ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.335.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 335/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra Slovenské republiky, Orgánu sociálního zabezpečení, se sídlem v Bratislavě, Pribinova č. 2, Slovenská republika, o přezkoumání rozhodnutí, přiznání příspěvků za službu a zaplacení 208.950,- Sk s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 2/93, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1999, č.j. 39 Co 247/98-104, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo „zrušeno rozhodnutí FMV OSZ Praha č. PR – 15866-2/61-90 ze dne 30. 8. 1990“, aby mu byl přiznán „příspěvek za službu ve smyslu §§111 odst. 1, písm. b a 112 zák. č. 100/70 Zb.z.“ a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci „částku 208.950,- Sk včetně úroků z prodlení od 1. 9. 1990 do 30. 4. 1995 ve výši 3% ročně z částky 99.499,- Sk, od 1. 5. 1995 do 30. 6. 1997 ve výši 9% ročně z částky 109.451,- Sk, v souladu s vyhláškou č. 87/95 vyhlášky Ministerstva Slovenské republiky“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že na vlastní žádost ze závažných osobních a rodinných důvodů byl uvolněn ze služeb SNB a dne 19. 4. 1990 mu byl ve smyslu §110 zákona č. 100/1970 Sb. přiznán Federálním ministerstvem vnitra, Orgánem sociálního zabezpečení, příspěvek za službu. Federální ministerstvo vnitra, Orgán sociálního zabezpečení, dne 30. 8. 1990 pod č. PR-15866-2/61-90 rozhodl, že od 1. 9. 1990 žalobci příspěvek za službu nenáleží; žalobci nebylo vyhověno ani když proti tomuto rozhodnutí podal opravné prostředky. Žalobce je přesvědčen, že zákonem č. 169/1990 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 100/1970 Sb., došlo k diskriminaci a postihnutí vybraného okruhu osob včetně žalobce, a proto měl být tento zákon v souladu s §6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. dán do souladu s Listinou základních práv a svobod, a nestalo-li se tak do 31. 12. 1991, ztratil účinnost. Dovolává se přitom mezinárodních smluv (zejména Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Mezinárodního paktu o hospodářských a sociálních právech, Dohody mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a v povolání).
Obvodní soud pro Prahu 7 (poté, co mu věc byla postoupena usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici ze dne 30. 11. 1992, č.j. 23 S 205/92-47) usnesením ze dne 20. 6. 1995, č.j. 12 C 2/93-55, řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednání podané žaloby nespadá do pravomocí soudů v České republice. Vycházel přitom z toho, že podle dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 14. 1. 1994, práva a povinnosti vyplývající ze skončených služebních poměrů policistů zařazených ve Federálním policejním sboru, Sboru hradní stráže a vojáků z povolání vojsk Ministerstva vnitra přecházejí na Českou republiku a na Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty nebo vojáka z povolání, které měl ke dni 31. 12. 1992.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 12. 1995, č.j. 39 Co 468/95-66, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že přehlédl skutečnost, že mu věc byla postoupena dne 11. 1. 1993, tj. před nabytím platnosti Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech. Podle článku III. Závěrečného protokolu, který je součástí uvedené smlouvy, je totiž k řízením, jež byla zahájena v občanských věcech u soudů smluvních stran před nabytím platnosti smlouvy, dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 10. 1997, č.j. 12 C 2/93-88, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. 12. 1997, č.j. 12 C 2/93- 87, řízení, kterým se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí „FMV OSZ Praha“ č. PR-15866-2/61-90 ze dne 30. 8. 1990 a „přiznání příspěvku za službu ve smyslu §111 odst. 1 písm. b a §112 zákona č. 100/1970 Sb.“, zastavil, žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 208.950,- Sk včetně úroků z prodlení od 1. 9. 1990 do 30. 4. 1995 ve výši 3% ročně z částky 99.499,- Sk, od 1. 5. 1995 do 30. 6. 1997 ve výši 9% ročně z částky 109.451,- Sk „v souladu s vyhl. č. 78/1995 Sb. vyhl. Ministerstva Slovenské republiky“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.778,10 Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „do pravomoci soudu l. stupně nespadá, respektive není oprávněn přezkoumávat v občanském soudním řízení rozhodnutí správních federálních (republikových) orgánů“ a že nemůže vydávat rozhodnutí, kterým by nahradil rozhodnutí „Ústředního orgánu státní správy“. Žalobu na zaplacení částky 208.950,- Sk s příslušenstvím „zamítl s odůvodněním neexistence pracovně právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, jenž by spadal pod zákonnou úpravu zákoníku práce a předpisů navazujících“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 1999, č.j. 39 Co 247/98-104, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla řízení zastavena, potvrdil, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ustanovení §7 odst. 1 a 2 o.s.ř., dospěl k závěru, že nárok žalobce na přiznání příspěvku za službu, stejně jako jeho nárok na zaplacení tohoto příspěvku za dobu od 1. 9. 1990 do 30. 6. 1997, je nárokem, který vyplývá ze služebního poměru žalobce ke Sboru národní bezpečnosti a který je upraven zákonem č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona o přiznání, popřípadě nepřiznání, příspěvku za službu rozhoduje služební orgán; proti jeho rozhodnutí je přípustné odvolání k nejbližšímu nadřízenému služebnímu orgánu, jehož rozhodnutí je konečné. Soud proto nemá pravomoc příspěvek za službu přiznávat nebo ukládat povinnost žalovanému tento příspěvek žalobci zaplatit. Pravomoc soudů není podle odvolacího soudu dána ani pro přezkoumání rozhodnutí bývalého Federálního ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 1990. Podle čl. III. bodu 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb. projednávání žalob proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé části páté lze jen u těch správních rozhodnutí, jež po vyčerpání přípustných opravných prostředků nabyla právní moci počínaje dnem účinnosti zákona č. 519/1991 Sb. Rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá, však nabylo právní moci dne 1. 7. 1991 a účinnost zákona č. 519/1991 Sb. nastala až dne 1. 1. 1992.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce především polemizuje se správností rozhodnutí Orgánu sociálního zabezpečení Federálního ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 1990 č. PR-15866-2/61-90 a rozhodnutí Federálního ministra vnitra o odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí. Soudům vytýká, že se ve svých rozhodnutích nezabývaly mezinárodními smlouvami (Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských a sociálních právech, Dohodou mezinárodní organizace práce č. 111 o diskriminaci v zaměstnání a povolání), které ratifikovala „bývalá ČSFR“ a Slovenská republika. Je přesvědčen, že svou žalobou žádá o přezkoumání rozhodnutí orgánu státní správy, který rozhodl o právech a povinnostech fyzické osoby v oblasti veřejné správy, a že takovým rozhodnutím došlo jednoznačně k porušení práv fyzické osoby, která spočívají v náhradě příspěvku za službu od 1. 9. 1990 do současné doby. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil všechna rozhodnutí soudů na území České republiky, protože rozhodovaly ve věci, která nepatřila do jejich pravomoci ve smyslu §237 o.s.ř.“, a aby věc postoupil místně příslušnému správnímu soudu na území Slovenské republiky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.s.ř.“ – (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) a f) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci se žalobce domáhá jednak přezkumu (zrušení) rozhodnutí správního orgánu (Federálního ministerstva vnitra, Orgánu sociálního zabezpečení) a jednak přiznání příspěvku za službu podle zákona č. 100/1970 Sb. a zároveň též uložení povinnosti žalovanému takový příspěvek mu vyplatit proti žalovanému Ministerstvu vnitra Slovenské republiky, Orgánu sociálního zabezpečení. Jde tedy o vztah s mezinárodním prvkem, a to nejméně již proto, že žalobcem je cizí státní příslušník (občan Slovenské republiky) a že žalovaným je orgán cizího státu (Ministerstvo vnitra Slovenské republiky). Proto při rozhodování věci bylo důležité posoudit, zda je k projednání a rozhodnutí této věci dána pravomoc českých soudů.
Podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, který byl transformován do právního řádu České republiky (srov. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky), pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovou úmluvou měnit (§37 odst. 2 téhož zákona).
Podle článku III. Závěrečného protokolu, který je součástí smlouvy podepsané dne 29. října 1992 mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. (dále též jen „Smlouva“), k řízení, která byla zahájena v občanských věcech u soudu smluvních stran před nabytím platnosti Smlouvy, je dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí.
Jak dále vyplývá z uvedeného sdělení Ministerstva zahraničních věcí, Smlouva na základě svého článku 32 byla prozatímně prováděna od 1. ledna 1993 a vstoupila v platnost dnem 5. dubna 1993.
V projednávané věci bylo řízení zahájeno žalobou ze dne 23. 3. 1992 doručenou Krajskému soudu v Banské Bystrici dne 25. 3. 1992 (proti žalovanému „FMV Praha – Orgán sociálného zabezpečenia – II. divízia, P.) a věc byla postoupena pravomocným usnesením Krajského soudu v Banské Bystrici ze dne 30. listopadu 1992, č.j. 23 S 205/92-47, věcně a místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 5. 4. 1993 u soudu v České republice, je dána pravomoc soudu České republiky i k dokončení tohoto řízení. Nelze proto souhlasit s návrhem dovolatele, aby věc byla postoupena místně příslušnému správnímu soudu na území Slovenské republiky.
V projednávané věci podal žalobce původně žalobu proti „FMV Praha – Orgánu sociálního zabezpečení – II. divize, P.“.
Podle ustanovení Článku 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, uplynutím dne 31.12.1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.
Podle Článku 3 odst. 1 stejného zákona zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikají státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky. Současně zanikají ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní Republiky a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet České a Slovenské Federativní Republiky a státní organizace v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, které byly zřízeny zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikl nejen tento státní útvar, ale také státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace.
Podle článku 1 dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 14. 1. 1994, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 60/1994 Sb. (dále též jen „Smlouva o policii“), práva a povinnosti ze skončených služebních poměrů policistů zařazených ve Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie a vojáků z povolání vojsk Ministerstva vnitra přecházejí na Českou republiku a na Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty nebo vojáka z povolání, které měl ke dni 31. prosince 1992, kromě nároků, které podle ústavního zákona č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní republiky, musí být uspokojeny nejpozději do 31. prosince 1992.
Jak vyplývá z obsahu spisu, měl žalobce v době od podání žaloby do současné doby (a tedy i 31. 12. 1992) trvalý pobyt ve Slovenské republice. Proto v tomto řízení uplatněná práva vůči Federálnímu ministerstvu vnitra Praha – Orgánu sociálního zabezpečení přešla na Slovenskou republiky, případně orgán určený v souladu s článkem 3 Smlouvy o policii smluvní stranou. Proto soudy správně (i v souladu s návrhem žalobce) jednaly jako s žalovaným s Ministerstvem vnitra Slovenské republiky, Orgánem sociálního zabezpečení.
S názorem odvolacího soudu, že soud není oprávněn přezkoumat rozhodnutí bývalého Federálního ministerstva vnitra, Orgánu sociálního zabezpečení ze dne 30. 8. 1990, č.j. PR – 15866-2/61-90, dovolací soud souhlasí.
Podle ustanovení článku III bodu 4. písm. a) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, projednávání žalob proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé části páté lze jen u těch správních rozhodnutí, jež po vyčerpání přípustných opravných prostředků nabyly právní moci počínaje dnem účinnosti tohoto zákona. Omezení podle písm. a) neplatí, jestliže podle předpisů dosud platných lze žádat o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem, když toto rozhodnutí bylo předtím přezkoumáno ve správním odvolacím řízení. Jestliže takové řízení již proběhlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se v zahájeném řízení podle §247 až 250k; zastoupení advokátem či komerčním právníkem není v těchto případech třeba [článek III bod 4. písm. b) stejného zákona].
Soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu je zaručen článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. jako ústavní zákon a vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“), podle kterého kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánů veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, a to od 8. 2. 1991, kdy ústavní zákon č. 23/1991 Sb. nabyl účinnosti.
Z citovaného ustanovení vyplývá nejen to, že je zde ústavním zákonem zajištěna soudní kontrola rozhodnutí správních orgánů, ale také to, že zákonem může být tento soudní přezkum limitován (srov. dikci „nestanoví-li zákon jinak“). Jedním z takových zákonem stanovených limitů (ustanovení, kdy zákon „stanoví jinak“) je právě ustanovení článku III bodu 4. písm. a) a b) zákona č. 519/1991 Sb.
Jestliže tedy v projednávané věci napadené rozhodnutí bývalého Federálního ministerstva vnitra, Orgánu sociálního zabezpečení, nabylo po vyčerpání přípustných opravných prostředků právní moci dne 1. 7. 1991, stalo se tak před účinností zákona č. 519/1991 Sb. (před 1. 1. 1992). Protože napadené rozhodnutí nepodléhalo podle do té doby platných předpisů přezkoumání soudem, neuplatní se ani výjimka uvedená v ustanovení článku III bodu 4 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb. Zákonnost rozhodnutí bývalého Federálního ministerstva vnitra, Orgánu sociálního zabezpečení, tak nemůže být soudem přezkoumána.
S odvolacím soudem lze souhlasit také v tom, že není dána pravomoc soudu pro rozhodnutí o přiznání příspěvku za službu, případně povinnosti žalovaného takový příspěvek žalobci vyplatit.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 2 o.s.ř.).
Jak správně uvádí odvolací soud, nárok na přiznání příspěvku za službu, stejně jako nárok na zaplacení tohoto příspěvku, jsou nároky, jež vyplývají ze služebního poměru žalobce ke Sboru národní bezpečnosti, a jsou upraveny zákonem č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. O těchto nárocích rozhodují ve smyslu citovaného zákona „služební orgány“ (srov. ustanovení §2 odst. 2, §110 až 115, §116 až 125 citovaného zákona). Protože tedy o uvedených nárocích rozhodují jiné orgány (§7 odst. 1 o.s.ř.) a protože zákon č. 100/1970 Sb. ani nestanoví, že by o těchto nárocích mohl rozhodovat soud (§7 odst. 2 o.s.ř.), není pro rozhodování o přiznání příspěvku za službu, případně o rozhodování o povinnosti zaplatit tento příspěvek, dána pravomoc soudu. Protože žalobce se ve vztahu k těmto dvěma nárokům domáhá, aby o nich rozhodl soud přímo (nedomáhá se a ani se nemůže domáhat v tomto směru přezkumu správního rozhodnutí, neboť takové rozhodnutí vydáno nebylo), je správný závěr odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud ve věci jednat (§103 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. března 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu