ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1841.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1841/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1/ L. T., 2/ K. T., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 32/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2001, čj. 8 Co 324/2001-165, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2001, sp. zn. 18 Co 324/2001, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byla oběma žalovaným uložena povinnost „společně a nerozdílně odstranit zděnou garáž, která byla postavena na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 27. 8. 1966 čj. D 8/d 1923 na pozemku žalobkyně parc. č. 2551, v kat. úz. L., zapsaného na LV 1767 u kat. úřadu P., do 30 dnů od právní moci rozsudku“ a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Podle jeho názoru Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) správně zhodnotil všechny provedené důkazy a nepochybil ani v právním posouzení věci, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně se právem domáhá odstranění zděné garáže ze svého pozemku. V tomto směru bylo již před soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaným byla povolena dočasná stavba zděné garáže na pozemku, který byl bezúplatně žalovaným přenechán do dočasného užívání ve smyslu §397 a násl. ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991. Nebyla-li doba užívání dohodnuta, skončilo užívání uplynutím doby, v níž bylo dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že životnost stavby byla maximálně třicet let, ovšem účel bezplatného užívání pozemku byl naplněn již po dvaceti letech. Jestliže tedy užívání pozemku skončilo dosažením účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána, a k jiné dohodě mezi účastníky nedošlo, nelze než dovodit, že žalovaní užívají pozemek bez právního důvodu. Výkon vlastnického práva žalobkyně pak není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Rovněž se žalovaným nepodařilo vyvrátit správné závěry soudu prvního stupně o věcné aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby, neboť vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na žalobkyni v souladu s právními předpisy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, neboť jsou přesvědčeni, že řízení před soudy obou stupňů trpí takovými závažnými vadami, které měly za následek zcela nesprávné rozhodnutí ve věci a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím byly naplněny podmínky podání dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů konstatovaly, že „žalovaným byla povolena dočasná stavba zděné garáže na pozemku, který byl bezúplatně žalovaným přenechán do dočasného užívání“ a dále „nebyla-li doba užívání dohodnuta, skončilo užívání uplynutím doby, v níž bylo dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána“. Odvolací soud vůbec neoznačil důkazy, ze kterých si tento právní názor vytvořil. Jako dočasná a kdykoli odvolatelná mohla být stavba charakterizována v rozhodnutí o kolaudaci stavby (rozhodnutí odboru výstavby ONV v P. ze dne 26. 8. 1968), nikoli z rozhodnutí o povolení její výstavby. Z listinných důkazů, z výpovědi účastníků, ani z jiného důkazu tedy vůbec neplyne, že by garáž byla vystavěna „dočasně a kdykoli odvolatelně“. Rozhodnutí soudu I. a II. instance spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž chybné. Rovněž je naprosto chybný závěr soudu II. stupně o tom, že „nebyla-li doba užívání dohodnuta, skončilo užívání uplynutím doby, v níž bylo nebo mohlo být dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána“. Tento účel užívání trvá i nadále, neboť stavba je v dobrém stavebnětechnickém stavu a znalecký posudek konstatoval předpoklad životnosti dalších deset let. Navíc je garáž fakticky stále využívána. Právní kvalifikace soudů obou stupňů byla postavena na judikátu Nejvyššího soudu 2 Cdon 240/97, skutkový stav zjištěný v tomto řízení je však naprosto odlišný od právního základu, o němž soud rozhodl citovaným judikátem. Soud I. stupně a potažmo soud II. stupně měly dovodit, že se nejedná o neoprávněnou stavbu a žaloba měla být zamítnuta, neboť nelze odstranit stavbu, která je oprávněná. Dovolatelé se domnívají, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Je totiž třeba vyřešit otázku, zda soudy postupovaly správně, když z dočasnosti rozhodnutí o povolení stavby automaticky dovodily dočasnost stavby. Poukazovali rovněž na porušení ústavně zaručených práv žalovaných v předchozích řízeních, kdy byl porušen princip nedotknutelnosti vlastnictví, právní rovnosti a zásady nabytí práv v dobré víře, porušeno právo na spravedlivý proces zejména tím, že nebyly řádně prováděny důkazy, nebyl řádně veden spravedlivý proces. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými, že jsou splněny podmínky povinného zastoupení a dovolání obsahuje řádně vymezené dovolací důvody (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 OSŘ), projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), neboť podle přechodných ustanovení části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., bodu 17, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání žalovaných není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238 odst 1 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl a/ změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, b/ potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §239 odst. 1 OSŘ je přípustné dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání rovněž přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů (písm. a/), jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (písm. b/), účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písm. c/), v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení (písm. d/), nebyl podán návrh na zahájení řízení, ač podle zákona ho bylo třeba (písm. e/), účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (písm. f/), rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen (písm. g/).
V posuzovaném případě nepřicházela v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst l písm. a/ OSŘ, neboť nešlo o měnící rozsudek odvolacího soudu, ale o potvrzující. Nepřicházela však v úvahu ani přípustnost založená podle písm. b/ , když sice odvolací soud první rozsudek ve věci samé vydaný soudem prvého stupně dne 10. 9. 1998 zrušil se závazným právním názorem, avšak jak tento rozsudek soudu prvního stupně, tak i jeho pozdější rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001 byly rozsudky vyhovujícími ( tedy nebyla naplněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku). V úvahu pak nepřicházela ani přípustnost založená rozhodnutím soudu podle §239 OSŘ, neboť z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 12. 10. 2001 nevyplývá, že by žalovaní učinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a ani odvolací soud svým rozhodnutím takovou přípustnost nevyslovil. Z obsahu spisu pak navíc nevyplývá, že by kdykoli předtím žalovaní takový návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinili.
Zbývalo tedy posoudit přípustnost podle §237 odst. 1 OSŘ. Z obsahu spisu a ani z dovolání žalovaných nevyplývá nic, co by svědčilo pro závěr, že řízení před soudem prvního stupně či odvolacím trpí některou z vad taxativně uvedených ve shora citovaném ustanovení. Žalovaní ve svém dovolání sice tvrdí, že „nebyl řádně veden spravedlivý proces a neposkytnutí právní ochrany“, avšak své výhrady v tomto směru nijak nekonkretizují. Z obsahu spisu vyplývá, že oba žalovaní (žalovaná přistoupila do řízení již při prvním jednání ve věci samé na návrh žalobkyně) byli od počátku a po celou dobu řízení právně zastoupeni, ke všem jednáním byli řádně jako účastníci předvoláváni a byla jim tak dána možnost jednat po celou dobu řízení před soudem a vyjadřovat se ke všem důkazům, které byly řádně provedeny. Pokud pak jde o to, zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, pak o námitkách žalovaných k osobě soudkyně soudu prvého stupně uplatněných v průběhu sporu bylo řádně rozhodnuto odvolacím soudem (usnesení ze dne 27. 12. 1999 sp. zn. 14 Nc 942/99) tak, že soudkyně JUDr. Č. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Později již další námitky k osobě této soudkyně žalovaní nevznesli. Nelze proto dovodit přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 OSŘ Znamená to, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Za této situace nezbylo dovolacímu soudu než podle §243b odst. 4 věta první a §218 odst. 1 OSŘ dovolání žalovaných odmítnout jako nepřípustné. Uplatněnými dovolacími důvody se proto dovolací soud již věcně zabývat nemohl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází ze situace, kdy žalovaní nebyli úspěšní a žalobkyni žádné náklady nevznikly (§243b odst 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu