ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.724.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 724/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A) M. B., a B) H. P. (právních a procesních nástupkyň původního žalobce JUDr. B. G., proti žalovanému Č., a.s., o 3.033,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 12 C 192/97, o dovolání žalobce JUDr. B. G., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2001, č.j. 13 Co 1040/2000-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce JUDr. B. G., se domáhal (žalobou ze dne 29.12.1992), aby mu žalovaný (jeho právní a procesní předchůdce Č., státní podnik,) zaplatil částku 3.033,- Kč s 3% úrokem od 1.1.1989 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný mu nevyplatil odměnu za průvodcovskou činnost, kterou pro něj prováděl na základě dohody o pracovní činnosti. I když o téže věci již rozhodoval Obvodní soud Bratislava 2, přistoupil k podání nové žaloby (ze dne 29.12.1992), protože od 1.1.1993 se bude jednat o soud cizího státu, a není známo, jak bude upraveno vyřízení pravomocně neskončených sporů vedených před soudy Slovenské republiky.
Okresní soud v Plzeň-město usnesením ze dne 2.6.1994, č.j. 12 C 842/92-15, řízení o zaplacení částky 3.033,- Kč s 3% úrokem od 1.11.1989 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení, neboť provedení řízení brání překážka věci rozsouzené. O stejné věci jednal a rozhodl Obvodní soud pro Bratislavu 2 rozsudkem ze dne 23.10.1991, č.j. 5 C 162/90-43, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992, sp.zn. 12 Co 420/90, a nabyl právní moci dne 23.3.1992.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.1994, č.j. 13 Co 585/94-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že překážku věci pravomocně rozsouzené tvoří rozsudek Obvodního soudu pro Bratislavu 2 ze dne 23.10.1991, sp.zn. 5 C 162/90, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992, sp.zn. 12 Co 420/90; odkázal přitom na článek 19 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci a úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. Uvedl, že o „totožné věci“ bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Bratislavu 2 ještě v době trvání České a Slovenské Federativní republiky, a že se jednalo též o „totožné účastníky“, neboť na straně žalovaného došlo k univerzální sukcesi.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10.9.1997, č.j. 2 Cdon 1455/97-75, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.6.1994, č.j. 13 Co 585/94-20, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2.6.1994, č.j. 12 C 842/92-15, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného usnesení odvolacího soudu, je postiženou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen. Soud prvního stupně v posuzované věci, která je věcí pracovní, a v níž ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. jedná a rozhoduje senát, rozhodl usnesením ze dne 2.6.1994, č.j. 12 C 842/92-15, předsedkyní senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), přičemž odvolací soud toto pochybení neodstranil.
Okresní soud Plzeň-město – poté, co jeho usnesení ze dne 8.12.1997, č.j. 12 C 192/97-83, o vyslovení místní nepříslušnosti a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29.2.2000, č.j. 13 Co 709/99-89, zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení – usnesením ze dne 20.7.2000, č.j. 12 C 192/97-98, znovu řízení o zaplacení částky 3.033,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.1989 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento postup soud prvního stupně opět odůvodnil existencí překážky věci rozsouzené. Uvedl, že „navíc v projednávané věci existuje další překážka, pro kterou není možné pokračovat v řízení, a to překážka litispendence“, neboť u Obvodního soudu pro Bratislavu 2 byla žaloba podána dne 25.5.1990 a u Okresního soudu Plzeň-město stejná žaloba dne 29.12.1992.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.5.2001, č.j. 13 Co 1040/2000-107, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který tentokrát již rozhodoval v senátě, že rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Shodně s ním vycházel z toho, že nárok na odměnu za průvodcovskou činnost, kterou žalobce pro žalovaného (tehdy označeného jako „Č., B.“) vykonal na základě dohody o pracovní činnosti (za provedení shodných zájezdů a ve výši 3.033,- Kč s příslušenstvím), byl již předmětem řízení vedeného před Obvodním soudem pro Bratislavu 2 pod sp. zn. 5 C 162/90, které bylo pravomocně skončeno (rozsudek ze dne 23.10.1991, jímž byla žaloba zamítnuta, byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Bratislavě ze dne 6.2.1992 a nabyl právní moci dne 23.3.1992). Zdůraznil, že řízení se týká „těchže osob“ i v případě, že v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 20.6.2001 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť „toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Připouští sice, že řízení ve věci vedené u Obvodního soudu Bratislava 2 pod sp.zn. 5 C 162/90 se týkalo týchž účastníků a téhož nároku, nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že jeho žaloba již byla pravomocně rozhodnuta. Namítá, že věc vedená u Obvodního soudu pro Bratislavu 2 „se týkala jiného právního posouzení“ a že žaloba podaná u Okresního soudu Plzeň-město dne 29.12.1992 byla opřena o „nové právní skutečnosti“, které v řízení u Obvodního soudu v Bratislavě 2 ještě nenastaly. Protože usnesení odvolacího soudu spočívá podle názoru žalobce na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně „zrušil“.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce JUDr. B. G., dne 30.4.2002 zemřel.
Ze zprávy Mgr. I. U., notářky (soudní komisařky), vyplývá, že řízení o dědictví po JUDr. B. G., je vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 29 D 949/2002 a že zůstavitelovými (závětními) dědičkami, které dědictví neodmítly, jsou pozůstalé dcery M. B., a Mgr. Hana P. Nejvyšší soud ČR proto v dovolacím řízení pokračoval s uvedenými dědičkami jako s procesními a právními nástupkyněmi původního žalobce JUDr. B. G. (§243c, §107 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nemůže být založena přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé u usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině (§239 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatel napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že jde o věc pravomocně rozsouzenou (§104 odst. 1, §159 odst. 3 o.s.ř.).
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (takovým je pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu) a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) nebo f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení §239 o.s.ř. Ustanovení §239 o.s.ř. totiž podmiňuje přípustnost dovolání tím, že musí jít o potvrzující usnesení ve věci samé, a to jak v případě, kdy přípustnost vyslovuje svým rozhodnutím odvolací soud (§239 odst. 1), tak v případě, posuzuje-li ji dovolací soud (§239 odst. 2 o.s.ř.). Usnesení o zastavení řízení má jen procesní povahu a nerozhoduje se jím ve věci samé, tedy o důvodnosti nebo nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou. Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu nemůže být založena rozhodnutím odvolacího soudu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 439/97, uveřejněné pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.1997, sp.zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) a ani postupem podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení §238a a §239 o.s.ř. dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť dovolatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2002
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu