ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.24.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 24/2002-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému D., a. s., v B., o zaplacení odstupného a mimořádné odměny, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 455/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 1996, č.j. 17 Co 438/95-136, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. prosince 1994, č.j. 6 C 455/94-105, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 59 000,- Kč s 3% úrokem od 11. listopadu 1993 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 6.5.1994 domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu odstupné ve výši 20.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 30.9.1993 a mimořádnou odměnu ve výši 59.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11.11.1993. Jako žalovaného v žalobě označil „D., a.s. B., se sídlem v B.“.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 5.12.1994, č.j. 6 C 455/94-105, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 59.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. listopadu 1993, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, návrh na zaplacení odstupného ve výši 20.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. září 1993 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že část dohody o skončení pracovního poměru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 30.9.1993, v níž se uvádí, že žalobci náleží řádné odstupné ve výši dvou měsíčních platů, je neplatná, neboť nebylo prokázáno, že se žalobce stal pro žalovaného nadbytečným vzhledem k rozhodnutí žalovaného; takové rozhodnutí nebylo v důkazním řízení předloženo. Naproti tomu část dohody ze dne 30.9.1993, v níž bylo výslovně uvedeno, že žalobci náleží mimořádná odměna za práci navíc během trvání pracovního poměru ve výši 59.000,- Kč, považoval za platnou mimo jiné i proto, že některým pracovníkům žalovaného na úrovni žalobce byly vypláceny i mimořádné odměny. Jako žalovaného ve svém rozsudku označil „D., s.r.o., se sídlem v B.“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1.1996, č.j. 17 Co 438/95-136, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že návrh žalobce na zaplacení 59.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Po provedeném důkazním řízení soudem prvního stupně a výslechu žalovaného při odvolacím jednání dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že žalobce teprve dodatečně dopsal své nároky na zaplacení odstupného a mimořádné odměny do dohody o skončení pracovního poměru, jež byla předtím vepsána do orazítkovaného a statutárním zástupcem žalovaného podepsaného „formuláře“. Mezi žalobcem a žalovaným proto nedošlo k uzavření dohody o skončení pracovního poměru platným způsobem; účastníci se nedohodli na jejím obsahu „a jedná se tedy o právní úkon neplatný ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 zákoníku práce“. Jako žalovaného v rozsudku označil „D., s.r.o. se sídlem v B.“.
V dovolání, které směřuje do měnícího a nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu, žalobce namítá, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Svědci, o jejichž výpověď odvolací soud své rozhodnutí opírá, nebyli totiž přítomni jednání, které vedl žalobce s R. F. (statutárním zástupcem žalovaného). Naproti tomu bylo zcela opominuto svědectví Ing. B. Dovolatel se domnívá, že žalovaný měl zájem „zbavit se žalobce jako nepohodlného pracovníka, jako pracovníka, který věděl mnohé o různých praktikách firmy, který na tyto praktiky upozorňoval, který měl různice s vedoucími pracovníky, resp. vlastníky firmy“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že řízení před soudy trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
V průběhu dovolacího řízení byl na soudem označeného žalovaného „D., spol. s r. o., se sídlem v B.“ rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1997, č.j. 92 K 48/97-30, prohlášen konkurs. Řízení proto bylo přerušeno [§14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů] do 8. 11. 2001, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č.j. 92 K 48/97-152, jímž byl konkurs na majetek úpadce D., spol. s r. o., se sídlem v B., zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 5 věta druhá, §45 odst. 1 stejného zákona).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Tato vada řízení je současně způsobilým dovolacím důvodem [§241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] a dovolací soud je povinen k ní přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
V pracovněprávních vztazích měli podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 způsobilost mít práva a povinnosti pracovník (fyzická osoba, která dosáhla 15 let věku nebo která ukončila povinnou školní docházku v pomocné škole a dosáhla 14 let věku - srov. §11 odst. l a 2 zák. práce), organizace (§8 odst. l zák. práce), organizační jednotka organizace, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. §8 odst. 2 zák. práce), fyzická osoba, která zaměstnává pracovníky k poskytování služeb pro osobní potřebu nebo při své podnikatelské činnosti (srov. §269 zák. práce a §2 nařízení vlády č. 121/1990 Sb.) a stát (srov. §251 věta druhá zák. práce).
Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti.
Podle ustanovení §90 první části věty o.s.ř. účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem; navrhovatelem (žalobcem) je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a odpůrcem (žalovaným) je ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za tohoto účastníka řízení označil.
Jestliže v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení §90 první části věty o.s.ř. (jak je tomu v projednávané věci), byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil v průběhu řízení (dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno).
V tom, že účastník neměl již v době zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, nelze spatřovat vadu žaloby, o jejíž odstranění by se soud mohl postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. pokusit. O nesprávné podání jde totiž jen tehdy, jestliže žaloba obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou indentifikaci. Označí-li však žalobce účastníky přesně, takže je nepochybné, kdo se má řízení účastnit, není vadou podání okolnost, že nemají způsobilost být účastníkem řízení.
Žalobce v posuzovaném případě - jak je zřejmé z obsahu žaloby - označil za žalovaného „D. a.s. B., se sídlem v B.“. Tato organizace - jak bylo v dovolacím řízení zjištěno - již v době zahájení řízení (tj. ke dni 6.5.1994) neexistovala, neboť byla ke dni 29.4.1994 vymazána z obchodního rejstříku.
Z uvedeného vyplývá, že žalovaný již v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení. Protože tento nedostatek podmínky řízení nelze odstranit, měly soudy řízení již v tomto stadiu podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavit. Jestliže začaly v průběhu řízení jednat se společností s ručením omezeným D., pak považovaly za účastníka řízení někoho, kdo se jím nikdy nestal; tato skutečnost z výše uvedených důvodů nemá žádné procesní účinky.
Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a protože touto vadou je postižen i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl a rozsudky soudů obou stupňů podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem a §243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. zrušil a řízení podle ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 1 větě první o.s.ř.) zastavil.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu