ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1614.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1614/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jany Hráchové ve věci F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice - Okresnímu úřadu Hradec Králové se sídlem v Hradci Králové, ČSA 408, 2) městu H. a 3) P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 170/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2001, č. j. 25 Co 229/2000-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 25 Co 229/2000-89, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2000, č. j. 15 C 170/98-74, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2000, č. j. 15 C 170/98-76, ve výroku, kterým byl zamítnut „návrh, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem p. p. č. 717 a st. p. č. 727 v obci H., k. ú. P.“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že vlastníkem pozemků č. 711/2 a č. 716/3 původního pozemkového katastru v daném katastrálním území byl F. S. Kupní smlouvou ze 16. 4. 1969 je prodal Československému státu - Místnímu národnímu výboru v P. ve výměrách, které měly v době před oddělením částí pod č. 717 a č. 727, k němuž došlo v roce 1966. Jmenovaný zemřel 25. 7. 1969 a dědicem ustanovil žalobce. Ke dni své smrti pozemky č. 717 a č. 727 již nevlastnil a žalobce je jako dědic nemohl získat. K tvrzení, že kupující nezaplatil kupní cenu soud konstatoval, že tento nedostatek podle §49 občanského zákoníku účinného do 30. 6. 1969 zakládal právo od smlouvy odstoupit, přičemž nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by to F. S. učinil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním a právním závěrem soudu prvního stupně a navíc s podrobným odkazem na právní úpravu zápisů o vlastnictví nemovitostí v pozemkové knize, pozdější evidenci nemovitostí, na postupy při vedení jednotné evidenci půdy včetně označování pozemků a jejich výměr v aplikaci na daný případ uzavřel, že F. S. prodal kupujícímu i pozemky, ke kterým se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva. Odvolání žalobce projednal podle občanského soudního řádu účinného do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb., což v odůvodnění svého rozsudku konstatoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu účinného po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Uvádí, že si je vědom přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. s tím, že pro dovolání v daném případě přichází v úvahu postup podle občanského soudního řádu účinného do zmíněné novely, ale právo, jehož se domáhá a jež je porušováno, má takový stupeň významu, že je oprávněn odkazovat na shora uvedené zákonné ustanovení. Namítá, že odvolací soud neaplikoval §239 odst. 1 občanského soudního řádu účinného do zmíněné novely, a tím žalobce zbavil práva domáhat se jím tvrzeného práva. Jde o pochybení soudu, když v daném případě jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Soudy totiž pochybily v právním hodnocení věci. Pokud z pozemků č. 711/2 a č. 716/3 byly v roce 1966 odděleny pozemky č. 717 a č. 727, nemohly být pozemky č. 711/2 a č. 716/3 v roce 1969 prodány státu ve výměrách podle stavu před oddělením. Soudy dále pochybily, když nevzaly v úvahu, že žalobce ke sporným pozemkům vlastnické právo vydržel, neboť je v dobré víře užíval od doby, kdy mu byly přiznány v dědickém řízení, to je od roku 1970. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1, §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna. Přípustnost dovolání nelze v daném případě opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovaným žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu