ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1886.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1886/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. d. S., o určení neplatnosti kupní smlouvy a dohody o narovnání, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 1051/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2000, čj. 17 Co 380/99-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. ledna 2000, čj. 17 Co 380/99-100, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. dubna 1999, čj. 4 C 1051/96-79, ve výroku I., kterým byl zamítnut „návrh, aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným ze dne 20. 9. 1996, je neplatná“, ve výroku II., kterým byl zamítnut „návrh, aby bylo určeno, že dohoda o narovnání ze dne 20. 9. 1996 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je neplatná“ a ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Takto bylo rozhodnuto po předchozích rozhodnutích odvolacího soudu, který usneseními ze dne 17. března 1998, čj. 17 Co 58/98-52, a ze dne 15. ledna 1999, čj. 17 Co 491/98-72, zrušil rozsudky soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 1997, čj. 4 C 1051/96-29 a ze dne 22. května 1998, čj. 4 C 1051/96-59, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, který se domáhal určení neplatnosti právních úkonů specifikovaných shora, protože nebyly učiněny v souladu s jeho vůlí, sice na podání žaloby prokázal naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), ale neunesl důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Odvolací soud se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. K prvnímu dovolacímu důvodu uvádí, že soudy nepřipustily výslech svědkyně N. K dalšímu dovolacímu důvodu pak to, že soudy nesprávně posoudily provedené důkazy a ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že kupní smlouva obsahuje údaj o listu vlastnictví č. 67, ačkoliv jeho nemovitosti jsou vedeny na listu vlastnictví č. 34. Další rozpor spatřuje v nesprávném uvedení výměry pozemku v kupní smlouvě. K poslednímu dovolacímu důvodu obecně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci vedoucím k omezení jeho práv, křivdě na něm spáchané a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalované družstvo se k dovolání nevyjádřilo.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění OSŘ, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným a řádně zastoupeným účastníkem řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takovou vadu žalobce nenamítal a dovolacím soudem nebyla zjištěna.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, když potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu sice předcházela jeho dvě zrušující usnesení, obsahující však toliko pokyn k doplnění dokazování, nikoliv s právním názorem odvolacího soudu, kterým by byl soud prvního stupně při svém rozhodování vázán.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Protože žalobce vyslovení přípustnosti dovolání za podmínek shora uvedených nenavrhl, není přípustnost dovolání dána ani podle §239 odst. 2 OSŘ.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2002
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu