ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.592.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 592/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. A. J. proti žalované P. m. R. D. B., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neplatnost odvolání z funkce ředitelky a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 51/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2001 č.j. 10 Co 57/2000-144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 1.12.1994 byla žalobkyně ke dni 5.12.1995 odvolána z funkce ředitelky a dopisem ze dne 19.1.1995 jí žalovaná sdělila, že s ní podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření žalovaná spatřovala v tom, že žalobkyně nerespektovala rozhodnutí představenstva o novém organizačním uspořádání vnitřního řízení, výroby, obchodu a ekonomiky a na \"jednání porady vedení\" dne 20.12.1994 je označila za nelegální a odporující stanovám žalované.
Žalobkyně se žalobou ze dne 14.2.1995, doručenou soudu prvního stupně dne 16.2.1995, domáhala, aby bylo určeno, že odvolání z funkce ředitelky, o kterém rozhodlo představenstvo žalované dne 1.12.1994, je neplatné a že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 19.1.1995 je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy, kterou v průběhu řízení vyčíslila za dobu od 1.8.1995 do 31.3.1997 ve výši 549.500,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že právní úkony žalované, kterými žalobkyni odvolala z funkce ředitelky a okamžitě s ní zrušila pracovní poměr, nesplňují \"formální náležitosti\", neboť rozhodnutí představenstva ze dne 1.12.1994 nebylo žalobkyni v rozporu s ustanovením §65 odst. 2 zák. práce doručeno v písemné formě a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19.1.1995 v rozporu se stanovami žalované podepsal pouze jediný člen představenstva Ing. H. Poukázala dále na skutečnost, že dopis o okamžitém zrušením pracovního poměru převzala až po uplynutí jednoměsíční lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, že žalovaná v tomto dopise důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru uvedla natolik obecně, že z něj nelze vyvodit \"kdy, kde a jak žalobkyně porušila své povinnosti zaměstnance\", a že schůze představenstva, na které bylo přijato rozhodnutí o rozvázání jejího pracovního poměru okamžitým zrušením, nebyla svolána v souladu se stanovami žalované, neboť žalobkyně, která byla členkou představenstva, nebyla k jednání \"řádně obeslána\". Zdůraznila rovněž, že její \"nesouhlas s navrhovanými organizačními změnami\", vyjádřený v přípise ze dne 20.12.1994, byl \"pouze uplatněním práva člena představenstva\", a nelze jej proto hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by žalovanou opravňovalo s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušit pracovní poměr.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19.10.1999 č.j. 13 C 51/95-127 určil, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované je neplatné a že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne 19.1.1994 je neplatné, zamítl žalobu \"na náhradu mzdy za dobu od 19.1.1995 do současnosti\" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4. 338,- Kč. Po provedeném dokazování dovodil, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky, o kterém rozhodlo představenstvo žalované dne 1.12.1994, je neplatné \"pro nedostatek doručení\", a dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 19.1.1995 je neplatné, neboť žalobkyně se tím, že v přípise ze dne 20.12.1994 projevila svůj nesouhlas s navrhovanými organizačními změnami, nedopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Svůj nesouhlas vyjádřila \"z pozice své funkce člena představenstva společnosti, nikoliv jako jeho zaměstnanec\" a její stanovisko \"bylo patrně správné\". \"Další odůvodnění\" okamžitého zrušení pracovního poměru soud označil za \"velmi obecné a nekonkrétní, snadno zaměnitelné\" a odporující požadavkům ustanovení §55 zák. práce. Žalobu na náhradu mzdy soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že žalovaná vyplatila žalobkyni náhradu mzdy ze dobu šesti měsíců ode dne 6.2.1995, kdy jí žalobkyně oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. V následujícím období žalobkyně dosahovala výdělku \"sice nižšího, než průměrného výdělku vyčísleného pro náhradu mzdy, přesto však pro její potřeby nesporně dostačujícího\", a za rok 1999 žalobkyni náhrada mzdy nepřísluší, neboť jej strávila v pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně proto s odkazem na ustanovení §61 odst. 2 zák. práce na žádost žalované žalobkyni právo na náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců ode dne, kdy žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, nepřiznal.
K odvolání žalobkyně (jenž směřovalo pouze proti výroku o zamítnutí žaloby na náhradu mzdy a výroku o náhradě nákladů) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18.4.2001 č.j. 10 Co 57/2000-144 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy 100.659,- Kč, ve zbývající části tento výrok potvrdil a vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně \"ve výrocích ad I. a II. zůstává nedotčen\"; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.500,- Kč \"na účet\" advokátky a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada mzdy \"ještě určitě\" za období srpna, září a října 1995, kdy se snažila \"rozběhnout\" podnikatelskou činnost; protože její podnikání \"nelze hodnotit jako neúspěšné\", náhrada mzdy za období od listopadu 1995 do března 1997 jí nenáleží.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek okresního soudu v \"zamítavé části\" změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy 100.659,- Kč a \"jinak\" jej v tomto výroku potvrdil, podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že na základě závěru, že podnikání žalobkyně nelze \"označit jako výdělečnou činnost konanou žalobkyní za podstatně horších podmínek než v zaměstnaneckém poměru pro odpůrce\", omezil povinnost žalované k náhradě mzdy na částku 100.659,- Kč, a namítá, že \"po celou dobu až do platného skončení pracovního poměru u žalobce\" (ke kterému došlo dne 30.4.2000) byla profesně i finančně \"značně znevýhodňována\", neboť s ohledem na probíhající soudní řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nemohla být vedena úřadem práce jako uchazečka o zaměstnání, neměla \"nárok na jakoukoliv státní podporu či příspěvek\" a mohla být zaměstnána pouze \"formou vedlejších pracovních poměrů\", ve kterých nedosahovala výdělků, které by jí \"vzhledem k vykonané práci, k její kvalifikaci a specializaci příslušely v případě hlavního pracovního poměru\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil.
Žalovaná uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení věci správný, a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 18.4.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 19.10.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 8.6.2001 a 5.6.2001 a že dovolání žalobkyně ze dne 6.8.2001 bylo dne 8.8.2001 podáno u odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 8.6.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 9.7.2001. Protože dovolání bylo podáno u odvolacího soudu až dne 8.8.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 6, §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 7.575,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu