ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.328.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 328/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. n. m. B., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 402/89, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 1998, č.j. 21 Co 95/98-158, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. září 1997 č.j. 29 C 402/89-139 (s výjimkou výroků II. a III., kterými byla žaloba o příslušenství pohledávky zčásti zamítnuta), usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. srpna 1998 č.j. 29 C 402/89-182 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2000 č.j. 12 Co 42/99-191 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 1997 č.j. 29 C 402/89-139 žalovanému uložil, aby zaplatila žalobci „jakožto náhradu mzdy za období 28.6.1990 – 30.6.1992 částku 70.459,- Kč“ s 3% úrokem od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 70.459,- Kč ve výši 16% za dobu od 30. 6. 1992 do 1. 7. 1992 a ve výši 13% za dobu od 1. 7. 1992 do 14. 7. 1994 zamítl, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit Českému státu – Městskému soudu v Brně „na nákladech řízení částku 5.520,- Kč, jakožto poplatek ze zahájení řízení“ a 1.600,- Kč na zálohovaném znalečném, a vyslovil, že „žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dovodil, že žalobci přísluší náhrada mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §61 odst. 1, 2 zák. práce i za dobu přesahující 6 měsíců, neboť žalobce v období od 28. 6. 1990 do 30. 6. 1992 vzhledem k ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. a ustanovení §1 vyhlášky č. 20/1991 Sb. nemohl být zapsán do seznamu uchazečů o zaměstnání. Proto „vzal soud za prokázáno, že v tomto období žalobce zaměstnán nebyl a s ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení ani teoreticky být nemohl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 1998 č.j. 21 Co 95/98-158 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, soudním poplatku 5.520,- Kč a o znalečném 1.600,- Kč se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že právní názor vyslovený soudem prvního stupně, že žalobce nemohl být zaměstnán s ohledem na ustanovení §7 zákona č. 1/1991 Sb. a ustanovení §1 vyhlášky č. 20/1991 Sb., neobstojí a že žalobce „v zásadě bezdůvodně po uplynutí 6 měsíců, za které má zákonný nárok na náhradu mzdy, do práce po dobu delší než 2 roky nenastoupil, čímž naplnil hlediska uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce pro nepřiznání náhrady mzdy za sledované období“. Ve výrocích o soudním poplatku, znalečném a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 1992 č.j. 29 C 402/89-31 bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 12. 1989 je neplatné, čímž „bylo prokázáno, že v předmětném období jeho pracovní poměr u žalované trval, a nemohla tedy být splněna podmínka stanovená v §7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. a dále ani podmínka daná vyhláškou č. 20/1991 Sb.“. Podmínkou pro zařazení uchazeče o zaměstnání do evidence úřadu práce je totiž prokázání skončení pracovního poměru uchazeče; nemohl být tedy žalobce zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a nezanedbal žádnou povinnost. Protože neměl zápočtový list, ani razítko o skončení pracovního poměru v občanském průkaze, ale naproti tomu měl rozsudek městského soudu, i když nepravomocný, který stvrzoval existenci jeho pracovního poměru u žalované a vyjádření žalované, kterým jednání o dalším zaměstnání nevyloučila, je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce v rozhodném období „bezdůvodně nepracoval“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení §36, věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).
Podle ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.
Podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících.
Řízení o žalobách na náhradu mzdy podaných podle ustanovení §61 zák. práce je řízením ve věcech pracovních; v řízení o takových žalobách proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.
V posuzovaném případě soud prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu – věc projednal při jednáních, která se konala ve dnech 11. 3. 1997 a 25. 9. 1997; posléze uvedené jednání pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 30. 9. 1997. Při tomto jednání došlo – aniž by věc byla projednávána – pouze k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Při jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech 11. 3. 1997 a 25. 9. 1997 věc projednávala předsedkyně senátu JUDr. I. N. jako jediný soudce (samosoudce); vyhlášení rozsudku dne 30. 9. 1997 se zúčastnili spolu s předsedkyní senátu JUDr. I. N. přísedící J. V. a Mgr. M. K.
Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (srov. §1 o.s.ř.). Účel občanského soudního řízení se naplňuje především v rozhodnutí soudu ve sporu nebo v jiné právní věci.
Základem pro rozhodnutí soudu je dokazováním zjištěný skutkový stav věci (srov. §153 odst. 1 o.s.ř.). Náležité zjištění skutkového stavu věci v první řadě předpokládá, že soud zhodnotil důkazy podle své úvahy (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti) a že pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Má-li být těmto požadavkům na rozhodovací činnost soudu (včetně zhodnocení celého průběhu řízení) vyhověno, je potřebné, aby - ve věcech, o nichž zákon stanoví, že soud má být obsazen senátem - se na ní podílel celý senát; nejen předseda senátu, ale i ostatní jeho členové (soudci nebo přísedící) musí proto mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování takové poznatky, které jim umožní věc náležitě posoudit (po stránce skutkové a v návaznosti na ni i po stránce právní). Posouzení všech rozhodujících skutečností soudem nemůže být řádné a úplné, jestliže by věc projednal jen předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce) a jestliže by ostatní členové senátu, kteří o ní nakonec rozhodli, neměli před přijetím rozhodnutí vlastní poznatky o dosavadním průběhu řízení, zejména o přednesech účastníků a o provedených důkazech (ustanovení §119 odst. 2 o.s.ř., podle něhož na počátku nového jednání sdělí předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů, nelze použít při jednání odročeném k vyhlášení rozsudku - srov. §156 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). V takovém případě totiž skutkovým podkladem rozhodnutí nejsou a nemohou být výsledky dokazování přijaté senátem, který o věci rozhodoval, ale jen názor předsedy senátu (samosoudce), který jako jediný soudce měl vlastní poznatky pro rozhodování věci.
O vadu řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spočívající v tom, že „byl soud nesprávně obsazen“, jde nejen v případě, že o přijetí rozsudku nebo usnesení rozhodl namísto senátu předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je třeba vykládat též s přihlédnutím k ustanovení §36 věty první a §36a odst. 1 o.s.ř., která vyžadují, aby senát v řízení před soudem „jednal a rozhodoval“. O uvedenou vadu řízení proto jde také tehdy, jestliže nesprávně obsazený soud věc projednal a jestliže z tohoto důvodu při rozhodování celý senát neměl a nemohl mít vlastní poznatky (nemohl je získat ani na základě postupu podle ustanovení §119 odst. 2 o.s.ř.) o věci.
Z uvedeného vyplývá, že přijal-li senát při jednání odročeném jen k vyhlášení rozsudku (§156 odst. 2 o.s.ř.) rozhodnutí ve věci, v níž soud jedná a rozhoduje v tomto složení (tedy i v pracovní věci), po řízení provedeném (včetně dokazování) pouze předsedou senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), jde o vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1876/98 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod č. 51).
V posuzovaném případě se jednalo o řízení o žalobě na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, tedy – jak bylo uvedeno výše – o věc pracovní, která měla být projednána a rozhodnuta v senátě. Soud prvního stupně však o této věci při jednání konaném dne 30. 9. 1997 v senátě složeném z předsedy a dvou přísedících pouze rozhodl a jinak bylo řízení o věci, po jejím vrácení odvolacím soudem k dalšímu projednání a rozhodnutí, provedeno (včetně části dokazování) předsedou senátu jako jediným soudcem. Na přijetí rozhodnutí při jednání dne 30. 9. 1997 se senát podílel bez toho, že by oba jeho další členové (přísedící) byli seznámeni (s ohledem na ustanovení §156 odst. 2, věta druhá o.s.ř. ani seznámeni býti nemohli) s dosavadním průběhem řízení, zejména s přednesy účastníků a s provedenými důkazy.
Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen a odvolací soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil. Dovolací soud k této vadě řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele ve věci samé - podle ustanovení §243b odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení účastníků, státu a o soudním poplatku a včetně následných rozhodnutí, která byla existencí tohoto výroku podmíněna a která na tento výrok navazovala. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu