ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1420.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1420/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. P., a B) M. P., zastoupených advokátkou, proti žalované M. H., o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 269/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2002, č. j. 10 Co 1019/2001-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2001, č. j. 11 C 269/99-61, zamítl žalobu, že „žalovaná je povinna vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobcům část pozemku, p. č. 370/2, zastavěná plocha o výměře 63 m2, vyznačenou body 26-7-69-10 na měřičském náčrtu, na vyměření hranic pozemku, ze dne 20. 9. 1993 V. S., zpracovaném dle geometrického plánu č. 3259/35, ze dne 31. 8. 1935, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., na LV č. 832 pro obec H. a k. ú. D.“, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování dovodil, že sporná část pozemku patřila původně k parcele č. 1865, jejímiž vlastníky byli právní předchůdci žalobců, ale trhovou smlouvou ze 4. 11. 1935 bylo vlastnictví k ní převedeno na právní předchůdce žalované a byla připsána k parcele č. 370/2. Výhrady žalobců k platnosti této trhové smlouvy nepokládal soud prvního stupně za důvodné, neboť i když byla předložena jen v opisu a originál se nepodařilo nalézt, potvrzuje její obsah zápis do vložky č. 1354 a č. 439 pozemkové knihy. Tímto zápisem byl naplněn tzv. intabulační princip podle §321 zákona č. 946/1811 ř. z. (dále jen „OZO“) a pořadí provedení jednotlivých zápisů v knihovní vložce, ze kterého žalobci dovozují, že vlastnické právo k celé parcele č. 1865 přešlo na jejich právní předchůdce kupní smlouvou z 28. 3. 1949 dříve, než byl proveden zápis podle trhové smlouvy z roku 1935, není rozhodující, neboť i z opisu smlouvy plyne, že byl zápis proveden podle usnesení Okresního soudu v Hranicích z 21. 12. 1935, č. d. 3259. Neplatnost smlouvy ze 4. 11. 1935 pak nezakládá ani to, že podpis kupující na ní nebyl ověřen, jelikož povinnost úředně ověřovat podpisy nebyla občanským zákoníkem jako podmínka platnosti smluv o převodu nemovitostí stanovena. Pokud se žalobci dovolávali vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „s ohledem na dané listiny obsahující výpovědi svědků, že žalobcům nesvědčí oprávněná držba“, nemohlo k vydržení sporné parcely dojít.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 10 Co 1019/2001-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a nad rámec odůvodnění přezkoumávaného rozsudku k námitkám žalobců poznamenal, že obsahuje-li předložený opis trhové smlouvy řádnou doložku soudní kanceláře Okresního soudu v Hranicích s potvrzením, že souhlasí s prvopisem, nezáleží na tom, že smlouva nebyla předložena v originále. Změny, k nimž v důsledku trhové smlouvy došlo, byly zapsány v pozemkové knize, a to jak ve vložce č. 1354, tak i ve vložce č. 439. Pokud jde o posloupnost těchto zápisů, je třeba vycházet z knihovní vložky č. 1354, kde je zápis z roku 1935 pod č. d. 3259/35 svědčící o tom, že z parcely č. 1865 byly odepsány 63 m2 a sloučeny s parcelou č. 370/2 v knihovní vložce č. 439. Proto nástupci převodců již v roce 1949 vlastnické právo k oněm sporným 63 m2 nemohli nabýt. Tvrzení žalobců, že zápis podle trhové smlouvy z roku 1935 byl ve vložce č. 439 proveden až po uzavření kupní smlouvy z 28. 3. 1949, nemá oporu v provedených důkazech. To, že v kupní smlouvě z roku 1949 není zmínka o trhové smlouvě z roku 1935, je přirozené, neboť ve smlouvě se uvádějí jen nabývací tituly, nikoli tituly, na jejichž základě prodávající naopak vlastnického práva pozbyl. Pokud jde o případné vydržení vlastnického práva, především z výpovědí účastníků a svědků vyplývá, že sporná část pozemku byla již dříve oddělena od zbývající části parcely č. 1865. Kromě toho z listin, které byly předloženy, je zřejmé, že všechny údaje obsažené v nich ohledně výměr sousedních pozemků vycházely z trhové smlouvy z listopadu 1935 a zápisu změn v pozemkové knize, a tak na straně žalobců i jejich právních předchůdců chyběl předpoklad oprávněné držby.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z toho, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)]. Dovolání pak opřeli o tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písm. b) citovaného ustanovení]. Zásadní význam právní stránky napadeného rozsudku spatřovali v řešení otázky nabytí vlastnického práva intabulací v pozemkových knihách, konkrétně otázky platnosti smluv, jejichž uzavření je sporné vzhledem k nenaplněné výhradě zvláštní formy, a otázky relevance faktického pořadí zápisů v pozemkové knize z hlediska zákona č. 95/1871 ř. z. (dále jen „knihovní zákon“). Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) OSŘ, žalobci namítli, že rozsudek soudu prvního stupně odkazuje na důkaz listinou, která nebyla v řízení čtena, a rozsudek odvolacího soudu se s touto vadou nevypořádal, že napadené rozhodnutí v otázce dobré víry o oprávněnosti držby spočívá na rozporných důkazech, přičemž soud dostatečně nezdůvodnil, proč se přiklonil k hodnocení důkazů tak, že byla vyvrácena dobrá víra, a že nebyly provedeny všechny jimi navržené důkazy, aniž by soud tento postup blíže vysvětlil. Nesprávné právní posouzení věci žalobci spatřovali v tom, že podle ověřovacích doložek na předloženém opisu trhové smlouvy lze usuzovat pouze na ověřené podpisy prodávajících a podpis kupující ověřen nebyl, ač ověření podpisů smlouva předpokládala a smluvní strany si tak ve smyslu §884 OZO vyhradily pro smlouvu užití určité smlouvy. Proto platila domněnka, že před splněním této smlouvy nechtějí být smlouvou vázány, a k platnému uzavření smlouvy nemohlo dojít. Prohlášení připojené k trhové smlouvě je podepsáno jen jednou z prodávajících, i když je činěno podle obsahu všemi prodávajícími, a kromě toho jeho datování neodpovídá datování trhové smlouvy. Soud pak nesprávně dovodil, že byla naplněna podmínka intabulace, aniž se zabýval tím, že pozemkové knihy postrádají časovou posloupnost zápisů a že tento nedostatek kontinuity nelze vyložit jinak. Pozemková kniha ve vložkách č. 1354 i 439 uvádí jako datum předložení trhové smlouvy k zápisu 16. 12. 1935, ovšem podle doložky Okresního soudu v Hranicích byl povolen zápis změny ve vložce č. 1354 až 31. 12. 1935. Z toho všeho dovolatelé dovozují, že k intabulaci smlouvy trhové ze 4. 11. 1935 před 16. 6. 1949 nedošlo. K posouzení otázky vydržení žalobci namítli, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť samotná skutečnost, že byla sporná část pozemku ohraničena plotem, nedostatek dobré víry neprokazuje a může mít jen prozaické hospodářské důvody. Přitom dobrou víru prokazují výpovědi svědků včetně svědka P. vyslechnutého v předchozím řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 20/95. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku nebyl výslech svědka P. proveden a nebyl ani čten protokol o jeho výpovědi, ač byl navržen důkaz celým spisem 7 C 20/95. Přitom soud nedostatek dobré víry dovodil z nejednoznačných výpovědí jiných svědků provedených v předcházejícím řízení a v tomto sporu čtených jako důkazy listinné, aniž postup při hodnocení těchto rozporných důkazů vysvětlil. To, že byl záznam trhové smlouvy z roku 1935 do příslušných evidencí dovolatelům znám a narušil tak jejich dobrou víru, nebylo v řízení prokázáno. Ze všech těchto důvodů žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval především přípustností tohoto dovolání. Ta není založena žádným z ustanovení §238 – 239 OSŘ a jelikož je napaden rozsudek, jímž bylo potvrzeno prvé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takovýto význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Žalobci ve svém dovolání označili jako právní otázky, jejichž řešení má mít zásadní význam, otázku výkladu §884 OZO v souvislosti s výhradou zvláštní formy smlouvy, za kterou považují výhradu ověření podpisů na trhové smlouvě uzavřené mezi právními předchůdci účastníků, a otázku, nakolik je relevantní faktické pořadí zápisů v pozemkové knize z hlediska ustanovení knihovního zákona. Dovolatelům lze přisvědčit, že se jedná o právní otázky, které nejsou řešeny v aktuální rozhodovací praxi soudů a které (z pohledu dovoláním vytýčené problematiky) neřešila ani judikatura v době účinnosti OZO, a tak je skutečně jejich dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ žalobci napadenému rozsudku nevytýkají a ani z obsahu spisu neplyne, že by řízení bylo některou z těchto vad postiženo. Pokud jde o jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], namítají žalobci především neúplnost důkazního řízení a nesprávnost zjištění skutkového stavu. Ty však nemohou být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení v případě jako je tento, tj. kdy odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I kdyby totiž byly tyto skutkové závěry nesprávné, nejednalo by se o vadu řízení, nýbrž o vadu hodnocení důkazů, která by se v rozhodnutí odvolacího soudu mohla projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a bylo by ji tedy možno úspěšně napadat pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ (blíže viz názor vyslovený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR z 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaném pod č. R 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je použitelný i po novele OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 OSŘ ovšem v případě, že je přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nepřipadá v úvahu, a proto nemůže být relevantní žádný z argumentů žalobců poukazujících na rozpornost důkazů ohledně jejich tvrzené dobré víry a nesprávné hodnocení důkazů v otázce vydržení.
Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že ponechal bez povšimnutí, že rozhodnutí soudu prvního stupně je postaveno na listinném důkazu, který nebyl v řízení nikdy čten, a že nebyly provedeny všechny jimi navržené důkazy. Tyto skutečnosti by sice bylo možno považovat za vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ovšem námitky žalobců nejsou důvodné. Pokud se soud prvního stupně zmiňuje o zápisu do vložky č. 1354 a vložky č. 439 pozemkové knihy, má jeho úvaha oporu ve fotokopii výpisu z knihovní vložky č. 1354 pro katastrální území D., jíž byl – jak plyne z obsahu protokolu - řádně proveden důkaz jejím přečtením při jednání konaném 1. 3. 2000. Tato listina totiž obsahuje nejen údaj o odepsání části p. č. 1865 o výměře 63 m2 z této knihovní vložky, ale i údaj o jejím sloučení se st. č. 370/2 ve vložce č. 439. Skutkový závěr, který soudy obou stupňů na základě těchto údajů přijaly, nemůže ovšem být z důvodů vysvětlených v předchozím odstavci předmětem dovolacího přezkumu. Co se týče důkazu spisem soudu prvního stupně 7 C 20/95, je sice pravda, že při jednání 1. 3. 2000 byly čteny jen protokoly o výpovědích svědků S. a B. na č. l. 40 a 41, ovšem stalo se tak na výslovný návrh zástupce žalobců učiněný při tomto jednání a čtení dalších částí zmíněného spisu nebylo navrženo dokonce ani poté, co byli účastníci i zástupce žalobců při jednání soudu prvního stupně 18. 1. 2001 poučeni podle §119a odst. 1 OSŘ. Ani v odvolacím řízení podobný důkazní návrh nezazněl, a tak nelze nyní úspěšně tvrdit, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy není naplněn.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují žalobci zejména v nesprávném výkladu §884 OZO. Podle tohoto ustanovení když strany si vyhradily pro smlouvu užíti určité formy, platí domněnka, že před splněním této formy nechtí být vázány. Co je míněno výrazem „forma smlouvy“, plyne z §883 OZO: forma může býti sjednána ústně nebo písemně; před soudem nebo mimo týž; před svědky nebo bez nich. Z tohoto hlediska formulace bodu 7. sporné trhové smlouvy („Dokladem toho ověřené podpisy smluvních stran.“) nemůže být výhradou určité formy smlouvy ve smyslu citovaného §884 OZO, nýbrž pouze doložkou o tom, jakým způsobem bude smlouva mající písemnou formu podepsána, nehledě na to, že tato doložka má vztah právě jen k bodu 7., v němž je obsaženo svolení prodávajících k intabulaci. Ověření podpisů pouze stranou prodávající pak bylo v souladu s tehdejšími předpisy, neboť podle §1 zákona č. 67/1882 ř. z. zákonnému předpisu, že podpisy na soukromých listinách, vydaných pro vklad do pozemkových knih, musí býti ověřeny soudem anebo notářem (§31 knihovního zákona), jest vyhověno, byla-li ověřena pravost podpisu osoby, jejíž právo se omezuje, zatěžuje, zrušuje, nebo na někoho jiného převádí. V souvislosti s bodem 7. trhové smlouvy je třeba k další dovolací námitce poznamenat, že toto ujednání smlouvy obsahuje prohlášení předpokládané ustanovením §32 písm. b) knihovního zákona, a tak prohlášení prodávající Ž. Ch. na samostatné listině, která je k trhové smlouvě připojena, bylo již nadbytečné. Pak je ovšem bez významu, že je tato samostatná listina podepsána toliko jednou z prodávajících.
Podle §431 OZO ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace). Žalobci zpochybňují, že právní předchůdci žalované nabyli vlastnické právo k oddělené části parcely č. 1865, tvrzením, že na základě kupní smlouvy z 28. 3. 1949 byl povolen vklad vlastnického práva k celé této parcele ve prospěch jejich právních předchůdců dříve než se tak stalo podle trhové smlouvy z roku 1935. Podle §440 OZO přenechal-li vlastník touž nemovitou věc dvěma různým osobám, připadne tomu, kdo dříve zažádal za knihovní zápis. Tomu odpovídá i §29 knihovního zákona, neboť pořadí zápisu řídí se podacím číslem, kterým bylo podání u knihovního úřadu opatřeno. Žalobcům lze přisvědčit, že pořadí zápisů na předloženém výpisu z knihovní vložky č. 1354 vyvolává určité pochybnosti, nicméně je v tomto výpisu uvedeno, že žádost o knihovní zápis podle trhové smlouvy z 21. 11. 1935 (den, kdy smlouvu podepsala poslední z prodávajících) došla 16. 12. 1935 a byla vedena pod č. deníku 3259/35. To zcela odpovídá doložce, jíž je opatřen předložený opis trhové smlouvy a podle níž byl povolen vklad na základě usnesení Okresního soudu v Hranicích z 21. 12. 1935, č. d. 3259. Výpis z pozemkové knihy je ve smyslu §134 OSŘ veřejnou listinou, o jejíž pravosti není pochyb, a je tedy na žalobcích, chtějí-li zpochybnit pravdivost jeho obsahu, aby v tomto smyslu nabídli důkazy, jinými slovy důkazní břemeno ohledně tvrzení nepravdivosti spočívá na nich. S přihlédnutím k tomuto rozložení důkazního břemene ovšem odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil, když dospěl k závěru, že v roce 1935 ke vkladu vlastnického práva došlo, neboť porovnání časových údajů na knihovním výpisu a na trhové smlouvě pravdivost obsahu výpisu z vložky č. 1354 rozhodně spíše potvrzuje než vylučuje a jiný relevantní důkaz žalobci nenabídli.
Dovolací soud tedy považuje způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s právními otázkami, jejichž řešení založilo přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, za správný. Už shora pak bylo vysvětleno, že námitky žalobců týkající se problematiky vydržení zpochybňují způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění odvolacího soudu, nikoli právní posouzení věci, a nemohou být v této věci relevantním dovolacím důvodem. Proto nezbylo, než dovolání žalobců podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2002
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu