ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.37.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 37/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. – s. s r. o. (spol. s r.o.), proti žalovaným 1) J. K. a 2) Z. S., o 429.646,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 C 16/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2000 č.j. 12 Co 1119/99-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.715,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná 1) zaplatila částku 330.869,53 Kč a žalovaná 2) částku 206.793,46 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná 1), která u ní od 1.1.1992 pracovala jako účetní a od 1.4.1993 do 1.10.1994 jako vedoucí velkoobchodního skladu ovoce a zeleniny D., a žalovaná 2), která u ní pracovala od 19.4.1993 do 1.10.1994 jako zástupkyně vedoucí velkoobchodního skladu ovoce a zeleniny D., převzaly na základě písemných dohod ze dne 31.12.1991 a 19.4.1993 hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 3.9.1994 byl na základě inventury zásob zjištěn na pracovišti žalovaných ve skladu D. schodek ve výši 537.662,99 Kč, na jehož náhradě se žalované podílejí podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků (§182 odst. 1 zák. práce), který „činí 1,6 ku 1,00“.
Okresní soud Plzeň-město [poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět vůči žalované 1) do částky 65.371,53 Kč a vůči žalované 2) do částky 42.644,96 Kč] rozsudkem ze dne 26.5.1999 č.j. 9 C 16/95-95 žalobu proti žalované 1) ohledně částky 265.498,- Kč a žalobu proti žalované 2) ohledně částky 164.148,50 Kč zamítl, řízení proti žalované 1) ohledně částky 65.371,53 Kč a řízení proti žalované 2) ohledně částky 42.644,96 Kč zastavil a rozhodl, že žalobkyni se vrací část soudního poplatku ve výši 2.162,- Kč „prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město“ a že žalobkyně je povinna „nahradit žalovaným náklady řízení, a to 8.326,- Kč k rukám bývalého právního zástupce žalovaných, a dále částku 79.800,- Kč k rukám právního zástupce žalovaných“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované za vzniklý schodek neodpovídají, neboť žalobkyně „zorganizovala fungování a chod skladu“ takovým způsobem, že žalované „nemohly dostát svým závazkům vyplývajícím z dohody o hmotné odpovědnosti, když jejich sféra odpovědnosti byla soustavně narušována i ostatními pracovníky, kteří nebyli touto dohodou o hmotné odpovědnosti vybaveni, nehledě ke skutečnosti, že nebyla uzavřena kolektivní smlouva o hmotné odpovědnosti“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.6.2000 č.j. 12 Co 1119/99-119 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích pod body I a II“ (tj. ve výrocích, jimiž byla žaloba vůči žalovaným zamítnuta) potvrdil a „ve výroku pod bodem IV“ změnil tento rozsudek tak, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovaným náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 102.830,- Kč k rukám advokáta; současně žalobkyni uložil „nahradit“ žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 20.390,- Kč k rukám advokáta, a vyslovil, že návrh žalobkyně na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obě žalované se své odpovědnosti za vzniklý schodek zcela zprostily, neboť za situace, kdy žalobkyně „připustila“, aby ve skladu v D. pracovali i zaměstnanci bez dohody o hmotné odpovědnosti a aby sklad byl přístupný cizím osobám a zaměstnancům i po pracovní době žalovaných, „nebylo v silách žalovaných kontrolovat nakládku a vykládku a pohyb zboží ve skladu“, když navíc „obě byly žalobkyní ujištěny, že všichni ostatní pracovníci uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti“, a „nebyly to žalované, kdo rozhodoval o pracovní době a o tom, že ve skladu pracovali i pracovníci bez dohody o hmotné odpovědnosti“. Žalovaná 1) pak neodpovídá za vzniklý schodek též proto, že dohoda o hmotné odpovědnosti, kterou uzavřela s žalobkyní dne 31.12.1991 (tj. v době, kdy u ní pracovala jako účetní), „se nevztahuje na hodnoty ve skladu v D. a na dobu, kdy v něm žalovaná 1) pracovala jako jeho vedoucí“. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „otázky, které by měly být podle žalobkyně důvodem pro připuštění dovolání, nejsou otázkami právními, otázkami po právní stránce zásadního významu, nýbrž otázkami posouzení skutkových zjištění“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Namítala, že pokud se v prostorách skladu v D. pohybovaly osoby bez dohody o hmotné odpovědnosti (např. řidiči či zaměstnanci cizích firem), jde o nedostatek v organizaci práce nikoli na straně zaměstnavatele, nýbrž žalovaných, které vzhledem ke svým funkcím (vedoucí skladu a její zástupkyně) „měly organizovat veškeré dění na pracovišti a řídit je“. V této souvislosti považovala za otázku zásadního právního významu, zda vedoucí zaměstnanci s hmotnou odpovědností „mohou úspěšně uplatňovat námitku, že organizace nevytvořila náležité podmínky pro výkon jejich práce spojený s hmotnou odpovědností, byť to byli právě oni, kdo měli tyto podmínky vytvářet“. Dovolatelka dále vyjádřila názor, že i kdyby k „narušení“ hmotné odpovědnosti žalovaných došlo, muselo by být „natolik závažné či rozsáhlé, aby vysvětlovalo či alespoň hypoteticky umožňovalo vysvětlení vzniku tak vysokého schodku, jaký byl zjištěn“. V daném případě nemohlo ke „schodku na zboží, které svým objemem představuje nejméně jeden plně naložený kamion“, dojít jednorázovou krádeží ani dlouhodobějšími drobnými krádežemi, ale „podle přesvědčení žalobkyně k němu mohlo dojít jedině opomenutím žalovaných vyfakturovat vyexpedované zboží“. Tento názor dovolatelka zformulovala do otázky, „zda k vyvinění podle ust. §176 odst. 3 zák. práce postačuje jakékoliv narušení hmotné odpovědnosti zaměstnance, či pouze takové, které je svým rozsahem a závažností způsobilé mít za následek schodek, který vznikl“. Mimo to žalobkyně dovozovala, že pokud žalovaná 1) při změně pracovního zařazení od dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991 neodstoupila, dohoda „nedoznala žádnou změnu a nepřestala být platná a účinná“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované namítaly, že dovolání je nepřípustné, neboť v napadeném rozhodnutí nejde o otázku, jež má po právní stránce zásadní význam, a navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové”) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 a §239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že organizační zajištění chodu skladu v D. nebylo věcí žalovaných, které nerozhodovaly ani o pracovní době ani o tom, že ve skladu pracovali zaměstnanci bez hmotné odpovědnosti, nýbrž jejich zaměstnavatele, který „tím, že nezajistil dostatečný počet svých hmotně odpovědných pracovníků, připustil, aby se cizí řidiči pohybovali v prostorách skladu a zboží si nakládali“. Dovolatelka současně nabízí vlastní skutková zjištění o tom, že „řízení a organizace chodu skladu byly součástí pracovních povinností“ žalovaných, z nichž pak dovozuje, že pohyb cizích osob a zaměstnanců bez dohody o hmotné odpovědnosti ve skladových prostorách „nemůže jít na vrub nikoho jiného než právě žalovaných“. Vzhledem k tomu, že touto námitkou dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nebylo možné k této námitce přihlédnout; podstatou námitky je, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a předkládá dovolacímu soudu vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Protože nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale o dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (i pokud by tomu tak bylo), nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení §176 odst. 3 zák. práce, neboť nezvažoval, zda „narušení“ hmotné odpovědnosti žalovaných bylo „natolik závažné či rozsáhlé, aby vysvětlovalo či alespoň hypoteticky umožňovalo vysvětlení vzniku tak vysokého schodku, jaký byl zjištěn“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalovaná 1) pracovala u žalobkyně od 1.1.1992 jako „účetní-ekonom“ a poté od 1.4.1993 do 1.10.1994 jako „vedoucí velkoobchodního skladu D.“. Žalovaná 2) pracovala u žalobkyně od 19.4.1993 do 1.10.1994 jako „zástupce vedoucího skladu a účetní skladu“. Obě žalované převzaly na základě písemných dohod o hmotné odpovědnosti uzavřených s žalobkyní dne 31.12.1991 a dne 19.4.1993 odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Na pracovišti žalovaných ve skladu v D. pracovali kromě žalovaných i zaměstnanci, s nimiž žalobkyně neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 3.9.1994 byl na základě inventury zásob zjištěn ve skladu D. schodek ve výši 537.662,99 Kč.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §176 zák. práce. Výklad otázky odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku i okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil (srov. zejména Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Výklad zde podaný zdůraznil, že dohodou o hmotné odpovědnosti bere zaměstnanec na sebe závazek, že nahradí škodu, která se při inventarizaci bude jevit jako schodek, a že na rozdíl od obecné odpovědnosti za škodu se u této odpovědnosti zavinění zaměstnance předpokládá a zaměstnanec musí dokázat, že ztrátu nezavinil. Podaný výklad vyústil mimo jiné v závěr, že zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách tehdy, jestliže prokáže, že mu zaměstnavatel nevytvořil přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování (t.j že mu zanedbáním povinností zaměstnavatele bylo znemožněno hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně). V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalované se své odpovědnosti za vzniklý schodek zcela zprostily, neboť žalobkyně „připustila“, aby ve skladu v D. pracovali i zaměstnanci bez dohody o hmotné odpovědnosti a aby sklad byl přístupný cizím osobám a zaměstnancům i po pracovní době žalovaných, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Nedůvodnost žaloby vůči žalované 1) odvolací soud spatřoval rovněž v tom, že dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi žalovanou 1) a žalobkyní dne 31.12.1991, t.j. „v okamžiku, kdy žalovaná 1) byla účetní žalobkyně, se nevztahuje na hodnoty ve skladu v D. a na dobu, kdy v něm žalovaná 1) pracovala jako jeho vedoucí“.Vzhledem k tomu, že odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku vůči žalované 1) založil na dvou na sobě nezávislých důvodech (tj. na úplné liberaci žalované a na neplatnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991), nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatelky, vztahujícími se k posouzení platnosti dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991, neboť sama okolnost, že jeden z výše uvedených důvodů (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na správnost závěru odvolacího soudu vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č. 17). Protože v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - je nepochybné, že důvodem pro závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku vůči žalované 1) je již samotná okolnost, že se žalovaná 1) své odpovědnosti za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování zcela zprostila, nebylo již třeba zabývat se důvodem dalším (t.j. platností dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31.12.1991), neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 8.640,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, tedy celkem 8.715,- Kč [srov. §7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu