ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.544.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 544/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K. proti žalované A. S. – V. s.r.o., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 117/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001 č.j. 23 Co 95/2001-50, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované „s účinností ke dni 29.2.2000“ je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ujednání o zkušební době je neplatné, neboť na základě „smlouvy o vzájemné spolupráci“ uzavřené mezi jeho předchozím zaměstnavatelem a žalovanou „plynule přešel od svého původního zaměstnavatele do pracovního poměru k žalované“, která ve smyslu ustanovení §250 zák. práce převzala práva a povinnosti z dosavadního pracovněprávního vztahu žalobce, „včetně nemožnosti sjednat v pracovní smlouvě zkušební lhůtu“.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18.10.2000 č.j. 19 C 117/2000-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.225,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že mezi žalovanou a předchozím zaměstnavatelem žalobce nikdy nebyla uzavřena žádná smlouva o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení §250 zák. práce a že ohledně ujednání o zkušební době nebyl naplněn ani žádný z důvodů neplatnosti uvedených v ustanovení §242 odst. 1 zák. práce. Žalobcem namítané uvedení v omyl při podpisu pracovní smlouvy nemůže být důvodem neplatnosti, ale zakládá právo účastníka odstoupit od smlouvy, což však žalobce neučinil. Protože pracovní smlouva včetně ujednání o zkušební době byla uzavřena řádně, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná zrušila pracovní poměr „zcela v souladu s ustanovením §58 Zákoníku práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.4.2001 č.j. 23 Co 95/2001-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nedošlo k převodu části zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli ani k jinému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení §249 až §251b zák. práce, jak tvrdí žalobce, neboť „je mimo pochybnost“, že jeho dřívější zaměstnavatel „byl zcela jinou právnickou osobou než je žalovaná“, s níž žalobce uzavřel pracovní smlouvu po předchozím skončení pracovního poměru u dřívějšího zaměstnavatele. Jelikož vzhledem k okolnostem případu je vyloučena i žalobcem namítaná možnost vyvolání omylu ze strany žalované, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované, které „má náležitosti požadované ustanovením §58 zák. práce“, je platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 2 os.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval především v ochraně zaměstnanců při převodech, spojování, resp. transformaci podniků či jejich částí „tváří v tvář pokusům obcházet zákoník práce, případně další právní předpisy“. Zdůraznil, že ačkoli mezi jeho předchozím zaměstnavatelem a žalovanou nedošlo k uzavření písemné dohody o převodu zaměstnanců, byla tato dohoda, která „byla zamýšlena jako smlouva podle §51 občanského zákoníku a tedy nemusela mít písemnou formu“, ve skutečnosti „bezezbytku splněna“ a na jejím základě došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, aniž by bylo možné sjednat novou zkušební dobu. O tom byl žalobce ostatně žalovanou opakovaně ujištěn, a proto novou pracovní smlouvu podepsal v dobré víře, že za dané situace se závazek zkušební doby uvedený ve formulářové pracovní smlouvě nemůže stát platným a nepoužije se. Mimo to dovolatel namítal, že soudy neprovedly jím navržené důkazy k prokázání existence dohody mezi zaměstnavateli, přestože měly přímou souvislost s předmětem řízení, čímž podle jeho názoru došlo „k vážnému procesnímu pochybení a odepření práva na spravedlivé řízení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť žádnou z dovolacích námitek nelze považovat za důvodnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1, věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2, věty druhé o.s.ř. je lhůta zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou zástupci žalobce (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 17.5.2001 a do vlastních rukou zástupkyni žalované (§49 odst. 1 o.s.ř.) dne 18.5.2001 a že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu sepsané dne 16.7.2001 bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (poště P.), dne 17.7.2001 (§57 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 18.5.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že lhůta k podání dovolání uplynula dnem 18.6.2001. Dovolání bylo tedy podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o.s.ř.), a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu