ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.113.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 113/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) J. K., a B) A. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) K. P., 2) L. R., 3) E. B., a 4) J. P., všem zastoupeným advokátem, o odstranění neoprávněné stavby a náspu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 149/88, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 21 Co 5/2000-305, 21 Co 6/2000-305, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. října 1995, č. j. 15 C 149/88-156, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovaným povinnost „na svůj náklad odstranit veškeré stavby a terénní úpravy, které žalovaný respektive jejich právní předchůdce provedli na části pozemku č. parcelní 1054/2, katastrální území P. mezi hranicí pozemku 1054/2 vymezenou ve výkresové části znaleckého posudku z 6. 12. 1994 spojnicí bodů 254-53, 276-2 a 276-1 a bodů 15, 12, 11, 17 a 16 vyznačené na výkresu č. 10 tohoto posudku a pozemek vyklidit a uvést do původního stavu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Současně zamítl žalobu, „pokud bylo alternativně žalováno na zaplacení částky 16.387,- Kč“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaní protiprávně zasahují do vlastnického práva žalobců tím, že navezli zeminu na jejich pozemek, a do tohoto pozemku zasahuje i jimi zbudovaná zídka, a proto žalobě s odkazem na ustanovení §135c občanského zákoníku vyhověl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 21. srpna 1996, č. j. 15 C 149/88-176, pak bylo rozhodnuto o náhradě státem vynaložených nákladů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil k odvolání žalovaných usnesením ze dne 8. ledna 1997, č. j. 12 Co 502/96-191, 12 Co 503/96-191, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl mu zejména to, že poté, co žalobci změnili žalobu do podoby, o níž bylo rozhodováno, je nevyzval k odstranění vad takto změněné žaloby spočívajících v její naprosté neurčitosti a nepřesnosti. Jestliže se účastník domáhá odstranění staveb a terénních úprav, musí je nejenom specifikovat místně, jak to učinili žalobci, ale musí také popsat, o které konkrétní stavby a terénní úpravy a v jakém rozsahu se jedná, a to zejména z hlediska vykonatelnosti navrhovaného rozhodnutí. Pokud jde o právní posouzení, při rozhodování podle §135c občanského zákoníku „není soud vázán návrhem do té míry, že může rozhodnout i o jiném způsobu vypořádání staveb na cizím pozemku, přičemž odstranění stavby je až krajní možností“. V takovém případě je třeba zkoumat všechny možnosti uspořádání vztahů. Odvolací soud dále uvedl, že pro rozpory v tvrzeních účastníků bude třeba se zabývat i „genezí cesty, pokud skutečně část této cesty leží na pozemku žalobců, protože žalovaní zpochybnili dost věrohodným způsobem i závěry znaleckého posudku“.
V dalším průběhu řízení žalobci upřesnili žalobní petit a soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. června 1999, č. j. 15 C 149/88-257, uložil žalovaným, aby odstranili na svůj náklad oplocení s podezdívkou postavené na pozemku č. 1054 v katastrálním území P. v přesně specifikovaném rozsahu (výrok I.) a vyklidili část pozemku č. 1054/2 v katastrálním území Podolí, rovněž náležitě identifikovanou (výrok III.), vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Žalobu, aby žalovaným bylo uloženo odstranit na svůj náklad násep, který je v příloze č. 10 znaleckého posudku Ing. J. S. ze dne 6.12.1994 vyznačen jako „prostor ohraničený jižně hranicí mezi pozemky 1054/2 a 1054/4, konkrétně jako přímá spojnice bodu 254-53 a 276-2, dále jako část přímé spojnice bodu 276-2 a 276-1, od bodu 276-2 po průsečík s hranicí mezi pozemky č. 1054/2 a 1054/1 zapsané pro katastrální území P.“, do 30 dnů od právní moci rozsudku, soud prvního stupně zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že „znaleckým posudkem znalce S. a ohledáním na místě samém bylo prokázáno, že na pozemku žalobců č. 1054/2 je umístěn terénní sráz. Poněvadž není zřejmé, zda se jedná o přirozený svah či umělý násep, přičemž posouzení této otázky přesahuje odbornost soudu, žalobci navrhli v této otázce vypracování znaleckého posudku z oboru geologie. Tento důkazní návrh soud zamítl, neboť vzhledem k provedenému dokazování a skutkovým zjištěním jej shledal nadbytečným. Z výpovědí účastníků bylo sice prokázáno, že 1. žalovaný navozil k domu žalobců 2 nákladní auta zeminy, ovšem ze stavební dokumentace vyplývá, že značnou část zeminy odkopali sami žalobci. I pokud by znalec zjistil, že se jedná o umělý násep, nemohl by soud dospět k závěru, že tento byl vytvořen činností žalovaných a uložit jim povinnost k odstranění tohoto náspu“.
K odvolání obou procesních stran odvolací soud rozsudkem ze dne 31. srpna 2000, č. j. 21 Co 5/2000-305, 21 Co 6/2000-305, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 1999 (které se ovšem potvrzeného výroku netýkalo) v zamítavém výroku ohledně náspu, ve zbývajícím rozsahu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Potvrzující výrok odůvodnil tím, že žalobci skutečně kromě tvrzení, že násep museli vybudovat žalovaní, kteří sami připustili, že na pozemek žalobců nechali navézt 2 nákladní auta hlíny (to žalovaní sice nepopřeli, ale tvrdili, že se jednalo pouze o obnovu zpevnění přístupové cesty, do níž předtím žalobci neoprávněně zasáhli), žádná další tvrzení k tomu, že byl násep vytvořen činností žalovaných, nenabídli, a tak je v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
Proti tomuto potvrzujícímu výroku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ust. §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Odvolací soud totiž ve svém prvém zrušovacím rozhodnutí nejen uložil soudu prvního stupně provést další dokazování, ale zabýval se i otázkou výkladu ust. §135c občanského zákoníku a „významem vývoje vybudování přístupové cesty k domu žalovaných pro posouzení, kdo postupoval svévolně a kdo podle práva“, čímž vyslovil svůj právní názor na věc. Soud prvního stupně svým druhým rozsudkem ve věci rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, neboť vymezil práva a povinnosti účastníků odlišně. Přitom předmět řízení byl v obou případech stejný, jelikož úpravy původní žaloby byly jen odstraněním vady podání a uplatňovaný nárok, tj. vyklizení části pozemku žalobců, zůstal nezměněn. Při svém rozhodování se soud prvního stupně přidržel pokynů a názoru soudu odvolacího a jestliže tento soud zamítavý výrok potvrdil, jsou podmínky §238 odst. 1 písm. b) OSŘ naplněny. Žalobci pak uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c), a d) OSŘ, které obšírně rozvedli, a navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní především namítli, že dovolání není přípustné, neboť zrušovací usnesení odvolacího soudu neobsahovalo ve vztahu k náspu žádný právní názor, který by v dalším řízení vázal soud prvního stupně, a v tomto směru se zabývalo jen vadami žaloby. Soud prvního stupně své druhé rozhodnutí opřel o vlastní skutková zjištění a po právní stránce věc posoudil bez jakékoli vázanosti právním názorem. odvolacího soudu. Ani další zákonná ustanovení přípustnost dovolání v této věci nezakládají, a tak by mělo být dovolání žalobců jako nepřípustné „zamítnuto“.
Nejvyšší soud České republiky projednal věc ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tj. podle OSŘ ve znění před novelou provedenou tímto zákonem, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (účastníky řízení) se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není) přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu, jestliže řízení trpí některou z vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ. Nic takového ovšem dovolatelé v této věci netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení bylo některou z takových vad postiženo. Podle §238 odst. 1 písm. a) či §239 OSŘ dovolání přípustné být nemůže, jelikož jde o potvrzující rozsudek, přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí nebyla vyslovena a ani návrh v tomto smyslu nebyl podán. Dovolání by tedy mohlo být přípustné (jak též žalobci dovozují) jen podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení tedy předpokládá, že důvodem, proč soud prvního stupně rozhodl ve svém pozdějším rozsudku odlišně, byla vázanost právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení. Pozdější rozsudek soudu prvního stupně je odlišný než jeho rozsudek dřívější tehdy, vymezil-li soud práva a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení jinak než ve svém předchozím rozsudku. Dovolání proto není přípustné, rozhodoval-li soud prvního stupně o něčem jiném než dříve, například proto, že žalobce se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že požadoval jiné plnění z odlišného skutkového základu. V daném případě byl sice v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval podruhé, žalobní petit jiný než v době prvého rozhodování, ale uplatněný nárok zůstal stejný (ochrana vlastnického práva žalobců, případně vypořádání vztahů podle §135c občanského zákoníku) a změna petitu byla jen důsledkem odstranění vad žaloby podle §43 OSŘ. Dovolatelům tedy lze přisvědčit, že předmět řízení byl v obou případech týž.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ je dále to, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem odlišně jen proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího obsaženým ve zrušovacím usnesení. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno či usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde takovýto vliv na pozdější odlišný rozsudek soudu prvního stupně není, tedy kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovozovat. V případě, že odvolací soud ve zrušovacím usnesení uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze tedy hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takovéto rozhodnutí obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje (srov. Občanský soudní řád, Komentář, nakladatelství C. H. Beck, 5. vydání 2001, str. 842, příp. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu z 8. 1. 1997, jímž byl zrušen prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci, je zřejmé, že odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval podle §43 OSŘ a rozhodl o neurčitém žalobním petitu. Současně mu uložil, aby po odstranění vad žaloby provedl další dokazování, když dosavadní zjištění nedávají odpověď na otázku, jaký byl vývoj přístupové cesty k domu žalovaných a kdo postupoval svévolně a kdo podle práva. Co se týče právní povahy nároku podle §135c občanského zákoníku, omezil se odvolací soud na obecné úvahy právě s ohledem na dosavadní neurčitost žalobního petitu a vyslovil pouze závěr, že soud není vázán návrhem potud, že může rozhodnout i o jiném způsobu vypořádání staveb na cizím pozemku, než je navrhován, a že je třeba zkoumat všechny možnosti, aniž by soud prvního stupně zavázal jakýmkoli konkrétním právním názorem. Soud prvního stupně pak své zamítavé rozhodnutí ohledně náspu neopřel o právní názor zaujatý odvolacím soudem ve zrušovacím usnesení, ale o nová skutková zjištění, která v dalším průběhu řízení učinil, a právě zpochybnění těchto zjištění je podstatou dovolání žalobců.
Z uvedeného je zřejmé, že nejde o případ, kdy důvodem odlišného rozhodnutí soudu prvního stupně oproti rozhodnutí dřívějšímu byla vázanost právním názorem odvolacího soudu, a že tedy dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bude ve smyslu §151 odst. 1 OSŘ rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu