ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.436.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 436/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. K., proti žalovanému P. K., o určení, že žalobkyně žila ve společné domácnosti s J. K., zemřelým dne 9.2.1995, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 194/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2000 č.j. 53 Co 337/2000-207, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V průběhu řízení o dědictví po J. K., zemřelém dne 9.2.1995, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 379/95, žalobkyně tvrdila, že je zůstavitelovou dědičkou, neboť s ním žila po dobu nejméně jednoho roku ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Vzhledem k tomu, že dědička zůstavitele ze zákona, jeho matka H. K., uvedené tvrzení popřela, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13.11.1995 č.j. 27 D 379/95-43 žalobkyni uložil, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podala u soudu \"návrh na rozhodnutí sporné skutečnosti, tj. návrh na určení, že žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z toho důvodu pečovala o společnou domácnost, tedy že splňuje podmínky spolužijící osoby ve smyslu ust. §474 odst.1 obč. zák.\".
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 7.12.1995 proti H. K. domáhala, aby bylo určeno, že \"žila se zůstavitelem J. K., zemřelém 9.2.1995 v Praze, ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovala o společnou domácnost\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žila se zůstavitelem po dobu necelých 6 let až do jeho smrti jako druh a družka, neboť společně bydleli, hospodařili, hradili náklady na své potřeby a žalobkyně v souvislosti s tím vedla společnou domácnost (uklízela, vařila, prala).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12.6.1997 č.j. 23 C 194/95-64 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované H. K. na náhradě nákladů řízení 6.210,- Kč k rukám advokáta a že žalobkyni bude vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 500,- Kč. Na základě zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni \"se nepodařilo prokázat skutečnosti vylíčené v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu\".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.2.1998 č.j. 25 Co 522/97-96 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další dokazování, jehož rozsah přesahuje \"rámec odvolacího řízení\".
Žalovaná H. K. dne 14.7.1998 zemřela a na její místo do řízení nastoupil právní a procesní nástupce, její dědic P. K.
Po provedení dalších důkazů Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30.11.1999 č.j. 23 C 194/95-163 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.815,- Kč k rukám advokáta, že žalobkyni se vrací v kolcích zaplacený soudní poplatek ve výši 500,- Kč a že žalobkyně je povinna \"nahradit České republice náklady řízení\" ve výši 325,70 Kč. Podle soudu prvního stupně bylo \"úkolem\" žalobkyně v tomto sporu prokázat (nesla v tomto směru důkazní břemeno), že jako dědic ve druhé dědické skupině žila se zůstavitelem J. K. nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, případně že na něj byla odkázána výživou. Z výsledků dokazování dovodil, že \"žalobkyně se s Dr. K. znali\" a že \"trávili spolu některý volný čas\", avšak \"žádný z provedených důkazů nesvědčí o tom, že by žalobkyně měla v bytě Dr. K. faktické bydliště s úmyslem jich obou žít takto trvale\". Žalobkyně a zůstavitel \"za 6 let údajného soužití ve společné domácnosti a společného hospodaření\" nemají \"žádné společné věci, žádné společné úspory a tedy ani společný přístup k nim\" a žalobkyně nemá ani \"přesnou známost o výši vkladu (úspor)\" zůstavitele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně \"neprokázala zcela jednoznačně žádný ze zákonem stanovených předpokladů pro to, aby byla určena dědičkou po zemř. Dr. K. ve druhé dědické skupině\"; za prokázané lze mít jen to, že žalobkyně pečovala o zůstavitele v době \"o Vánocích 1994 až do jeho hospitalizace\", to však pečovala \"o Dr. K., nikoli o jejich společnou domácnost\".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.2000 č.j. 53 Co 337/2000-207 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o vrácení soudního poplatku) potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč \"na účet\" advokáta a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že se žalobkyni nepodařilo prokázat (\"věrohodně doložit\"), že by žila se zůstavitelem J. K. nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, \"tedy že s ním bydlela a společně hospodařila, a to v úmyslu činit tak trvale\". Žalobkyní navržení svědci byli jí blízké osoby, přítelkyně a dcera a hodnověrnost jejich výpovědí je třeba hodnotit \"ve vztahu k jejich přesnosti či rozporům\" a s ohledem na zjištění z řady dalších svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že zůstavitel žil delší dobu před svou smrtí sám a že neuvažoval o trvalém soužití se žalobkyní. Nesporné je podle odvolacího soudu jen to, že žalobkyně pečovala o zůstavitele v době krátce před jeho smrtí, kdy nebyl schopen se o sebe postarat sám, a že jej \"opatřila\" až do doby převozu do nemocnice, tyto okolnosti však neprokazují, že by \"oba vedli společnou domácnost se všemi jejími znaky nejméně od února 1994\". Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí v této věci \"bylo plně odvislé od zjištění skutkového stavu\". Nejsou žádné pochybnosti o tom, že \"jedním ze znaků vedení společné domácnosti je péče o zdraví těch, kteří spolu hospodaří, případně péče jednoho z nich o druhého v době nemoci, ovšem žalobkyně ani netvrdila, že by její dědický nárok vznikl tak, že by po dobu nejméně jednoho roku pečovala o nemocného druha\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že ustanovení §474 odst.1 obč. zák. podmiňuje dědický nárok nejméně jednoročním žitím se zůstavitelem před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečováním o společnou domácnost nebo odkázáním výživou na zůstavitele. Projevy péče o společnou domácnost mohou být podle žalobkyně \"různé\". Pojem společná domácnost je třeba chápat tak, že dvě nebo více osob spolu trvale žijí a zároveň společně uhrazují náklady na své potřeby. Není přitom rozhodné, zda jde o osoby blízké nebo cizí. Znakem společné domácnosti není společné bydlení, tím spíše ani přihlášení nebo odhlášení pobytu podle předpisů o evidenci obyvatelstva není rozhodné. Soužití je trvalé, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu založit a vést takové spolužití nikoli pouze na přechodnou dobu. Společné uhrazování nákladů na potřeby domácnosti znamená spotřební společenství, kde určité osoby bez rozlišení hospodaří se svými příjmy, a není třeba, aby všichni příslušníci přispívali přímo finančně. Žalobkyně má za to, že všestrannou dlouhotrvající péči o zdravotní stav osoby - zůstavitele, která je zajišťována jedinou osobou, a to i v období kolem Vánoc a Nového roku, která zahrnuje i jeho doprovázení do zdravotnického zařízení, péči o jeho osobní věci, není konána na komerčním nebo organizovaném sociálním základě, lze \"jednoznačně\" charakterizovat jako péči o společnou domácnost, neprokáží-li se výjimečné okolnosti, které by ji vylučovaly. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že \"problematika vedení společné domácnosti a dědického titulu založeného na této skutečnosti\" je v judikatuře soudu ustálená a jednotná. Žalobkyně \"spíše brojí\" proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, což však není v posuzovaném případě \"důvodem pro podání dovolání\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §238 odst.1 písm.a), §238 odst.1 písm.b) a §239 odst.1 o.s.ř. není přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky].
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případných pochybení, spočívajících v tom, že řízení je postiženo jinou než v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř. uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. není založena už tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §474 odst.1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení §115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení §115 a §474 odst.1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - nevycházely z jiného (odlišného) právního názoru. Pro jejich rozhodnutí o věci samé nebylo určující, že by dospěly při výkladu pojmu \"společná domácnost\" k jiným (odlišným) závěrům než ustálená judikatura soudů; soudy obou stupňů dovodily, že žaloba není důvodná proto, že žalobkyně, která měla ve sporu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, provedenými důkazy neprokázala skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by žila se zůstavitelem J. K. nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že by z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. K přezkoumání správnosti toto závěru však nemůže být - jak vyplývá z výše uvedeného - přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. založena, neboť v něm nejde o řešení právních otázek ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.
Dovolací soud shodně se soudem odvolacím nepochybuje o tom, že součástí péče o společnou domácnost je také péče o spolužijící fyzickou osobu v době její nemoci ze strany druhého příslušníka žijícího (ostatních příslušníků žijících) ve společné domácnosti. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že žalobkyně se starala o zůstavitele J. K. v době jeho nemoci krátce před jeho smrtí, kdy nebyl schopen se o sebe postarat sám, a že jej \"opatřila\" až do doby převozu do nemocnice (\"o Vánocích 1994 až do jeho hospitalizace\"); takováto péče - už z pohledu délky jejího trvání - však nemůže být z hlediska ustanovení §474 odst.1 obč. zák. významná.
Žalobkyně ve svém dovolání rovněž dovozuje, že její péče o zůstavitele byla \"všestranná\" a \"dlouhotrvající\". Touto námitkou nezpochybňuje rozsudek odvolacího soudu v právním posouzení věci [tj. dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.]. Ve skutečnosti jí napadá skutkové zjištění soudů, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází (skutkové zjištění soudů o době a délce její péče o zůstavitele). Uvedenou námitkou, která podle svého obsahu představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť - jak výše uvedeno - nemůže mít za následek závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobkyně přípustné ani podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §7, §9 odst.3 písm.a), §11 odst.1 písm.k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,-Kč; odměna za zastupování advokátem byla stanovena podle právních předpisů účinných do 31.12.2000, neboť dovolací řízení v této věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst.1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu