ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1152.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1152/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobců: A) Ing. H. K. a B) prof. MUDr. P. Z., zastoupených advokátem, proti žalované I. F., zastoupené advokátkou, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 C 24/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 14 Co 767/2000-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2000, č. j. 3 C 24/2000-39, rozhodl, že se „zrušuje osobní věcné břemeno zřízené ve prospěch žalované I. F., smlouvou o změně věcného břemene ze dne 15. 9. 1988, sepsané formou notářského zápisu pod sp. zn. Nz 532/88, N 476/88, spočívající v právu užívat byt v prvém patře rodinného domu čp. 316 ve Z., o čtyřech místnostech a kuchyní s příslušenstvím, s právem volného přístupu do takto vyhrazeného bytu a s právem volného pobytu po výše uvedených místnostech“ a že „náhrada za zrušení věcného břemene se žalované nepřiznává“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Ing. P. F., syn žalované, nabyl vlastnictví domu kupní smlouvou uzavřenou 6. 12. 1984 se svými rodiči, K. a I. F. Tato smlouva obsahovala pod bodem II. dohodu o zřízení věcného břemene pro prodávající. Smlouvou o změně věcného břemene, uzavřenou 15. 9. 1988, bylo věcné břemeno vymezeno tak, že manželé K. a I. F. budou užívat byt v prvním patře rodinného domku o čtyřech místnostech a kuchyni s příslušenstvím, budou mít právo volného přístupu do takto vyhraženého bytu a právo volného pohybu po celých výše uvedených místnostech; otop a elektřinu si zajistí a uhradí manželé F. podle své potřeby, veškeré opravy a úpravy nemovitostí bude zajišťovat a hradit Ing. P. F. Tomu posléze jako povinné osobě podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“) soud uložil povinnost vydat sporné nemovitosti žalobcům. Dům byl oprávněným vydán, aniž by žalovaná přestala byt v prvním patře užívat. V přízemí, od něhož žalovaná předala 25. 6. 2000 klíče žalobcům, se nacházel pouze jeden pokoj a bývalá hala. Soud prvního stupně uzavřel, že v důsledku vydání domu oprávněným osobám došlo k podstatné změně poměrů mezi věcným břemenem a výhodou, která z něho pro žalovanou plynula. S odkazem na §151p občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) věcné břemeno zrušil bez přiměřené náhrady, a to s ohledem na charakter sporu a s odkazem na důvody plynoucí ze soudního rozhodnutí, na základě něhož došlo k vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. února 2001, č. j. 14 Co 767/2000-59, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se návrh zamítá“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jehož právním názorem se ale neztotožnil. Konstatoval, že smlouvou o věcném břemeni vzniklo věcné právo, které se vázalo k zatížené nemovitosti, a podle §151n odst. 2 ObčZ přešlo s vlastnictvím věci na nabyvatele. Nelze vyloučit, že změnou v osobách oprávněného nebo povinného z věcného břemene dochází ke změně poměrů. Ta sama o sobě však nepostačuje jako důvod pro omezení nebo zrušení existujícího věcného břemene. V daném případě bylo nutno brát do úvahy ustanovení §7 odst. 1 restitučního zákona, podle něhož se věc vydávala oprávněnému ve stavu, v jakém se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinnému, a to nejen z hlediska stavu materiálního, ale i právního. Žalobci tak převzali nemovitost do vlastnictví, omezeného věcným právem zřízeným ve prospěch žalované. Tento stav žalobci respektovali, když se zrušení tohoto právního stavu domáhali žalobou na zrušení věcného břemene (z toho vyplývá, že uznávají jeho existenci). Důvody pro jeho zrušení spočívající ve změně poměrů způsobující hrubý nepoměr mezi výhodou žalované a věcným břemenem, však nemohly spočívat na okolnostech, které byly důvodem pro postup podle restitučního zákona, přičemž jiné okolnosti, týkající se změny poměrů vedoucích k hrubému nepoměru mezi oprávněním žalované a zatížením žalobců, nebyly tvrzeny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), a uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Zrušení věcného břemene se domáhali podle §151p odst. 3 ObčZ. Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalované spatřují ve skutečnosti, že jim byl předmětný dům, k němuž bylo věcné břemeno zřízeno, vydán na základě restitučního zákona, přičemž věcné břemeno bylo zřízeno dohodou mezi žalovanou, jejím manželem a jejich synem, na něhož dům převedli. S právní argumentací odvolacího soudu, že změnou v osobách oprávněného a povinného z věcného břemene sice dochází ke změně poměrů, avšak taková změna sama o sobě nepostačuje jako důvod pro omezení nebo zrušení věcného břemene, se ztotožňují pouze v obecné rovině, nikoliv v aplikaci na daný případ. Žalovaná a její manžel získali dům v rozporu s předpisy platnými v době, kdy nemovitost nabyli. To byl ostatně důvod k vyhovění žalobě na vydání věci proti jejich synovi, na něhož dům převedli, a který v jejich prospěch zřídil předmětné věcné břemeno. Jeho zřízení tedy následovalo po nespravedlnosti spočívající v tom, že se žalovaná stala vlastníkem domu na základě jednání, které bylo v rozporu s platnými předpisy. Sama by byla povinnou osobou, pokud by nemovitost na svého potomka nepřevedla. Namítají, že došlo-li ke změně vlastnictví zatížené nemovitosti v důsledku rozhodnutí soudu učiněného podle restitučního zákona, vzniká evidentně hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Změna v osobě vlastníka v takovém případě je natolik závažnou změnou poměrů, že to odůvodňuje zrušení věcného břemene. Je to logický důsledek restituce majetku, která by bez zrušení věcného břemene, jako následku prvotní nespravedlnosti, nebyla úplná. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ“),“ a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje (§151p odst. 3 ObčZ).
Z ustanovení §151p odst. 3 ObčZ je patrno, že občanský zákoník předvídá, že práva a povinnosti vyplývající z věcných břemen nejsou neměnné; v důsledku změny podmínek, za kterých věcné břemeno vzniklo, zákon umožňuje soudu věcné břemeno omezit anebo zrušit za předpokladu, že změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, přičemž není rozhodující, zda tento stav nastal zaviněním některého z účastníků tohoto vztahu. Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího (viz též rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. C 70 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelství C. H. Beck).
Skutečnost, že povinná osoba (příp. její právní předchůdkyně, dnes oprávněná z věcného břemene), nabyla věc v důsledku protiprávního zvýhodnění, nemůže založit změnu poměrů, neboť k ní došlo před zřízením věcného břemene.
Je zřejmé, že obecně platí zásada, že změna vlastníka věci zatížené věcným břemenem nemá vliv na právní postavení jeho subjektů (viz např. R 1/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě je situace zvláštní v tom, že oprávněným z věcného břemene je bývalá spoluvlastnice nemovitosti, jejíž právní nástupce byl nucen nemovitost břemenem zatíženou vydat žalobcům jako oprávněným osobám podle restitučního zákona, přičemž důvodem pro vydání byla skutečnost, že oprávněná nabyla dříve vlastnictví k nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, ke kterému došlo při stanovení kupní ceny. Otázkou je, zda vydání nemovitosti oprávněným osobám v rámci zmírnění křivd je takovou změnou poměrů, která by byla důvodem ke zrušení věcného břemene. Je totiž zřejmé, že v případě, že nemovitost je původnímu vlastníku vrácena tak, že je zatížena věcným břemenem, není náprava způsobené křivdy úplná.
Podle §7 odst. 1 restitučního zákona se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Stav vydávané nemovitosti spoluvytváří rovněž existence věcných břemen, majících reálnou povahu; přecházejí totiž na oprávněného spolu s vydáním věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 11/2000). Na jedné straně tak stojí zájem na stabilitě věcných práv, zejména věcných břemen, od jejichž zřízení účastníci právem očekávají trvalou úpravu právních vztahů, na straně druhé zájem na co nejširší obnově restituovaného vlastnického práva.
Při řešení uvedeného konfliktu oprávněných zájmů je třeba vyjít z toho, že účelem restitucí je zmírnění křivd, když jejich úplné odstranění není vždy možné a mohlo by někdy vést k novým křivdám. Proto zákon neváže na vydání věci oprávněné osobě zánik věcných břemen, které byly k věci zřízeny poté, co oprávněná osoba (resp.její předchůdce) v době rozhodné pro restituce vlastnictví pozbyla. Pokud by zákonodárce chtěl, aby věcná břemena v důsledku vydání zanikla, stanovil by to výslovně a jinak by formuloval §7 odst. 1 restitučního zákona. Skutečnost, že tak neučinil a projevil vůli k zachování věcných břemen, nelze obcházet tak, že se vydání věci oprávněné osobě podle restitučního zákona prohlásí za změnu poměrů, vedoucí ke zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 ObčZ. Vydání věci oprávněné osobě podle restitučního zákona není změnou poměrů, která by mohla mít za následek zrušení věcného břemene; je pouze změnou vlastníka, která nemůže být důvodem ke zrušení věcného břemene.
Zvláštností daného případu je, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která jako spoluvlastnice a předchůdkyně povinné osoby nabyla nemovitost v důsledku protiprávního zvýhodnění, spočívajícího v prodeji za nižší cenu, než odpovídalo cenovým předpisům. Jde o to posoudit, zda se tato skutečnost neměla promítnout do posuzování věci.
Fyzické osoby, které nabyly věc v důsledku protiprávního zvýhodnění se ve smyslu §4 odst. 2 restitučního zákona stávají osobami povinnými, i když o protiprávním zvýhodnění nevěděly. Pokud povinná osoba, která takto nabyla vlastnictví, zřídila věcné břemeno, vzniklo toto břemeno platně jen za předpokladu, že je zřídil opravdu vlastník; jinak řečeno, že smlouva, na jejímž základě věc povinná osoba nabyla, nebyla neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 ObčZ. Protiprávní zvýhodnění tedy v tomto případě nebylo natolik závažné, aby mělo za následek neplatnost smlouvy. Jedině v takovém případě lze uvažovat o zrušení existujícího věcného břemene. Pro kupující takto zvýhodněné (i bez vědomosti o zvýhodnění) je pak značnou sankcí již samotné stanovení povinnosti věc vydat; rozšiřování sankce i na zrušení věcného břemene nemá oporu v zákoně a bylo by v rozporu i s jeho účelem, kterým rozhodně není úplná právní a jiná restituce, ale náprava některých křivd, při jejímž provádění by měla být respektována i mezitím vzniklá práva jiných fyzických osob. Pokud by ovšem povinná osoba nabyla věc v rozporu se zákonem, resp. by tu byla jiná závažná okolnost, uvedená v §39 ObčZ, vlastnictví by nepřešlo a věcné břemeno by nemohlo být zřízeno a následně ani zrušeno. Míra vad při nabytí nemovitosti povinnou osobou (jejím předchůdcem) je tak postihována ve vztahu k věcnému břemeni jí zřízenému buď povinností věc vydat podle §4 odst. 2 restitučního zákona, nebo i neplatností podle §39 ObčZ; do §151p odst. 3 ObčZ ji nelze promítat. Proto ani skutečnost, že oprávněnou z věcného břemene je osoba, která před tím, než věc byla zatížena v její prospěch věcným břemenem, byla vlastníkem této věci, kterou nabyla za podmínek uvedených v §4 odst. 2 restitučního zákona, nic nemění na tom, že vydání věci v restituci není změnou poměrů, která by mohla vést ke zrušení věcného břemene.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu