ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1317.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1317/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče v právní věci žalobců A) J. P. a B) S. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému E. D., zastoupenému advokátem, za účasti obce O. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 47/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2002, č. j. 14 Co 635/2001-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. 6. 2001, č. j. 6 C 47/2000-52, Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že „žalobci jsou vlastníky (společné jmění manželů) stavební parcely č. 8/1 v k. ú. L. u O. zapsané u Katastrálního úřadu v T. pro obec O., k.ú. L.“, zamítl žalobu na určení, že jsou žalobci vlastníky stavební parcely č. 8/2 v kat. území L. u O., a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení. Zatímco u parcely č. 8/1 dovodil, že se žalobci stali jejími vlastníky vydržením, neboť ji užívali od roku 1974 nebo 1975 až do roku 1992 až 1993 v dobré víře, že byla ohledně ní uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání, jehož cenu též zaplatili, nejsou podle jeho názoru splněny podmínky vydržení u druhé z parcel, když nebyla prokázána žádná skutečnost, která by mohla vést k závěru o dobré víře též ohledně tohoto pozemku. Proto bylo žalobě vyhověno jen částečně.
Rozsudkem ze dne 18. 3. 2002, č. j. 14 Co 635/2001-73, Krajský soud v Plzni změnil jako soud odvolací výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobců k parcele č. 8/1 v kat. území L. u. O. tak, že tuto žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě stejného skutkového stavu, z jakého vycházel soud prvního stupně, dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu názoru ohledně dobré víry žalobců při držbě uvedeného pozemku. Ten opřel o to, že žalobci si museli být vědomi, že k přidělení pozemku do osobního užívání dosud nedošlo, a tak na jejich straně nemohla existovat dobrá víra, že jsou jeho vlastníky. Tím chybí jeden z předpokladů pro nabytí vlastnického práva vydržením, a tak je právní posouzení věci soudem prvního stupně nesprávné.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a jako dovolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Znovu poukázali na to, že při koupi usedlosti stojící na sporné parcele se s prodávajícím dohodli, že pozemek bude převeden do správy MNV O. a že k němu bude zřízeno právo osobního užívání. O tom také žalobce s národním výborem jednal a v tomto směru byla sepsána smlouva, žalobci obdrželi složenku na zaplacení hodnoty práva osobního užívání a požadovanou částku též zaplatili. Od roku 1973 tedy byli v dobré víře, že jim pozemek patří, a to po dobu delší než je zákonem požadovaná lhůta pro vydržení vlastnického práva. Jsou proto splněny podmínky pro vydržení a zamítavý rozsudek odvolacího soudu není správný. Žalobci navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (účastníky řízení), že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že má všechny náležitosti vyžadované v ustanovení §241 a §241a odst. 1 OSŘ a že je opřeno o zákonem předpokládaný dovolací důvod [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 věty druhé OSŘ dovolatelé nevytýkali a z obsahu spisu ani neplyne, že by řízení některou z těchto vad bylo postiženo. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu pak není dovolání důvodné.
Žalobci namítají, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud jde o oprávněnost držby pozemku, který je předmětem sporu. Vzhledem k tomu, že institut vydržení byl do zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník – dále jen ObčZ) zaveden až novelou provedenou zákonem č. 131/82 Sb. s účinností od 1. 4. 1983 a že žalobci drží pozemek nejdříve od roku 1973, je nutno nabytí vlastnického práva vydržením posuzovat jen z hlediska podmínek ustanovení §135a odst. 1 a 2 ObčZ ve znění po 1. 4. 1983. Podle tohoto ustanovení se vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1 ObčZ) movitou věc po dobu 3 let a nemovitou věc po dobu 10 let. Předpokladem pro oprávněnost držby (§132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/82 Sb.) je to, aby ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Vědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva vlastnického (např. z titulu práva osobního užívání či nájmu) tedy dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje. Odvolací soud postavil svůj závěr o nedostatku dobré víry ohledně vlastnictví sporného pozemku na tom, že si žalobci museli být vědomi toho, že se nestali uživateli pozemku, neboť nedošlo k jeho přidělení do osobního užívání. Tato úvaha však není zcela důsledná, neboť, jak je shora uvedeno, držba opírající se o jiný právní titul než o vlastnické právo není pro nabytí vlastnictví vydržením podstatná. I kdyby totiž žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo osobního užívání pozemku vzniklo, neměnilo by to nic na tom, že chybí dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato nezbytná podmínka vydržení vlastnického práva není splněna. Žalobci pak netvrdí, že by měli jiný důvod k přesvědčení, že se stali vlastníky pozemku, než domněnku o tom, že byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání, ani že právo osobního užívání vzniklo způsobem, který byl upraven v ustanovení §198 a následujících ObčZ v tehdejším znění, a tak nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva ani podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění současném. Proto odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, když uzavřel, že žalobci vlastníky sporného pozemku nejsou. Nezbylo tedy, než dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v tomto řízení neuspěli a žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu