proto, že žalovaná měla práci, kterou žalobci mohla nabídnout, ale nabídku neučinila. Protože se však soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s námitkou žalobce, že v době podání výpovědi nebyl dán výpovědní důvod, když k účinnosti odvolání z funkce došlo až dnem 1. 12. 1999 a výpověď byla doručena žalobci dne 30. 11. 1999 - závěr soudu prvního stupně, že formulace uvedená ve výpovědi „účinností nabude tato výpověď ke dni ukončení funkce primáře“ je možná, považoval za nepřezkoumatelný - uložil soudu prvního stupně, aby se s touto námitkou důsledně vypořádal, zejména s ohledem na to, že důvod výpovědi musí být dán již ke dni, kdy je výpověď doručena druhému účastníkovi. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť, nebyl-li mezi účastníky po odvolání žalobce z funkce dohodnut druh práce, nebylo povinností žalované přidělovat žalobci práci a nebylo ani povinností žalobce žádnou práci vykonávat. Jestliže žalobce cítil morální povinnost docházet na oddělení vzhledem k pacientům, které léčil, a tam setrvávat, pokud mu nebude přidělena nějaká práce, nic nebránilo žalované, aby docházení žalobce na pracoviště zabránila. Podle názoru odvolacího soudu tím, že žalobce na pracoviště docházel, nemohl porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., žalovaná namítá, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo adekvátním úkonem zejména k povaze provozu oddělení a délce trvání porušování příkazu žalované. Odpovědnost za chod oddělení i stav pacientů už měl nový primář, který k jejímu splnění mimo jiné potřeboval místnost primáře, jež byla do okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně užívaná žalobcem. Navíc žalobce teprve po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru ukončil svůj protest proti svému odvolání ve formě setrvávání v místnosti primariátu bývalého pracoviště. Za otázku zásadního právního významu považoval, „zda je či není dlouhodobé nerespektování jednoznačného příkazu zaměstnavatele zaměstnanci k nedocházení na pracoviště zvlášť závažným porušením pracovního poměru zakládajícím důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru a to s přihlédnutím k individuálním okolnostem posuzované věci“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu obou stupňů v napadené části zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žalovaná odkazuje na individuální okolnosti tohoto případu, aniž je zvlášť nějak blíže specifikuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst. 1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při výkladu tohoto ustanovení vycházel odvolacího soud ze závěru, že ustanovení §53 odst. 1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele.
Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněném v časopise P. a m. č. 7/8, ročník 1996 a následně byl a v současné době je jako správný přijímám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21). Odvolací soud proto při řešení této právní otázky rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudu.
Dovolatelkou vytýčená právní otázka, „zda je či není dlouhodobé nerespektování jednoznačného příkazu zaměstnavatele zaměstnanci k nedocházení na pracoviště zvlášť závažným porušením pracovního poměru zakládajícím důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru a to s přihlédnutím k individuálním okolnostem posuzované věci“, nemůže mít a ani nemá zásadní právní význam. Dovolatelka zaměňuje okolnost, zda žalobce porušil či neporušil pracovní kázeň tím, že přes zákaz zaměstnavatele (žalované) docházel na pracoviště na jedné straně, s tím, zda toto porušení pracovní kázně dosahuje stupně intenzity předpokládané ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubým způsobem), na straně druhé. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) neměl pochybnosti o tom, že žalobce pracovní kázeň porušil. Žalovaná v dovolání sice nastoluje právní otázku stupně intenzity porušení pracovní kázně, vychází však při tom z jiných (od odvolacího soudu odlišných) skutkových závěrů o tom, jakým jednáním žalobce pracovní kázeň porušil. Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Za tohoto stavu věci námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r. předseda senátu