ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1914.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1914/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1/ J. H., a 2/ A. H., o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 767/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. června 2001, č. j. 5 Co 751/2001-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 5 Co 751/2001-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 6 C 767/98-118, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, „že od 1. 1. 1992 existuje právo věcného břemene vlastníků domu čp. 946 v M. a vlastníků parcely č. 512/2 v k. ú. M. jako přístupové cesty k rodinnému domu čp. 946 a na parcelu č. 512/2 v k. ú. M., a to v územním rozsahu ohraničeném:
1) Na severní straně plotem parcely č. 512/13 v k. ú. M., v délce 12 m, měřeno od západního okraje sousedící parcely č. 512/2 v k. ú. M.
2) Na východní straně okrajem sousedící parcely č. 512/13 v k. ú. M. po severní čelo garáže rodinného domu čp. 945 v M.
3) Na jižní straně severním čelem garáže rodinného domu čp. 945 ve Šmeralově ulici v M. v délce 7 m, měřeno od západního plotu sousedící parcely č. 512/2 k. ú. M.
4) Na západní straně spojnicí mezi body vytyčenými na severním plotu parcely č. 512/13 v k. ú. M. a na severním čele garáže rodinného domu čp. 945 v M.“
a rozhodnuto o nákladech řízení.
Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu čp. 946 a stavební parc. č. 1500 a pozemku parc. č. 512/2 v obci a k. ú. M. K pozemku parc. č. 512/2 vzniklo žalobci právo osobního užívání v roce 1968 a na části tohoto pozemku, později oddělené jako pozemek parc. č. 1500, se nachází dosud nezkolaudovaná stavba rodinného domu. V roce 1982 bylo rozhodnutím soudu vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky k tomuto domu tak, že byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce. Vlastnictví k pozemkům parc. č. 1500 a č. 512/2 nabyl žalobce ze zákona – transformací práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické podle §872 odst. l ObčZ. Pozemek parc. č. 512/2 sousedí s pozemkem parc. č. 512/19, jehož výměra v roce 1968 činila 345 m2, byl ve vlastnictví státu, ve správě Městského národního výboru v M., nebyl oplocený a nebyl nikým užíván. Žalobce až do roku 1972, kdy se z M. odstěhoval, a po té znovu od roku 1982, užíval část pozemku parc. č. 512/19, aniž mu k tomu byl dán MěNV v M. souhlas (ani ve stavebním řízení o povolení stavby domu není takový přístup zmíněn) jako přístupovou cestu k pozemku parc. č. 512/2 k hornímu podlaží domu čp. 946. K dolnímu podlaží domu měl a má přístup z pozemku parc. č. 512/12, v roce 1968 ve vlastnictví státu, nyní města M., užívaném jako komunikace. V období let 1968 - 1972 žalobce také na severovýchodní část parcely č. 512/19 vyvezl zeminu z parcely č. 512/2. V roce 1975 MěNV v M., který uvedený stav označil jako „neoprávněné úpravy pozemku západně od stavby, kterou buduje“, uložil žalobci odstranění této zeminy. Žalovaným byl v roce 1970 přidělen do osobního užívání pozemek č. 512/13 v obci a k. ú. M. k výstavbě rodinného domu. Žalovaní jsou vlastníky domu čp. 945 se stavební parc. č. 1499, dále parcely č. 512/13 a parcely č. 512/31 v k. ú. M. Pozemek parc. č. 512/13 má nyní výměru 1217 m2, přičemž část o výměře 322 m2, vyznačenou v geometrickém plánu z 10. 4. 1998, č. z. 1440-130/98, jako díl a, oddělenou z pozemku parc. č. 512/19, nabyli žalovaní kupní smlouvou uzavřenou v roce 1998 s městem M. Pozemek parc. č. 512/19 nyní o výměře 11 m2, je podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví města M., nachází se mezi pozemkem žalobce parc. č. 512/2 a pozemkem žalovaných parc. č. 512/3. Žalobce se považuje za vlastníka tohoto pozemku parc. č. 512/19 z titulu vydržení, hodlá podat vůči městu M. žalobu na určení vlastnického práva k tomuto pozemku. Žalovaní v roce 1998 po koupi části pozemku parc. č. 512/19, připojené k pozemku parc. č. 512/13, odbagrovali zeminu v severovýchodní části tohoto zvětšeného pozemku parc. č. 512/13 a postavili plot na východní hranici tohoto pozemku, tj. v hranici s pozemkem parc. č. 512/19.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu vlastníků pozemku parc. č. 512/2 a domu čp. 946 užívat jako přístupovou cestu k těmto nemovitostem v žalobě vyznačenou část pozemku parc. č. 512/3 vydržením nevzniklo. Dovodily, že žalobce nebyl oprávněným držitelem tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu §130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy že nebyl v dobré víře, že mu takové právo patří se zřetelem ke všem okolnostem, a to vzhledem k obsahu dopisu MěNV v M. z 23. 6. 1975 a k tomu, že neprokázal (ani netvrdil) právní důvod nabytí tohoto práva, tzv. titul držby. Odvolací soud dodal, že „představa žalobce, že věcné břemeno, jak je označil, celá léta vykonával, tedy že určitou cestou fakticky projížděl, je málo k tomu, aby právo věcného břemene vydržel.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. g) a §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že při jednání soudu prvního stupně dne 28. 11. 2000 vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. V. H. Ta v jednání pokračovala a vynesla rozsudek, aniž předložila spis nadřízenému soudu k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti. Další námitku podjatosti této soudkyně vznesl žalobce i v řízení odvolacím, a to v podáních z 9. 1. 2001, 6. 4. 2001 a při jednání odvolacího soudu. Ten o jeho námitce nerozhodl samostatným usnesením, ale jen v odůvodnění rozsudku, čímž žalobce “zbavil možnosti nechat rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudkyně přezkoumat v rámci řádných opravných prostředků.“ Stručné odůvodnění nepodjatosti této soudkyně odvolacím soudem považuje žalobce za nepostačující. Ohrazuje se také proti tomu, že odvolací soud interpretoval jeho výrok, že vůči této soudkyni nemá osobní nepřátelství, tak, že „své výroky proti paní soudkyni zmírňuje.“ Tímto prohlášením jen žalobce zdůraznil, že námitku podjatosti nevznesl z nějakých emotivních důvodů, ale jen pro způsob, jakým řízení vedla, ztěžovala jeho cestu domoci se práva, a to převážně procesními pochybeními. Odvolací soud se také s tvrzeními žalobce a předloženými důkazy nevypořádal. Proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný a řízení tak trpí jinou vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Nesprávný je také závěr odvolacího soudu, že nedošlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odůvodnění odvolacího soudu, že žalobce „neměl dobrou víru v tom, že projíždí místem, jehož je držitelem, poněvadž dobře věděl, že po celá léta projíždí cizím pozemkem“, považuje žalobce za absurdní. Kdyby si myslel, že užívá vlastní pozemek, nepodával by žalobu na určení práva odpovídající věcnému břemeni, ale na určení práva vlastnického. Dále žalobce dovozuje, že vykonával právo odpovídající věcnému břemeni v dobré víře, a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), tedy podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem. To však platí, jde-li o návrhy na vyloučení soudce, jen u návrhů podaných do 31. 12. 2000. O návrzích, podaných po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., t. j. od 1. 1. 2001 je třeba rozhodovat již podle občanského soudního řádu ve znění této novely (část dvanáctá, hlava první, bod 5 zákona č. 30/2000 Sb., část třináctá).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.
Žalobce sám namítal, že v řízení došlo k vadě podle §237 odst. l písm. g) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., když ve věci rozhodovala podjatá soudkyně.
V prvé řadě dovolací soud uvádí, že není vázán rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. 10. 2000, č. j. 8 Nc 623/2000-13, který JUDr. V. H. z projednání a rozhodnutí věci nevyloučil. Pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce soudu prvního stupně není vyloučen z projednání a rozhodování ve věci, nebrání dovolacímu soudu, posoudit tuto otázku jinak (srov. R 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyloučení soudce totiž nastává ze zákona, nikoliv výrokem nadřízeného soudu. Z pohledu §237 odst. l písm. g) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. je podstatné jen to, zda o věci skutečně rozhodoval vyloučený soudce.
Námitku podjatosti JUDr. V. H. vznesl žalobce poprvé při jednání soudu prvního stupně 15. 8. 2000, a odůvodnil ji tím, že „alespoň 4x mu psala, že zastavuje řízení a až na rozhodnutí odvolacího soudu bylo její rozhodnutí zrušeno“. Dále, že „4x porušila zákon v jeho neprospěch, jednou i rozsudkem a ten musel být zrušen.“ K této námitce se JUDr. V. H. vyjádřila tak, že nemá k projednávané věci, účastníkům a jejich zástupcům žádný vztah. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 10. 10. 2000, č. j. 8 Nc 623/2000-103, tuto soudkyni z projednání a rozhodování věci nevyloučil. Dospěl k závěru, že žalobce námitku podjatosti soudkyně neodůvodňuje žádnými ze zákonných důvodů, ale pouze výhradami k jednotlivým již vydaným rozhodnutím soudu prvního stupně, proti nimž měl právo podat opravný prostředek a také tohoto práva využil. Neuvedl konkrétní okolnosti, které by zakládaly důvod k pochybnostem o nepodjatosti ve smyslu §14 odst. l OSŘ.
Námitku podjatosti vznesl žalobce dále při jednání soudu prvního stupně dne 28. 11. 2000. Uvedl, že jmenovaná soudkyně bez jeho vědomí jednala se stavebním úřadem, neboť si opatřila stavební dokumentaci. Stavební úřad je ten, kdo byl odpůrcem v daném sporu, soudkyně jednala s tímto úřadem ve fázi, kdy ještě řízení nebylo proti tomuto odpůrci ukončeno. Dále žalobce uvedl, že “6x zdejší soud řízení zastavil, KS je solidární a 6x rozhodnutí zrušil, soud je nemoudrý.“ Současně předložil podání označené jako „Námitka podjatosti soudců Okresního soudu v Písku“ datované dnem 11. 11. 2000, adresované Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v němž mimo jiné rozebral postup a rozhodování jmenované soudkyně v této věci. V podání z 9. 1. 2001 žalobce uvedl, že JUDr. V. H. neodročila jednání 28. 11. 2000, ačkoliv ji po vznesení námitce podjatosti upozornil, že věc je třeba předložit nadřízenému soudu, aby o této námitce rozhodl. Dále žalobce v podání z 6. 4. 2001 uvedl, že k naplnění §14 odst. l OSŘ může dojít i pro zjevně nepřátelský vztah soudce. Za takový považuje procesní postup a rozhodování soudkyně v tomto řízení včetně zamítnutí žaloby rozsudkem ze 17. 5. 1989, č. j. 6 C 767/98-32 (který byl zrušen odvolacím soudem), dále usnesení z 5. 4. 2000, č. j. 6 C 767/98-57, pokud žalobci bylo uloženo hradit náklady řízení původnímu žalovanému městu M., aniž byly v odůvodnění tohoto rozhodnutí náklady specifikovány. Nesprávné podání, kterým se žalobce dotazoval soudu prvního stupně, z čeho náklady řízení sestávají, soudkyně ani odvolací soud nepovažovaly podle obsahu za odvolání. Projevem nepřátelského vztahu soudkyně k žalobci je i žalobu zamítající rozsudek z 28. 11. 2000, č. j. 6 C 767/98-118. Při jednání odvolacího soudu žalobce uvedl, že podal podnět k zahájení kárného řízení s JUDr. V. H., že proti její osobě nic nemá, ale jde jen o to, aby vůči němu dodržovala zákony, což neudělala.
Podle §14 odst. l OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Shodně vymezuje vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci také §14 odst. l OSŘ ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb ., přičemž v §14 odst. 4 tohoto znění OSŘ je dále stanoveno, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §16 odst. 1 věta první OSŘ (i ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 ObčZ), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. Důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. R 33/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě to znamená, že důvodem k vyloučení JUDr. V. H. nemůže být jen její postup v tomto řízení, zejména to, že odvolací soud zrušil usnesení z 22. 12. 1998, č. j. 6 C 767/98-10, kterým řízení zastavila, a rozsudek ze 17. 5. 1999, č. j. 6 C 767/98-32, kterým žalobu zamítla, a že v usnesení z 5. 4. 2000, č. j. 6 C 767/98-57, jímž bylo žalobci uloženo, aby zaplatil náklady řízení původně žalovanému městu M., nebyly tyto náklady specifikovány. Stejně tak není důvodem k vyloučení zamítnutí žaloby rozsudkem z 28. 11. 2000, č. j. 4 C 767/98-118.
Při jednání soudu prvního stupně vznesl žalobce námitku podjatosti opětovně, poté co již o předchozí námitce rozhodl nadřízený soud tak, že jmenovanou soudkyni z projednání a rozhodování věci nevyloučil. Zčásti byla však opětovně vznesená námitka odůvodněna stejně jako předchozí – totiž postupem soudkyně v řízení (zastavením řízení a zamítnutím žaloby). Jestliže o obsahově shodné námitce podjatosti již rozhodl nadřízený soud, postup podle §16 odst. l OSŘ nepřipadal v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, publikované pod č. 6 v časopise Soudní judikatura 1/2000). Žalobce však uvedl i novou skutečnost, a to, že soudkyně „jednala s jeho odpůrcem“, čímž mínil, že vyžádala spis stavebního úřadu, týkající se stavby domu žalobce, a provedla tímto spisem důkaz. Přitom stavebním úřadem je město M., proti kterému žalobce původně žalobu na určení věcného břemene podal. V průběhu řízení žalobce navrhl záměnu na straně žalované, kterou soud prvního stupně usnesením z 5. 4. 2000, č. j. 6 C 767/98-57, připustil. Jak vyplývá z protokolu o jednání z 28. 11. 2000, soudkyně žalobci vysvětlila, že spis stavebního úřadu byl vyžádán jako důkaz a že důkaz tímto spisem byl proveden již při jednání 15. 8. 2000.
Podle §120 odst. l OSŘ jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3 OSŘ může soud provést i jiné, než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. To znamená, že žalobcova námitka podjatosti soudkyně ohledně „jejího jednání s odpůrcem městem M.“, spočívající v připojení stavebního spisu a provedení důkazu tímto spisem, směřovala opět proti postupu soudkyně v řízení, a nemůže být důvodem k jejímu vyloučení. I když tedy soudkyně nepředložila spis nadřízenému soudu znovu k rozhodnutí o námitce podjatosti, týkající se stavebního spisu, nejednala a nerozhodovala v této věci jako soudkyně vyloučená. Ze spisu nevyplývají objektivní skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o její nepodjatosti, tedy ani takové, ze kterých by bylo lze usuzovat na nepřátelský postoj soudkyně k žalobci.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že JUDr. V. H. nejednala a nerozhodovala v dané věci jako vyloučený soudce ve smyslu §14 odst. l OSŘ ve znění před i po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a k vadě řízení podle §237 odst. l písm. g) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. nedošlo. Dovolací soud ještě dodává, že postup odvolacího soudu, který se zabýval námitkou podjatosti soudkyně jen v odůvodnění svého rozsudku, odpovídá §221 odst. l OSŘ, podle něhož důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně je vada řízení, spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce OSŘ (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2001, č. j. 30 Cdo 508/2000, publikované pod č. 605/svazek 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože v řízení nedošlo ani k jiným vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. l OSŘ v uvedeném znění přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) anebo §239 odst. 1 a 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ uvedeného znění je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V dané věci odvolací soud sice usnesením z 24. 9. 1999, č. j. 7 Co 2423/99-45, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 5. 1989, č. j. 6 C 767/98-32, ale po zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně znovu tak, že žalobu zamítl. To znamená, že soud prvního stupně nerozhodl po zrušujícím usnesení odvolacího soudu jinak než v předchozím rozhodnutí a přípustnost dovolání podle §238 odst. l písm. b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. není dána.
Podle §239 odst. 1 OSŘ téhož znění je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Tak tomu v dané věci nebylo, neboť dovolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ téhož znění je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání nenavrhl. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem na čl. 162 vyplývá, že žalobce na dotaz předsedy senátu, zda žádá právo dovolání, uvedl, „že mu je jasné, že k podání dovolání potřebuje již advokáta, a proto o dovolání se nyní nezmiňuje“. Takový projev vůle žalobce nelze považovat za návrh na připuštění dovolání a dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a bylo proto odmítnuto (§218 odst. l písm. c/ a §243b odst. 4 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), aniž se dovolací soud mohl zabývat dovolacími důvody uplatněnými podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným žádné prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu