ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1205.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1205/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) J. N., B) J. N. a C) O. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Č. p., s. p., zastoupené advokátkou, a 2) Č. T., a. s., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 980/98, o dovolání žalobců B) a C) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2000, č. j. 5 Co 897/2000-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci B) a C) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. V.
III. Ve vztahu mezi žalobci A) a B) a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 1999, č. j. 8 C 980/98-67, zamítl žalobu, aby soud určil, „že JUDr. J. N., byl v době smrti vlastníkem části pozemku parcelní číslo 112/1 a části pozemku parcelní číslo 112/2, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území P., pro prvého žalovaného na listu vlastnictví číslo 5428, které jsou obě oddělené geometrickým plánem č. 2573-448/98 potvrzeným Katastrálním úřadem v P. pod číslem 1100/98 a v tomto plánu označené jako parcela číslo 112/8 o výměře 870 m2 a parcela č. 112/9 o výměře 822 m2“ a dále „vlastníkem části pozemku parcelní číslo 1592/10 zapsaného v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území P. pro druhého žalovaného na listu vlastnictví číslo 5299, která je oddělena geometrickým plánem č. 2573-448/98 potvrzeným Katastrálním úřadem v P. pod číslem 1100/98 a v tomto plánu označena jako parcela číslo 1592/15 o výměře 192 m2“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců JUDr. J. N. dne 26. března 1971 uzavřel s Čs. státem – Ředitelstvím pošt a telekomunikací v Českých Budějovicích kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, a to domu č. p. 82 v K. ulici v P. se stavební parcelou č. 293 a pozemkem parc. č. 109/6 – zahrada za kupní cenu 67 632,- Kč. Podle čl. VII smlouvy bylo zapotřebí schválení smlouvy ústředním ředitelstvím spojů v P. Sporné pozemky byly původně označeny jako stavební parcela č. 293 a parc. č. 109/6 – zahrada. Žalobkyně A) dědictví po zemřelém JUDr. J. N. výslovně odmítla a dědictví po něm nabyli žalobci B) a C). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že věcnou legitimaci ve sporu mají žalobci B) a C) a oba žalovaní a že je vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení z 30. 6. 1999, č. j. 5 Co 1778/99-46, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 25. 2. 1999, č. j. 8 C 980/98-32, že oba žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který je „dán rozporem mezi jejich přesvědčením o vlastnictví pozemků a stavem podle výpisu z katastru nemovitostí“. Zaujal právní názor, že k převodu vlastnictví kupní smlouvou z 26. 3. 1971 nebylo podle §134 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. zapotřebí registrace státním notářstvím, neboť šlo o převod do tehdejšího socialistického společenského vlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců B) a C) rozsudkem ze dne 21. dubna 2000, č. j. 5 Co 897/2000-90, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům B) a C) potvrdil s tím, že ve vztahu k žalobkyni A) zůstává nedotčen, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a dovolání nepřipustil s poukazem na usnesení Ústavního soudu z 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 462/98.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci B) a C) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle nich zásadní význam po právní stránce v otázce registrace státním notářstvím a souhlasu ONV jako podmínek při nabývání nemovitostí ze soukromého vlastnictví občanů do socialistického vlastnictví za účinnosti občanského zákoníku před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Podle žalobců se ustanovení §490 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. vztahovalo na všechny převody věcí v soukromém vlastnictví bez ohledu na to, zda šlo o převod na stát nebo na jiné subjekty, tedy nebylo rozhodné, kdo byl nabyvatelem. Z uvedeného paragrafu ani z jiného ustanovení občanského zákoníku nebo jiného obecně závazného právního předpisu nevyplývalo, že by se podmínka registrace smlouvy státním notářstvím a souhlas okresního národního výboru na převod zemědělského pozemku do socialistického společenského vlastnictví nevztahovaly. Jestliže tyto podmínky nebyly splněny, nestal se převod uvedenou kupní smlouvou účinným. V této souvislosti poukázali na důvodovou zprávu k §490 zákona č. 40/1964 Sb. Pokud odvolací soud přisvědčil tomu, že přímo ze slovního znění občanského zákoníku nevyplývalo, že se podmínka registrace smlouvy nevyžaduje při nabývání nemovitostí do státního vlastnictví, nemohl systematickým a historickým výkladem dospět k opačnému závěru. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, které považuje za věcně správné.
Žalovaný 2) setrval na právním názoru, že podle §134 odst. 2 ObčZ, platného v době uzavření smlouvy, bylo třeba registrace smlouvy státním notářstvím jen u smluv, podle nichž se nabývalo vlastnictví nemovitostí do osobního vlastnictví. V daném případě došlo k převodu nemovitostí na Československý stát – Ředitelství pošt a telekomunikací v Českých Budějovicích, právního předchůdce žalovaných. Poukázal na úzkou vazbu občanského zákoníku na tehdy platný hospodářský zákoník, který rovněž nestanovil povinnost registrovat smlouvu státním notářstvím v případě nabývaní věcí do státního vlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. 1 písm. b) anebo v §239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Předpoklady účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k zemědělskému pozemku do socialistického vlastnictví uzavřené před 1. 4. 1983, tj. spornými právními otázkami v této věci, se zabýval Nejvyšší soud již v rozsudku z 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 91/2000, uveřejněném v Souboru pod C 961, svazek 13, podle kterého „1. ke smlouvě o převodu zemědělského pozemku do socialistického vlastnictví nebylo ani před 1. 4. 1983 třeba registrace státním notářstvím“ a „2. ke smlouvě o převodu zemědělského pozemku do socialistického vlastnictví, uzavřené před 1. 4. 1983, nebylo po uvedeném datu již třeba souhlasu ONV“. S odkazem na odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze právní větu ad. 2. vyjádřit jinými slovy tak, že i v případě, že by ve smyslu §47 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. byl souhlas ONV podle §490 ObčZ ve stejném znění předpokladem účinnosti převodní smlouvy, po této novelizaci smlouva, k níž do té doby souhlas ONV udělen nebyl (a nic jiného její účinnosti nebránilo), nabyla bez dalšího účinnosti dnem 1. dubna 1983.
Je tedy zřejmé, že právní stránku této věci řeší judikatura Nejvyššího soudu a že napadené rozhodnutí není s touto judikaturou v rozporu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní právní význam. Nezbylo tedy, než dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnout, protože v dané věci není přípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí z neúspěšnosti žalobců a z toho, že úspěšné žalované 1) náklady vznikly a úspěšné žalované 2) nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle odst. 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci nahradit žalované 1), vyplývá z §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 750,- Kč, neboť hodnota sporu nebyla ve vyjádření k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu