ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1329.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1329/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S., a 2) I. S., zastoupeným advokátem, o odstranění nepovolených úprav v bytě a odstranění bojlerů a přímotopů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 603/99-50, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002, č. j. 54 Co 128/2001-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. 11. 2000, č. j. 17 C 603/99-50, zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen soud prvního stupně) žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit mu odstranění sprchového koutu s vanou, umyvadlové a vanové baterie a umyvadla v komoře-spíži vpravo od vstupu do bytu 1+1 ve druhém poschodí domu čp. 1002, P., katastrální území S., a odstranit elektrický bojler z této komory-spíže a dva přímotopné panely v kuchyni a pokoji v uvedeném bytě, a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaní jsou nájemci zmíněného bytu a že bojler a přímotopy do něj instalovali se souhlasem bývalých pronajímatelů - právních předchůdců žalobce, tedy v souladu s ustanovením §649 občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Pokud žalobce chce provést v bytě úpravy spočívající v odstranění sprchového koutu s vanou a dalších věcí z komory -spíže, jde o stavební úpravy, s nimiž žalovaní mají vážný důvod nesouhlasit, neboť by jim bylo v podstatě znemožněno užívání koupelny i celého bytu, aniž by tím byl napraven nežádoucí stav, tedy přestavba komory - spíže na koupelnu v rozporu se stavebními předpisy, k níž došlo ještě před tím, než se do bytu nastěhovali žalovaní. Žalobci pak nebyl vydán příkaz orgánu státní správy ve smyslu §695 věty třetí ObčZ.
K odvolání žalobce potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 54 Co 128/2001-80, rozsudek soudu prvního stupně a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, které shledal výstižným a vyčerpávajícím. Námitku žalobce, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, ani jeho důkazní návrhy v odvolacím řízení nepokládal odvolací soud za důvodné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatněnými odvolacími důvody pak jsou námitky, že řízení je postiženo vadou spočívající v obtížném přezkoumání odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež je pouze odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, že rozhodnutí vychází částečně ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a že odvolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce. Žalobce své námitky podrobněji rozvedl a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky v souladu s ust. části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou citovaným zákonem (dále jen OSŘ), a dospěl k závěru, že toto dovolání není přípustné.
Podle §238 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl buď změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé nebo potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a to s výjimkami uvedenými v odstavci 2 cit. ustanovení. O žádný z těchto případů se nejedná, neboť je napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Podle §239 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle odstavce 2 cit. ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým byl rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu v této věci však neobsahuje výrok o přípustnosti dovolání z důvodu zásadního právního významu vydaného rozhodnutí a z obsahu spisu je zřejmé, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vůbec učiněn. Pak ovšem dovolací soud nemůže sám posuzovat, zda má napadený rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání nelze pokládat za přípustné. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ není tvrzena a dovolací soud sám žádnou z vad v tomto ustanovení uvedených nezjistil. Proto podle §243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání žalobce odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobce v tomto řízení neuspěl a žalovaným v něm žádné náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu