ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.551.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 551/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce O. G., proti žalované E. G., k. s., o neplatnost rozvázání pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 13/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2000, č. j. 13 Co 107/2000-52, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 25. 11. 1996 je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 119.000,- Kč a na úrocích z prodlení 44.802,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že podle „sporné pracovní smlouvy“ s žalovanou byl sjednán den nástupu do práce na 1. 9. 1996 s tříměsíční zkušební dobou a že dne 25. 11. 1996 mu žalovaná oznámila, že s ním ruší pracovní poměr ve zkušební době k datu 30. 11. 1996. Zkušební doba však nebyla sjednána písemně nejpozději při uzavření pracovní smlouvy, neboť návrh pracovní smlouvy (datované dne 1. 9. 1996), na základě které byl u žalované zaměstnán, mohl být podepsán statutárním orgánem žalované až po jeho návratu ze zahraničí. Protože od počátku nesouhlasil s rozvázáním pracovního poměru a oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, požaduje také náhradu mzdy za dobu, kdy mu nebylo umožněno pracovat.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. 27 C 13/97-34, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady „právního zastoupení“ ve výši 15.950,- Kč „na účet“ Mgr. J. K.. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že pracovní smlouva mezi ním a žalovanou byla písemně vyhotovena až po dni vzniku pracovního poměru, kterým byl den 1. 9. 1996, když předmětnou pracovní smlouvu „dle své kompetence podepsal vedle ředitele a se žalobcem realizoval personální ředitel Ing. Z.“. Zkušební doba v délce tří měsíců byla proto mezi účastníky ujednána platně a jestliže žalovaná v průběhu zkušební doby zrušila se žalobcem pracovní poměr, nepřísluší žalobci ani „finanční nároky“, které v žalobě požadoval.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č. j. 13 Co 107/2000-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám Mgr. J. K. na nákladech odvolacího řízení 12.900,- Kč a že státu se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování opětovným výslechem svědků Ing. Z. a Ing. D. stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr vznikl dříve, než byla sepsána pracovní smlouva, v níž byla zkušební doba dohodnuta. Neprokázal ani to, že do zaměstnání nastoupil již v sobotu 31. 8. 1996, ani to, že pracovní smlouva byla písemně vyhotovena až po dni vzniku pracovního poměru (po 1. 9. 1996). Odvolací soud odmítl i námitku žalobce, že statutární zástupce žalované byl v době vzniku pracovního poměru na zahraniční dovolené, s poukazem na to, že ve smyslu ustanovení §9 zák. práce mohl pracovní smlouvy platně sjednávat i svědek Ing. Z. jako personální ředitel žalované. Proto sjednání zkušební doby v pracovní smlouvě považoval za platné a žalobcovy nároky žalobou uplatněné za nedůvodné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., žalobce namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že odvolací soud rozhodl, aniž by žalobci umožnil přednést návrhy na doplnění dokazování (na předložení listinného důkazu – podpisového řádu žalované, dokladu o potvrzení zrušení pracovního poměru ve zkušební době z 12. 12. 1996 a návrhu na předložení pracovních smluv jiných zaměstnanců žalovaného), a tím, že mu odvolací soud znemožnil požádat o vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje také v tom, že nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci [tím „je dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.“], a v tom, že pochybil při zjišťování skutkového stavu, neboť vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud navíc podle jeho názoru nesprávně vyložil ustanovení §29 až 33 a §244 zákoníku práce, týkající se vzniku pracovního poměru, i ustanovení §9 a 10 zák. práce týkající se jednání za zaměstnavatele. Navrhl, aby k prokázání dovolacího důvodu byly provedeny důkazy rozsudky soudů obou stupňů, listinou označenou „pracovní smlouva“ žalobce, písemným potvrzením zrušení pracovního poměru žalobce z 12. 12. 1996, platebním výměrem žalobce, podpisovým či jiným vnitřním řádem žalované, pracovními smlouvami jiných zaměstnanců žalované, pracovněprávními doklady podepsanými Ing. Z. a dokladem o nepřítomnosti Ing. D. do 8. 9. 1996, a poté, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen) ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Protože žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za této situace může tedy přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti [a současně důvodnosti - srov. §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., na kterou poukazuje dovolatel.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Dovolatel spatřuje naplnění vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř v tom, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž by mu umožnil přednést při jednání návrhy na doplnění dokazování. Namítá tak, že bylo porušeno jeho procesní právo a povinnost navrhovat v řízení důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Podle ustanovení §40 odst. 1 o.s.ř. o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů a výroky rozhodnutí; nahrazuje-li protokol jednání, musí mít též jeho náležitosti.
Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti. Předseda senátu také rozhodne o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění (§40 odst. 3 o.s.ř.).
Z protokolu o jednání odvolacího soudu ve věci, sp. zn. 13 Co 107/2000, ze dne 9. 6. 2000 vyplývá, že po skončení doplnění dokazování výslechem svědků Ing. V. Z. a Ing. M. D. k dotazu soudu žalobce i zástupkyně žalované uvedli, že nepožadují doplnění dokazování. Z obsahu protokolu dále vyplývá, že žalobce nenavrhl doplnění protokolu, ani nevznesl námitky proti jeho znění (nic takového netvrdí ani v dovolání).
Tvrzení žalobce o tom, že odvolací soud rozhodl, aniž by mu umožnil přednést při jednání soudu návrhy na doplnění dokazování, tak zůstává nepodloženo a pro rozpor s obsahem spisu je musel dovolací soud posoudit jako nedůvodné.
Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat ani v tom, že by odvolací soud „znemožnil“ žalobci požádat o přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §215 o.s.ř., které platí pro odvolací řízení, na začátku jednání podá předseda senátu nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu řízení. Potom se vyjádří účastníci a přednesou své návrhy.
Návrh účastníka je způsobilý založit důsledky ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. za podmínky, že je učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem. Zákon nesoustřeďuje podání uvedeného návrhu do určitého okamžiku v řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději. Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních, písemných nebo učiněných ústně při kterémkoli jednání. V případě, že účastník nemohl přednést v rámci tzv. závěrečného návrhu návrh, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon předpokládá možnost návrh učinit jindy (§215 o.s.ř.), resp. později (§239 odst. 2 o.s.ř.). Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. l písm. f) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 1553/96, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Z obsahu protokolů o obou jednáních před odvolacím soudem (dne 28. 4. 2000 a 9. 6. 2000) – jak již bylo výše uvedeno - vyplývá, že odvolací soud žalobci příležitost k vyjádření a k přednesu návrhů poskytl, že ji však žalobce ani u jednání dne 28. 4. 2000, ani u jednání dne 9. 6. 2000 nevyužil. Návrh, aby pro případ, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen, vyslovil též přípustnost dovolání, žalobce neučinil ani v odvolání, ani při odvolacím jednání. Na místě, kdy ustanovení §215 o.s.ř. předpokládá, že účastníci uvedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již dříve, zůstal tedy žalobce nečinný. Přitom o tom, že návrh ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. je podřaditelný kategorii návrhu, na který toto ustanovení pamatuje, nemůže být pochyb. Žalobci tedy ničeho nebránilo návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. podat.
Protože žalobci nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení §238 a §239 o.s.ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2002
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu