ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1475.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1475/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) E. s. r. o., zastoupenému advokátem, 2) V. s. r. o., a 3) J. s. r. o., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 1/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2001, č. j. 22 Co 359/2001-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. 22 Co 359/2001-148, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. března 2001, č. j. 13 C 1/99-107, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem osobního motorového vozidla tovární značky Chevrolet Camaro 3.4 i kupé, červené barvy, roku výroby 1994, obsah válců 3350 ccm, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. K porušení jeho tvrzeného vlastnického práva k předmětnému osobnímu vozu již došlo a může se domáhat ochrany tohoto práva žalobou na vydání tohoto vozu, přičemž v rámci takového řízení by otázka jeho vlastnického práva byla řešena jako předběžná. Žalobce totiž tvrdil, že je vlastníkem uvedeného vozu na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel 10. 6. 1997 s M. K. Dne 9. října 1997 uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje tohoto vozu se žalovaným 3), jehož jménem vůz převzal R. J. Ten dosáhl toho, že byl zaevidován jako držitel uvedeného vozu a neoprávněně s ním nakládal. V průběhu trestního řízení, které bylo proti R. J. vedeno, vydal žalovaný 2) vůz Policii ČR. Dne 14. října 1998 rozhodl Úřad vyšetřování Hlavního města Prahy Policie ČR o vydání tohoto vozu žalovanému 1), který rovněž tvrdil, že je jeho vlastníkem. Ten uvedl, že vůz poté prodal a nemá ho ve svém držení. Podle zjištění soudu prvního stupně v evidenci motorových vozidel byla držitelkou vozu M. K. k datu 25. 8. 1997, žalobce od 26. 8. 1997 do 13. 10. 1997, od 13. 10. 1997 do 13. 11. 1997 R. J. Od 13. 11. 1997 je podle evidence držitelem vozu, A. M. P. C. s. r. o. Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že jeho rozhodnutí je v souladu s konstantní judikaturou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na žalovaném určení není správný. V době podání žaloby byl předmětný osobní vůz zajištěn Policií ČR, která rozhodovala o jeho vrácení podle §80 trestního řádu. Vůz nebyl v držení ani jednoho ze žalovaných, byť byl později vydán žalovanému 1). Žalobce nemohl v té době podat reivindikační žalobu a právě na základě soudního rozhodnutí o určení vlastnického práva k vozu by mu byl vydán. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., neboť podle tohoto znění občanského soudního řádu rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud (byť nesprávně o ohledem na bod 15. hlavy prvé části dvanácté zákona č. 30/2000).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
K vadám řízení, vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, v řízení nedošlo. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není dána ani podle §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně je jeho prvním rozhodnutím ve věci a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání proti svému rozsudku nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti odvolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobce před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání navrhl, avšak rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, nejen významná pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23, svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, publikovaném pod C 412, svazek 4 Souboru se uvádí: Žaloba na určení vlastnictví k motorovému vozidlu podle §80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a to ani v souvislosti s tím, že u dopravního inspektorátu jsou vedeni jako držitelé vozidla žalovaní. Rozhodnutí soudu, jímž je uložena dosavadním držitelům motorového vozidla povinnost vozidlo vydat žalobci, je dostatečným dokladem k oprávněnosti žalobce k držení motorového vozidla.“ Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 20. 2. 2001, sp. zn. 29 Co 2349/99, publikovaném pod C 248 svazek 3 Souboru, že „ve věcech, kdy lze žalovat na plnění, může být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti nebo neplatnosti určité dohody tehdy, pokud se žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníka sporu a tím se pak zabrání případným dalším žalobám na plnění, popř. tehdy pokud by se žalobou na plnění nemohl vyřešit celý obsah sporného právního vztahu.“
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v aplikaci §80 písm. c) OSŘ v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Sám žalobce v dovolání dovozuje naléhavý právní zájem na žalovaném určení ze zadržení vozu v trestním řízení, které však ke dni rozhodnutí soudu (již prvního stupně), který vychází podle §154 odst. l OSŘ ze stavu ke dni rozhodnutí, netrvalo.
Protože předpoklady přípustnosti podle §239 odst. 2 OSŘ nejsou splněny, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobce v tomto řízení a z toho, že úspěšným žalovaným náklady řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu