ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.381.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 381/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., jako správce konkurzní podstaty úpadce M. – j., spol. s r.o. v likvidaci, proti žalovaným 1) M. V., 2) Z. Š. a 3) P. B., o 154.374,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 347/98, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 2001 č.j. 8 Co 2929/2000-153, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (M. – j., spol. s r.o. v likvidaci) se domáhal, aby mu žalovaná 1) zaplatila 145.438,22 Kč, žalovaná 2) 5.841,- Kč a žalovaná 3) 3.095,- Kč, vše s 16 % úrokem z prodlení od 15.10.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná 1), která u něho pracovala jako vedoucí prodejny (kantýny) č. 612, a žalované 2) a 3), které u něho pracovaly jako prodavačky této prodejny, převzaly na základě písemných dohod hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 21.8.1996 byl na pracovišti žalovaných zjištěn schodek ve výši 154.374,22 Kč, za který žalované nesou odpovědnost v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §182 zák. práce.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (poté, co po prohlášení konkurzu na majetek žalobce dále pokračoval v řízení na návrh správce konkurzní podstaty) rozsudkem ze dne 5.9.2000 č.j. 4 C 347/98-125 uložil žalované 1) zaplatit žalobci 125.013,80 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.10.1996 do zaplacení, žalované 2) zaplatit žalobci 5.257,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.10.1996 do zaplacení a žalované 3) zaplatit žalobci 2.785,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.10.1996 do zaplacení, žalobu, aby žalované zaplatily žalobci žalovaná 1) 20.424,42 Kč s příslušenstvím, žalovaná 2) 584,- Kč s příslušenstvím a žalovaná 3) 309,50 Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobci náklady řízení, a to žalovaná 1) 28.177,- Kč, žalovaná 2) 1.199,- Kč a žalovaná 3) 599,50 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě dohod uzavřených s žalobcem „na konci ledna“ 1996 „všechny žalované převzaly hmotnou odpovědnost za zařízení a peníze“ v prodejně v Ch. u T. a že za inventurní období od 2.3.1996 do 21.8.1996 vznikl na této prodejně schodek ve výši 147.840,22 Kč. Protože žalované neprokázaly, že vzniklý schodek zcela nebo zčásti nezavinily, a nebylo zjištěno ani zavinění žalobce, dospěl k závěru, že „jsou splněny podmínky odpovědnosti všech žalovaných ve smyslu §176 zákoníku práce“, kdy na náhradě škody se žalované „jako kolektiv hmotně odpovědných pracovníků“ podílejí v rozsahu upraveném v ustanovení §182 zák. práce, tj. žalované 2) a 3) částkami rovnajícími se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku a zbytek schodku je povinna uhradit žalovaná 1). Soud prvního stupně současně přihlédl k majetkovým poměrům žalovaných a za použití ustanovení §183 zák. práce snížil náhradu o 10%.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.1.2001 č.j. 8 Co 2929/2000-153 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výroku v odstavci I. o povinnosti žalované 1) zaplatit 125.013,80 Kč s příslušenstvím, v odstavci II. o povinnosti žalované 2) zaplatit částku 5.257,- Kč s příslušenstvím, v odstavci III. o povinnosti žalované 3) zaplatit částku 2.785,50 Kč s příslušenstvím a v odstavci IV. o nákladech řízení mezi účastníky“ s tím, že „jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen“; zároveň rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.809,- Kč na účet „právního“ zástupce žalobce a že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení ve vztahu k žalované 2) a 3). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „vzhledem k platně uzavřeným pracovním smlouvám a platně uzavřeným dohodám o hmotné odpovědnosti“ žalované podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce odpovídají za schodek na svěřených hodnotách vzniklý za období od 2.3.1996 do 21.8.1996, neboť neprokázaly, že schodek nezavinily. Za správné považoval rovněž závěry soudu prvního stupně o rozdílném rozsahu odpovědnosti žalovaných vyplývajícímu z ustanovení §182 zák. práce, podle kterého žalované 2) a 3) při společné odpovědnosti odpovídají za vzniklý schodek pouze do výše svých průměrných hrubých měsíčních mezd, zatímco žalovaná 1) odpovídá za celý zbytek schodku. Námitky žalované 1) odvolací soud odmítl s odůvodněním, že v případě její déletrvající pracovní neschopnosti žalobce nestíhala povinnost provést inventuru (§31 odst. 1 vyhlášky č. 108/1994 Sb.) a že „nebylo prokázáno“, že by v době její nepřítomnosti došlo k převezení zboží do jiné provozovny, aniž se tato skutečnost projevila v účetních dokladech žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítala, že po právní stránce měla být věc správně posouzena nikoli jen podle ustanovení §176 zák. práce, ale i podle ustanovení §170 zák. práce, „které zakládá objektivní odpovědnost zaměstnavatele“ zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení majetku, a zaměstnavatel je povinen soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Zdůraznila přitom, že „z provedeného dokazování je zřejmé“, že opakovaně žalobce upozorňovala na nedostatky na předmětné prodejně spočívající v tom, že klíče od prodejny měly i další osoby, které v ní nebyly zaměstnány, že v době její nepřítomnosti se převáželo zboží do jiné prodejny, a nelze přehlédnout ani „prapodivně vedené účetnictví“. Kromě toho ze znaleckého posudku vypracovaného Č. z. s.r.o., znaleckým ústavem v H. K. vyplývá, že značný podíl na vzniku a výši schodku měl i sám žalobce. Žalovaná 1) se proto podle názoru dovolatelky „minimálně zčásti“ zprostila odpovědnosti za vzniklý schodek, neboť „minimálně zčásti vznikl bez jejího zavinění“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce JUDr. J. S. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 27.2.2001, zástupci žalované 1) Mgr. V. P. (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 27.2.2001, žalované 2) dne 27.2.2001 a žalované 3) dne 28.2.2001 a že dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 25.4.2001 bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 28.4.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 28.2.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 28.3.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná 1) s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu