ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.47.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 47/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené opatrovnicí JUDr. Ing. Z. N., proti žalovanému Č. s. z. d., za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 17 C 280/90, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, č.j. 13 Co 292/2000-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 9.10.1990 změněnou v průběhu řízení před soudem prvního stupně), aby jí žalovaný (jako právní nástupce původně žalovaného Č. r. d. s.) na odškodnění pracovního úrazu zaplatil bolestné 2.737,50 Kč, ztížení společenského uplatnění 15.873,- Kč, ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti od 15.12.1988 do 19.10.1989 3.207,- Kč, ušlý výdělek po skončení pracovní neschopnosti od 19.10.1989 do 30.11.1995 112.318,- Kč (celkem částku 134.135,50 Kč) a aby jí od 1.12.1995 platil měsíční rentu 1.490,-Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 24.8.1988 utrpěla jako zaměstnankyně žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, když ráno v práci uklouzla na vlhké podlaze, spadla na záda a při pádu si „zlomila levou ruku, poranila levý kyčel, vykloubila levé rameno, poranila levé koleno, hrudní stěnu, pánev a záda“; stala se plně invalidní. Žalovaný jí na odškodnění pracovního úrazu zaplatil 806,- Kč na náhradě bolestného a „rozdíl mezi nemocenskými dávkami a ušlou mzdou za období od 24.8.1988 do 16.11.1988“, ostatní nároky však odmítá uspokojit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.2.2000, č.j. 17 C 280/90-173, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 17.354,25 Kč, žalobu ohledně částky 116.781,25 Kč a „požadované měsíční renty od 1.12.1995“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že „Čs. státu“ se nepřiznává náhrada nákladů „za zastoupení advokáta“, že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu“ soudní poplatek ve výši 696,- Kč a na znalečném částku 7.113,- Kč „prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1“ a že „do zbytku se náhrada na znalečném čs. státu nepřiznává“. Vycházel z toho, že žalobkyně utrpěla dne 24.8.1988 pracovní úraz, že do 19.11.1988 a poté od 15.12.1988 do 19.10.1989 byla v pracovní neschopnosti, že jí byl od 20.10.1989 přiznán invalidní důchod a že za škodu na zdraví tím vzniklou odpovídá žalovaný jako její zaměstnavatel podle ustanovení §190 a násl. zák. práce. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (zejména znaleckými posudky z oboru ortopedie a traumatologie, z oboru neurologie, z oboru ortopedie a revizním znaleckým posudkem z oboru neurologie a neurochirurgie) dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu bolestného (za 182,5 bodů při 15,- Kč za bod) ve výši 2.737,50 Kč a na náhradu ztížení společenského uplatnění (za základních 529,10 bodů při 15,- Kč za bod ve výši 7.936,50 Kč), zvýšeného na dvojnásobek (§6 odst. 2 vyhl. č. 32/1965 Sb.), tj ve výši 15.873,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný již žalobkyni na bolestném částku 1.256,10 Kč zaplatil, dovodil, že žalobkyni náleží na náhradě bolestného 1.481,25 Kč a na náhradě ztížení společenského uplatnění 15.873,- Kč, celkem na obou těchto nárocích 17.354,25 Kč. Protože ze znaleckých posudků shodně vyplynulo, že další pracovní neschopnost žalobkyně od 15.12.1988 a následné přiznání plného invalidního důchodu nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, žalobu ohledně dalších uplatněných nároků (náhrady za ztrátu na výdělku a měsíční renty) zamítl.
K námitce podjatosti vznesené žalobkyní ve vztahu k soudci Městského soudu v Praze JUDr. L. Š. (po podání odvolání a poté, co odvolací soud nařídil jednání na 24.11.2000) a k jejímu návrhu na přikázání věci jinému soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8.12.2000, č.j. Nco 265/2000-187, rozhodl, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. L. Š. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci a že návrhu na přikázání věci jinému soudu se nevyhovuje.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.1.2001, č.j. 13 Co 392/2000-194, rozsudek soudu prvního ve výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně vyžádal k objasnění následků pracovního úrazu žalobkyně na její zdravotní stav a následnou invaliditu celkem čtyři znalecké posudky, včetně revizního znaleckého posudku, jejichž závěry jsou shodné; všichni znalci uvedli, že „dynamika klinického průběhu onemocnění žalobkyně jednoznačně svědčí proti úrazovému původu, naopak svědčí degenerativnímu původu potíží“, a že „pokud úraz zanechal následky v omezení pohybu levého zápěstí, levého ramene a levého kyčle, nejedná se o následky, které by byly příčinou invalidity žalobkyně“. Proto závěr soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobkyně a její pracovní neschopností od 15.12.1988 do 19.10.1989 a následným přiznáním plného invalidního důchodu považoval za správný. Návrh žalobkyně na doplnění dokazování revizním ústavním znaleckým posudkem odmítl, neboť tento důkaz by byl vzhledem k obsahu znaleckých posudků nadbytečný.
Podáním adresovaným Nejvyššímu soudu ČR v Brně, označeným jako „Věc: dovolání – blanketní“ a dále „26 C 295/90 OS Praha 1- MS Praha – NS ČR Brno SBD S.“, „17 C 280/90 OS Praha 1 – MS Praha – NS ČR Brno Prac. Úraz“, „19 C 327/93 OS Praha 2 – Úraz“, „OS Benešov – dědictví po B. aj. P. – Ch. čp. 30 NS ČR“, „V. P., B. P., a.t.d. – OS Praha 4“, žalobkyně napadá – mimo jiné – rozsudky soudů obou stupňů vydané v této věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 26.1.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 24.2.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Ze spisu vyplývá, že žalobkyně byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8.12.1997, sp.zn. 14 Nc 807/96, který nabyl právní moci 10.2.1998, zbavena způsobilosti k právním úkonům a že její opatrovnicí byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.11.1998, sp.zn. P 127/98, ustanovena JUDr. Ing. Z. N. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.2.1993, č.j. 17 C 290/90-50, byla zástupkyní žalobkyně ustanovena advokátka JUDr. H. T. (§30 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. H. T. (§49 odst. 1 o.s.ř.) a žalovanému dne 2.4.2001, vedlejšímu účastníkovi dne 30.3.2001, a že dovolání žalobkyně adresované Nejvyššímu soudu ČR v Brně (jeho tehdejší předsedkyni JUDr. Elišce Wagnerové) bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit - poště P. jako doporučená zásilka č. R 048030 - dne 7.5.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 2.4.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 2.5.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit, až dne 7.5.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu