ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.246.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 246/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A) J. K., a B) Z. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. S., o neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru a o zaplacení mzdy a náhrady mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 43/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2001 č.j. 29 Co 264/2001-146, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby bylo určeno, že okamžitá zrušení pracovního poměru daná jim dopisy žalovaného ze dne 6.1.1997 „na základě §53, odst. 1, písmeno 2 Zákoníku práce pro ztrátu důvěry“ jsou neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni A) 19.827,20 Kč a žalobkyni B) 19.733,20 Kč. Žalobu odůvodnily tím, že práci u žalovaného vykonávaly zcela v souladu s pracovní smlouvou a že si nejsou vědomy jakéhokoliv porušení pracovní kázně. Jelikož považují okamžitá zrušení pracovního poměru za neplatná, ale na dalším zaměstnávání netrvají, náleží jim náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. Kromě toho po žalovaném požadovaly dlužnou mzdu za prosinec 1996, která jim nebyla vyplacena, „ač na ni měly dle řádně vykonané práce nárok“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.10.1997 č.j. 43 C 43/97-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „oběma žalobkyním na náhradě nákladů tohoto řízení částku 7.984,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžitá zrušení pracovního poměru ze dne 6.1.1997 „nemají náležitosti uvedené v §55 zák. práce“ (postrádají náležité skutkové vymezení důvodu, pro který byla dána) a že jsou proto neplatná. Protože žalobkyně netrvaly na dalším zaměstnávání u žalovaného, přísluší jim podle názoru soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 písm. b) zák. práce náhrada mzdy za dobu od 1.1.1997 do 31.3.1997 a rovněž dlužná mzda za prosinec 1996 (účastníci tvrzení o dlužné mzdě „učinili nesporným“) v požadované výši.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.2.1998 č.j. 23 Co 776/97-44 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku“, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni A) 19.827,20 Kč a žalobkyni B) 19.733,20 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu odlišný charakter uplatněných nároků na zaplacení mzdy a náhrady mzdy a že při stanovení jejich výše vycházel pouze z údajů uváděných v žalobě, aniž by provedl důkaz listinami ohledně výše výdělků žalobkyň za dobu trvání jejich pracovního poměru u žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 11.11.1999 č.j. 43 C 43/97-84 určil, že okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná, a žalovanému uložil, aby žalobkyni A) a B) zaplatil na „hrubé mzdě za prosinec 1996“ každé 6.000,- Kč, a dále na „náhradě mzdy za období od 1.1.1997 do 31.3.1997“ žalobkyni A) 11.066,40 Kč a žalobkyni B) 12.615,90 Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na nákladech řízení každé 21.552,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že okamžitá zrušení pracovního poměru žalobkyň ze dne 6.1.1997 jsou pro nedostatečná skutková vymezení jejich důvodů neplatná a - jak „je patrno z výplatní listiny“ - jsou podle názoru soudu prvního stupně opodstatněné i uplatněné nároky na zaplacení „hrubé“ mzdy za prosinec 1996 a na náhradu mzdy za dobu od 1.1.1997 do 31.3.1997 ve výši průměrného výdělku, „po odečtení dnů pracovní neschopnosti a dávek v tomto období pobíraných“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 29 Co 313/2000-103 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ (tj. ve výroku o určení neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru) zrušil a „v rozsahu tomu odpovídajícím“ řízení zastavil, „ve výrocích II. a IV.“ (tj. ve vyhovujících výrocích ohledně zaplacení „hrubé“ mzdy za prosinec 1996) tento rozsudek potvrdil a „ve výrocích III. a V.“ (tj. ve vyhovujících výrocích o „náhradě mzdy za období od 1.1.1997 do 31.3.1997“) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, který přehlédl, že o neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru žalobkyň bylo již dříve v této věci pravomocně rozhodnuto. Soudu prvního stupně přisvědčil, jestliže žalobkyním přiznal „hrubou“ mzdu za prosinec 1996 ve výši 6.000,- Kč, avšak v případě nároků na náhradu mzdy mu vytknul, že si neopatřil dostatek podkladů pro jejich výpočet „tak, jak předpokládá §275 zák. práce a §17 zák. č. 1/1992“.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 20.3.2001 č.j. 43 C 43/97-133 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni A) a B) na náhradě mzdy „za období dvouměsíční výpovědní lhůty“ každé 12.000,- Kč a na mzdě „za období od 1.1.1997 do 7.1.1997“ každé 1.304,- Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na nákladech řízení každé 29.027,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že pracovní poměr účastníků skončil ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 zák. práce dohodou ke dni 7.1.1997, dovodil, že žalobkyním náleží za období od 1.1.1997 do 7.1.1997 „částka rovnající se mzdě“ ve výši 1.304,- Kč. Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. b) zák. práce mají žalobkyně rovněž nárok na náhradu mzdy za dobu výpovědní doby, která „dle ust. §45, odst. 1 zákoníku práce činí 2 měsíce“, tedy „ve výši dvojnásobku stanovené měsíční mzdy 6.000,- Kč“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.9.2001 č.j. 29 Co 264/2001-146 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo žalobě „co do částek 12.000,- Kč“ vyhověno, ve výrocích, kterými bylo žalobě „co do částek 1.304,- Kč“ vyhověno, změnil tento rozsudek tak, že žalobu „co do částek 1.031,30 Kč“ zamítl, „jinak“ jej v těchto výrocích potvrdil a ve výrocích o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů řízení 11.772,- Kč na účet advokáta; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.587,50 Kč na účet advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy již bylo pravomocně určeno, že okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná, jsou nároky žalobkyň na zaplacení mzdy za dobu od 1.1. do 7.1.1997 a náhrady mzdy za výpovědní dobu opodstatněné, a že v případě náhrady mzdy rovněž správně určil i její výši podle ustanovení §61 odst. 3 písm. b) zák. práce. Při stanovení výše mzdy však soud prvního stupně „postupoval v rozporu s ust. §111 odst. 1 zák. práce“, neboť nevzal v úvahu, že žalobkyně byly od 3.1.1997 v pracovní neschopnosti, takže v období od 1.1. do 1.7.1997 vykonávaly pro žalovaného práci jen jeden den, tj. 2.1.1997, za který jim přísluší mzda 272,70 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc přezkoumal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání meritornímu rozhodnutí o dovolání nedostatek podmínky dovolacího řízení.
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §241 odst. 1 věty první o.s.ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (§241 odst. 1 věty druhé o.s.ř.). Podle ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která má právnické vzdělání.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby účastník řízení (osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která za něj jedná), který se rozhodl dovolání uplatnit, měl právnické vzdělání nebo, aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc [advokátem nebo - jde-li o věci uvedené v §3 odst. 1 písm. b) a §3 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů - notářem], jestliže sám nebo osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která za něj jedná, takového vzdělání nedosáhla.
Z ustanovení §241 odst. 1, věty první a z ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dovolatel - pokud nemá právnické vzdělání buď sám nebo osoba uvedená v §21 nebo v §21a anebo v §21b, která za něj jedná - musí být nejen při podání dovolání zastoupen advokátem (notářem), ale i požadavek, že tento procesní úkon může učinit jen prostřednictvím takového zmocněnce. Citované ustanovení představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze vydat rozhodnutí, kterým se řízení končí (rozhodnutí ve věci samé).
V posuzovaném případě podal žalovaný dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem (zastoupení notářem v této věci nepřipadá v úvahu), a nebylo ani prokázáno, že by měl právnické vzdělání. K odstranění uvedeného nedostatku jej Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. listopadu 2001 č.j. 43 C 43/97-152 vyzval, aby si ve lhůtě 15 dnů zvolil ve smyslu ustanovení §241 o.s.ř. v dovolacím řízení zástupcem advokáta a zároveň ho poučil o důsledcích jeho nečinnosti, nebude-li výzvě ve stanovené lhůtě vyhověno. Přestože usnesení bylo žalovanému doručeno dne 23.11.2001, žalovaný výzvě dosud nevyhověl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení a přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti do dnešního dne nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení §241 odst. 1, věty první a §241 odst. 2 o.s.ř. neodstranil. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaného - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c odst. 1 a §104 odst. 2, věty třetí o.s.ř. zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. října 2002
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu