ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.852.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 852/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. M., proti žalovaným 1) V. N., a 2) J. M., o 7.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 420/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2001 č.j. 11 Co 773/2000-86, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaní zaplatili 7.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23.7.1993 obdržela od žalovaných, u nichž pracovala jako strážná „při ostraze objektu a.s. G. v Ch.“, výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Ačkoli její pracovní poměr na základě uvedené výpovědi skončil ke dni 30.9.1993, dosud jí žalovaní nevyplatili odstupné podle ustanovení §1 zákona č. 195/1991 Sb. ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25.8.2000 č.j. 12 C 420/93-69 žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby žalovanému 1) zaplatila na nákladech řízení „za právní zastoupení“ 4.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. H. T. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 23.11.1992 uzavřela pracovní smlouvu s žalovaným 2), kdežto výpověď z pracovního poměru jí byla dána dne 23.7.1993 ze strany žalovaného 1), který nebyl žalovaným 2) zplnomocněn k zastupování v pracovněprávních vztazích. Protože žalovaný 1) jako osoba zcela neoprávněná činit jménem žalovaného 2) jakékoliv pracovněprávní úkony nemohl svým jednáním „způsobit následky v právním vztahu, který vznikl a trval mezi jinými osobami“, hodnotil soud prvního stupně výpověď jako „paakt“, tj. nicotný právní úkon, který nemohl vést ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného 2), a žalobkyně se proto nemůže domáhat vyplacení odstupného.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.4.2001 č.j. 11 Co 773/2000-86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobkyni 7.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek potvrdil s tím, že „jinak zůstává nedotčen“; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.650,- Kč na účet JUDr. J. S., a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 575,- Kč na účet JUDr. H. T., advokátky. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného 2), avšak výpověď jí dal žalovaný 1), který k tomuto právnímu úkonu nebyl žalovaným 2) zmocněn ani pověřen (§§9 a 15 zák. práce), je tato výpověď ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná a pracovní poměr nemohl být tímto způsobem rozvázán. Z výsledků dokazování však podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně a žalovaného 2) byl rozvázán dohodou (konkludentním souhlasným projevem vůle směřujícím ke skončení pracovního poměru) ke dni 30.9.1993 z organizačních důvodů spočívajících ve zrušení pracoviště žalobkyně; ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 195/1991 Sb. proto žalobkyni náleží požadované odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítal, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž provedl ve věci další dokazování, a své rozhodnutí založil na svém novém a jiném zhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatele z provedených důkazů nelze dovodit, že by se jakýmkoli způsobem s žalobkyní dohodl na rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.1993 z organizačních důvodů, ale - jak zdůraznil - žalobkyně „sama o své vůli“ u něj přestala k tomuto datu pracovat, přestože měl pro ni připravenou jinou práci, a uzavřela nový, obsahově zcela shodný, pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem. Protože žalovaný 2) mohl žalobkyni dále zaměstnávat (ne sice na stejném pracovišti, ale „ve stejném pracovním zázemí“), nemůže být opodstatněný ani její nárok na odstupné, nehledě k tomu, že tento institut se týká pouze případů, kdy se zaměstnanec ocitne ve složité sociální situaci, což se u žalobkyně, která plynule přešla k jinému zaměstnavateli, nestalo. Mimo to dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že tím, že mu „v rámci odvolacího řízení znemožnil se k jeho jinému názoru na věc vyjádřit, zbavil ho práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod“. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 7.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o.s.ř.), může být za této situace přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.
Námitka dovolatele, že odvolací soud tím, že „v rámci odvolacího řízení mu znemožnil se k jeho jinému názoru na věc vyjádřit, zbavil ho práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod“, není důvodná.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). K tomu účelu občanský soud řád poskytuje účastníkům řízení procesní práva, mezi něž náleží mimo právo účastníka, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit (§115 o.s.ř.) a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §123 o.s.ř.) a na závěr jednání shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i právní stránce věci (§118 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolateli nebylo postupem soudu znemožněno v průběhu řízení realizovat jeho procesní práva. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy věc projednaly za přítomnosti žalovaného 2), případně za přítomnosti jeho zástupkyně, že žalovaný 2) byl před soudem prvního stupně vyslechnut jako účastník řízení, že mu bylo umožněno činit přednesy a navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům i k právní stránce věci. Podle obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10.4.2001, které proběhlo za účasti zástupkyně žalovaného 2), byla žalovanému 2) prostřednictvím jeho zástupkyně i v odvolacím řízení dána možnost „vyjádřit se“; zástupkyně žalovaného 2) se vyjádřila (poté, co předseda senátu přednesl podle obsahu spisů soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení) k odvolání žalobkyně a na závěr jednání shrnula svůj návrh (žádala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně „jako věcně správného“), v rámci kterého se vyjádřila jak ke skutkovým zjištěním (která ani v odvolacím řízení nedoznala změny), tak k právní stránce věci.
K procesním právům účastníka řízení již nenáleží - jak se dovolatel mylně domnívá - možnost vyjádřit se předem, ještě před vydáním rozhodnutí, k „jinému názoru na věc“, který soud hodlá v rozhodnutí o věci samé zaujmout. Již ze samotné povahy senátního rozhodování odvolacího soudu (srov. §36a odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř) vyplývá, že je pojmově vyloučeno zaujetí stanoviska ke skutkové i právní stránce posuzovaného případu dříve, než v poradě senátu bezprostředně předcházející vyhlášení rozhodnutí. Možnost vyjádřit se k právnímu názoru soudu na věc (k právnímu posouzení věci) a tím reálně a efektivně uplatnit svá práva, má účastník - jak plyne z logiky věci - až po vydání rozhodnutí tím, že využije svého práva za stanovených podmínek podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek (odvolání, dovolání) a požadovat, aby soud vyšší instance rozhodnutí soudu nižší instance přezkoumal (§201 a §236 o.s.ř).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. postižen. Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, je žalovaný 2) povinen ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalobkyně byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 4, §10 odst.3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1) vyplývá, že žalobkyni přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobkyni náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.575,- Kč je žalovaný 2) povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2002
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu