ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1432.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1432/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci žalobce Ing. J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. V., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, a 2) České republice - Okresnímu úřadu Strakonice, se sídlem ve Strakonicích, Smetanova 533, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 326/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2000, č. j. 5 Co 1977/2000-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Z. S.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. září 2000, č. j. 5 Co 1977/2000-114, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně„) ze dne 26. dubna 2000, č. j. 8 C 326/99-90, ve výroku, kterým byl zamítnut „návrh na určení, že vlastníkem jezu J. na vodním toku O. v říčním kilometru 40,100 č. h. p. 1-08-02-059 v k. ú. S. je Česká republika - Okresní úřad Strakonice“ a ve výrocích o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je majitelem a provozovatelem malé vodní elektrárny situované u levobřežního pilíře jezu J. a je na základě povolení nakládání s vodami oprávněn odebírat vodu z říčního toku akumulovanou jezem J. Referátem životního prostředí Okresního úřadu ve S., jako vodohospodářským orgánem, byl 23. 4. 1999 vyzván, aby k žádosti o vydání rozhodnutí o dodatečném povolení úpravy jezu J. a o povolení k nakládání s vodami, předložil podklady, jimiž by bylo prokázáno, že uvedená stavba je v souladu s veřejným zájmem, kromě jiného i smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřenou s vlastníkem jezu J. Žalovaný 1) požadoval za zřízení věcného břemene úplatu, žalobce pak tvrdil, že vlastníkem jezu není tento žalovaný, ale stát, a domáhal se určení vlastnictví státu. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) neprokázal, neboť nedoložil, že by jeho práva byla ohrožena nebo že by se jeho právní postavení stalo nejistým.
Odvolací soud po doplnění dokazování přečtením rozsudku Okresního soudu v Táboře ve věci vedené pod sp. zn. 3 C 70/2000 uvedl, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť otázka vlastnictví mezi oběma žalovanými je nesporná. Současným vlastníkem jezu je žalovaný 1), což je zřejmé z rozhodnutí příslušného správního orgánu a dalších listinných důkazů. Odvolací soud odkázal i na zákon č. 305/2000 Sb., který se stane účinným k 1. 1. 2001, podle něhož se vlastníkem jezu stane nepochybně stát. Návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl, když žalobcem formulovanou otázku, „zda občan České republiky, který je nucen vstupovat do právních vztahů s vlastníkem jezu, je oprávněn žalovat, že vlastníkem jezu je stát, t. j. Česká republika“, jako jím specifikovaný předmět dovolání, nepovažoval za otázku zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvod podle §240 (správně §241) odst. 3 písm. d) OSŘ. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání, neboť bez zjištění skutečného vlastníka věci je jeho právní postavení minimálně nejisté a určovací výrok by pro něho mohl mít příznivý dopad. Pokud jde o dovolací důvod, uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily splnění podmínek jeho naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví jezu J. Tento zájem měly soudy zkoumat se zřetelem ke skutkovým okolnostem a nikoliv na základě zformalizovaného přístupu k věci. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace, neřešil pak vlastní meritum věci, tedy nezjišťoval skutečného vlastníka jezu. Namítá, že se domáhal určení vlastnictví pro svůj stát, a to ohledně věci, kterou je při své podnikatelské činnosti nucen užívat a s jejím vlastníkem vstupovat do právního vztahu. Jestliže existuje důvodná pochybnost o existenci vlastnického práva třetího subjektu k věci, měl by mít právo - naléhavý právní zájem - žalovat na odstranění své nejistoty. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) jednak upozorňuje, že původní žalovaný 1), akciová společnost P. V., k 1. 1. 2001 zanikla nabytím účinnosti zákona č. 305/2000 Sb. a k témuž dni vstoupil sám do řízení jako její universální nástupce, jednak navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl a uložil dovolateli povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení částkou 10.150,- Kč. Odkazuje na závěr odvolacího soudu, že žalobcem specifikovaný předmět dovolání nepovažuje za otázku zásadního právního významu, s tím, že za této situace by bylo dovolání přípustné toliko za splnění podmínek plynoucích z §239 odst. 2 OSŘ. Tyto podmínky však naplněny nejsou. Žalobce nebere v úvahu změnu v majetkových poměrech nastalých k 1. 1. 2001, kdy majetek akciové společnosti P. V. přešel na stát, což se týká i jezu J. I kdyby k žádným změnám k uvedenému datu nedošlo, bylo by dovolání nedůvodné, neboť vlastnictví předchůdce žalovaného 1) k jezu bylo nesporné. V tomto směru připomíná usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 552/2000. Žalobce nebere v úvahu ani nový právní stav týkající se vlastnictví jezu J., ani skutečnost, že od 31. 10. 2000 bylo tvrzené vlastnictví právního předchůdce žalovaného 1) k jezu uznáno za nesporné rozhodnutím soudu. Žaloba je proto zbytečná, neopodstatněná, nelogická a ze strany žalobce jde zřejmě o šikanózní postup.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a zjistil, že dovolání není přípustné.
V průběhu dovolacího řízení došlo k procesnímu nástupnictví u žalovaného 1) z důvodu univerzální sukcese; proto dovolací soud nadále pokračoval v řízení namísto s P. V., a. s., s P. V., státním podnikem.
Podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání muže být takto připuštěno jen pro řešení právní otázky, jde-li o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale obecně významná pro rozhodování soudů. Jde zpravidla o případy, kdy tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, svazek první), anebo jejíž řešení má význam jen pro dané rozhodnutí.
V dané věci bylo pro rozhodnutí podstatné posouzení otázky, zda by se bez požadovaného určení právní postavení žalobce stalo nejistým. Tak by tomu mohlo být v případě, že by tu byla, jak žalobce uvádí, objektivní pochybnost o tom, kdo je vlastníkem jezu, pokud by žalobce při své podnikatelské činnosti nutně s tímto vlastníkem musel vstupovat do právních vztahů (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 9/1999). Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnictví k jezu není sporné; vyšel přitom z posouzení konkrétních okolností dané věci. Tato právní otázka byla významná jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, a nebyla obecně významná pro rozhodování soudů. Není-li vlastnictví k jezu podle zjištění odvolacího soudu, které dovolatel ostatně výslovně nenapadá, sporné, nelze dovodit, že by se právní postavení dovolatele bez požadovaného určení stalo nejistým. Odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s publikovanou judikaturou (R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím zásadním ve smyslu uvedeném shora.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ tak není dána. Dovolání není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ. Proto nezbylo, než jej odmítnout [§243b odst. 4 OSŘ ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Žalovaný 1), který podal k dovolání vyjádření, byl v dovolacím řízení úspěšný, a proto mu přísluší podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby, to je 500,- Kč za vyjádření k dovolání a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč - celkem 575,- Kč, a to podle §6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle části 12, hlavy I., bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů, a dovolací řízení v daném případě bylo zahájeno podáním dovolání, to je dnem 15. 11. 2000.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu