ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1765.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1765/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované J. D., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1250/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2002, čj. 31 Co 525/2001-100, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 26. března 2002, čj. 31 Co 525/2001-100, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce, čj. 6 C 1250/99-42, kterým bylo určeno, že „vlastníkem pozemků označených dle dnešního katastru nemovitostí parcela č. 1535/6 (stavební) o výměře 151 m2 a pozemku parcela č. 1535/2 (ostatní plocha) o výměře 368 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 2656 a současně na LV č. 1015 pro Katastrální území S., obec S., je navrhovatelka“. Současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného Okresním soudem v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“), který sám upřesnil. Takto již soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně získala podle rozhodnutí Státního notářství pro P. ze dne 11. 12. 1981, sp. zn. 10 D 545/81, do vlastnictví, kromě jiného, i pozemkovou parcelu č. 1586/1 o výměře 1011 m2, která byla v užívání „socialistické organizace“ a byla zapsána na LV č. 1015 pro k. ú. a obec S. Z tohoto pozemku později byly vytvořeny pozemkové parcely č. 1535/2 a 1535/4, z nichž byly následně odděleny stp. č. 1535/5 a 1535/6. Dne 8. 2. 1988 pod čj. R II 116/88 byla registrována dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, a to k parcele č. 1535/2 ostatní plocha o výměře 573 m2, uzavřená mezi MNV S. a manžely P. aj. D., na základě pravomocného rozhodnutí finančního odboru ONV N. Tento pozemek byl zapsán na LV č. 1. Dohoda odkazuje na nabývací titul MNV S., kterou měla být kupní smlouva ze 14. 11. 1973 uzavřená formou notářského zápisu sp. zn. N 119/73, NZ 1122/73. Soudem prvého stupně však bylo zjištěno, že tehdy byli prodávajícími L. M., M. M. a A. H. a předmětem prodeje byly pozemky parc. č. 1589 o výměře 2960 m2 a 1586/6 o výměře 1075 m2. Pozemek parc. č. 1589 byl později rozdělen na parc. č. 1589/1 o výměře 1106 m2 a 1589/2 o výměře 1854 m2. Parcely č. 1535/2 a 1535/6 podle dnešního katastru byly tvořeny z části parcely 1586/6 a 1586/1 dle bývalého pozemkového katastru, přičemž MNV S. tehdy přidělil do osobního užívání manželům D. pozemek parc. č. 1535/2, ale parcelu č. 1586/1 nikdy nevykoupil. Dopisem ze dne 13. 8. 1997 pak Katastrální úřad informoval obě účastnice o zápisu duplicitního vlastnictví k pozemku 1535/6 a části parcely 1535/2 s částí parcely č. 1586/1 dle bývalého pozemkového katastru. I když bylo možno učinit právní závěr o tom, že žalobkyně je vlastníkem pozemků specifikovaných v rozsudečném výroku, odvolací soud si ještě vyžádal srovnávací stav parcel. Z něj bylo postaveno najisto, že pozemek parc. č. 1586/1 měl původně výměru 1011 m2 a byl později rozdělen na parc. č. 1535/2 o výměře 368 m2 a st.p. č. 1535/6 o výměře 151 m2 (oba jsou zapsány na LV č. 2656 ve vlastnictví žalované), na parcelu č. 1535/4 o výměře 350 m2 a st.p.č. 1535/5 o výměře 137 m2 (oba zapsány na LV č.2100 ve vlastnictví třetí osoby) a zbývajících 5 m2 je duplicitně zapsáno na LV č. 1015, kde je jako vlastník žalobkyně, a na LV č. 2344, kde tvoří součást pozemku č. 1353/3, který vlastní město S. Ze žádného důkazu nebylo zjištěno, že by žalobkyně či její právní předchůdci parcelu č. 1586/1 bývalého pozemkového katastru, jejíž část je předmětem sporu, převedli do vlastnictví jiného subjektu, tedy ani bývalého MNV S. Neobstojí ani odkaz na nabývací titul (notářský zápis sp. zn. NZ 1122/73), neboť ten se týká zcela jiných pozemků a jiných účastníků. Vzhledem k tomu, že bývalý MNV S. nevlastnil nikdy původní parcelu č. 1586/1, jejímž dělením vznikly i sporné pozemky, je dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, uzavřená dne 8. 2. 1988, neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena v rozporu s §198 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. Nemohlo rovněž dojít k vydržení práva žalovanou, neboť lhůta jí počala běžet dnem 8. 2. 1988, kdy byla uzavřena a registrována tato dohoda o zřízení práva osobního užívání, avšak dobrou víru žalovaná ztratila (přede dnem 8. 2. 1998) dnem 13. 8. 1997, kdy obdržela dopis o duplicitním zápisu vlastnictví k pozemkům. Žalovaná si pak nemůže ani započíst dobu, kdy pozemky užíval její právní předchůdce, neboť pozemky byly v užívání socialistické organizace a podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění zák. č. 131/1982 Sb. nemohlo dojít k vydržení, jestliže věc se nacházela ve vlastnictví socialistickém nebo jestliže šlo o věc, k níž měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů (např. zák. č. 123/1975 Sb. o užívání půdy a jiného zemědělského majetku), i když věc sama byla ve vlastnictví občana. Proto započtení lhůty podle §134 odst. 3 ObčZ v platném znění nepřichází v úvahu. Rozsudek soud prvého stupně byl proto shledán věcně správným.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které opírá o §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. Je přesvědčena, že soud neměl k dispozici všechny dokumenty rozhodné pro správné posouzení věci. Uvádí, že dovolání odůvodní po obdržení všech nutných dokladů, o kterých neměla vědomost. V později podaném zdůvodnění dovolání vytýká soudům, že předložené důkazy nebyly správně posouzeny a zhodnoceny a nebyla jim věnována patřičná pozornost. Za podstatné považuje dědické rozhodnutí sp. zn. D 545/81, které neobsahuje výměry jednotlivých parcel. Porovnání s LV č. 15, kde je uvedeno vlastnictví p.č. 1586/1 o výměře 5 m2, utvrzuje dovolatelku v tom, že předmětem dědictví bylo pouhých 5 m2. Skutečnost, že parcela č. 1586/1 byla nově geometricky zaměřena a rozdělena po skončení dědického řízení a celkem bylo takto rozděleno 1549 m2 svědčí ve prospěch žalované, kterou toto utvrzovalo v tom, že byla v dobré víře. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a celou věc postoupil (vrátil) k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou včas (§240 odst. 1 OSŘ), je splněna podmínka povinného zastoupení (§241 odst. 1 OSŘ), se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „OSŘ“) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ pak rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §241a odst. 1 OSŘ v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací důvod musí být současně po skutkové stránce vylíčen tak, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaký důvod byl uplatněn.
Podle §241b odst 3 OSŘ dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 (o povinném zastoupení), běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky.
Podle §242 odst 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
V posuzovaném případě dovolatelka sice odkazuje v dovolání na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2000 Sb. (správně však jde o §241a odst. 2 písm. b/ OSŘ), avšak podle stručného vylíčení míří dovolání na vadu spočívající v neúplném skutkovém zjištění, tedy směřuje k námitkám skutkovým a nikoli právním. Pokud pak jde o doplnění dovolání ze dne 11. 9. 2002, pak k obsahu tohoto podání již dovolací soud nijak přihlédnout nemohl, neboť toto doplnění bylo učiněno až po uplynutí dvouměsíční lhůty (§240 odst. 1 a §241b odst. 3 OSŘ).
Protože byl dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, pak mohla být otázka přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 3 OSŘ založena jen tehdy, pokud by určitá, dovoláním otevřená otázka měla ty znaky, jejich prostřednictvím se napadené rozhodnutí stává zásadně významným. Pro úsudek, zda dovolání je přípustné, je proto rozhodující obsah námitek směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelkou vznesená námitka skutková a nikoli právní je tudíž zcela bezpředmětná. V tomto směru navíc se přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení změnit nemůže. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak i to pouze tehdy, jestliže je dovolání jinak přípustné (podle §237 odst 1 písm. a/ a b/ OSŘ). Proto v případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 2 písm. c/ OSŘ, (jak je tomu v tomto případě), je kritika skutkového stavu zcela bezvýznamná, zvláště směřuje-li k uplatnění nových skutečností a důkazů, (jak by se z dovolání žalované mohlo podávat), které nejsou v dovolacím řízení možné.
Za této situace proto dovolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že dovolání není z hlediska §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 OSŘ přípustné, a protože ostatní možnosti přípustnosti dovolání nepřicházejí v úvahu (§237 odst. 1 písm. a/, b/ OSŘ), Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ OSŘ odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalovaná nebyla úspěšná a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu