ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1418.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1418/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: A) M. L. a B) Ing. Š. K., zastoupených advokátem, proti žalované J. L., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1825/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2000, č. j. 22 Co 676/99-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 20. 7. 1999, č. j. 8 C 1825/98-47, určil, že „žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi každá k jedné ideální polovině zahrady p. č. 2457 v k. ú. K. dosud zapsané u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 23“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastnice pozemku parc. č. 2457 (dříve pozemek č. 136) v kat. území K. zapsána žalovaná. Pozemek od roku 1894 užívali prarodiče žalobkyně A) manželé L., kdy zakoupili sousední nemovitosti - dům čp. 177 se zastavěnou plochou nyní č. 2458 a pozemky nyní parc. č. 2459 a č. 2460. Žalobkyně nabyly spoluvlastnictví k těmto sousedním nemovitostem každá v rozsahu jedné poloviny dědictvím, a to žalobkyně A) v roce 1973 a žalobkyně B) v roce 1991, a současně začaly užívat i pozemek parc. č. 2457. Dopisem z 26. 4. 1983 žalovaná upozornila žalobkyni A) a tehdejšího spoluvlastníka A. M., že pozemek parc. č. 2457 je jejím vlastnictvím a že ho užívají neoprávněně. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že spoluvlastnictví žalobkyň k pozemku je dáno vydržením spoluvlastnického práva jejich právními předchůdci manžely L. podle OZO z roku 1811 ve třicetileté vydržecí lhůtě, která začala běžet v roce 1894.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 8. 2. 2000, č. j. 22 Co 676/99-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud dovodil, že žalobkyně spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 2457 vydržet nemohly. V době od 1. 4. 1964 do r. 1983 ObčZ nabytí vlastnictví tímto způsobem neupravoval a dobrá víra žalobkyň, resp. právních předchůdců, že jim pozemek patří, byla narušena dopisem žalované v roce 1983. Žalobkyně si proto nemohou podle §134 odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. započítat držbu předmětného pozemku jejich právními předchůdci. Podle žalobního návrhu není předmětem řízení určení spoluvlastnického práva k pozemku jejich právních předchůdců a s ohledem na dědická řízení nelze tuto otázku v tomto řízení posuzovat ani předběžně podle §135 odst. 2 OSŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítají, že již v žalobě uvedly, že vydržením nabyli spoluvlastnictví k předmětnému pozemku jejich právní předchůdci. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, aniž k tvrzení, že vlastnictví odvozují od svých právních předchůdců, požadoval důkazy, např. dědickými rozhodnutími nebo výpisy z pozemkových knih. To neučinil ani odvolací soud, který naopak žalobu zamítl. Ani odvolací soud tedy žalobkyně nepoučil, že vedle povinnosti tvrzení mají také povinnost důkazní. Tím podle žalobkyň odvolací soud vycházel ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a věc nesprávně právně posoudil. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ) však žalobkyně neuplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, tj. že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesplnění poučovací povinnosti. Žalobkyně navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohly pro nesplnění předpokladu oprávněné držby po stanovenou vydržecí dobu spoluvlastnictví k pozemku žalované parc. č. 2457 vydržet. Dále podrobně rozebrala závěr, že oprávněnými držiteli tohoto pozemku nebyli ani právní předchůdci žalobkyň a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastnicemi řízení, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ zjištěny nebyly.
V rozsudku z 21. 4. 19998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněném pod R 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl Nejvyšší soud, že „v důsledku uplatnění projednací zásady mají účastníci občanskoprávního řízení povinnost tvrzení a na ni navazující důkazní povinnost ohledně skutečností, z jejichž existence vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a nesplnění povinnosti tvrzení má za následek vynesení rozhodnutí nepříznivého pro účastníka, který tuto procesní povinnost nesplnil. Existence uvedených procesních povinností se podává i z §120 odst. 1 OSŘ, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Povinnost důkazní i povinnost tvrzení jsou povinnostmi procesními a proto se na ně vztahuje ustanovení §5 OSŘ, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich o procesních právech a povinnostech.“
Žalobkyně v žalobě tvrdily, že předmětný pozemek parc. č. 2457 je v držbě jejich právních předchůdců a žalobkyň nepřetržitě od roku 1894 a že „splňují vydržecí doby podle všech dosavadních občanskoprávních zákonů, které byly v průběhu doby platné“. Jestliže však formulovaly žalobní petit tak, že jsou spoluvlastnicemi předmětného pozemku, bylo povinností soudu zkoumat, zda právě žalobkyně vydržením spoluvlastnictví k němu nabyly. To odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, učinil. Pro rozhodnutí o žalobkyněmi vymezeném předmětu řízení žalobní tvrzení a žalobkyněmi nabídnuté, resp. soudem provedené důkazy, postačovaly. Odvolací soud tak neměl důvodu k tomu, aby poučoval žalobkyně o povinnosti tvrdit a dokazovat, kteří právní předchůdci spoluvlastnické podíly nabyli a ke dni smrti vlastnili, když žalobní petit k určení, že ke dni byl pozemek ve vlastnictví těchto předchůdců, ani nesměřoval. K porušení povinnosti odvolacím soudem podle §5 OSŘ tedy nedošlo. Nejvyšší soud ještě odkazuje na usnesení Ústavního soudu ČR z 27. 3. 2000, sp. zn. IV ÚS 37/2000, uveřejněné pod č. 9/svazek 17 Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí poloviny specifikovaných nemovitostí, potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a dovolání zamítajícím rozsudku Nejvyššího soudu, v němž Ústavní soud uvedl, že „pokud žalobce sám vymezil předmět řízení nesprávně voleným petitem žaloby, pak v postupu obecných soudů, které na takovém podkladě návrh zamítly, nelze spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod“.
Protože ani další vada řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla dovolacím soudem zjištěna, je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolání bylo podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela jí proto náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ). Takové náklady jí nevznikly. Žalovaná sice podala vyjádření k dovolání, avšak nezabývala se v něm dovolatelkami namítanou vadou řízení. Proto odměna advokáta za sepis tohoto vyjádření není účelně vynaloženým nákladem.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu