ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1962.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1962/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobce Ing. R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 303/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1999, č. j. 7 Co 2515/99-88, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 11. 3. 1999, č. j. 5 C 303/97-60, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a vyklizenou žalobci odevzdat hospodářskou budovu - stáj, stojící na parcele č. 20/4 v k. ú. H., a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ZD T. jako prodávající a žalovaný a jeho manželka H. S. jako kupující uzavřeli 14. 6. 1983 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo stavení čp. 1 v H., postavené na parc. č. 20, se všemi součástmi a příslušenstvím. Podle výpovědí svědků J. D. a J. K., kteří za družstvo smlouvu uzavírali, bylo předmětem této smlouvy i na dům čp. 1 navazující hospodářské stavení - stáj. Kupní cena byla sjednána na 10.440 Kč - touto částkou určil cenu rodinného domku znalecký posudek znalce Z. B. z 20. 12. 1981. Dohodou ze 7. 10. 1982 bylo žalovanému a H. S. zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 20/2 o výměře 833 m2 v kat. území H. Žalovaný a jeho manželka začali po uzavření kupní smlouvy dům čp. 1 a stáj užívat. Žalovaný posléze uzavřel s H. S. dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které se stal výlučným vlastníkem domu čp. 1 a stáje. V lednu 1995 se dozvěděl od F. B., že se považuje za vlastníka předmětné stáje. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu ve S. z 24. 11. 1994, sp. zn. 1800-91/Sc/Č/3, byla totiž schválena dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená 1. 10. 1994 mezi ZD T. a F. B., a to hospodářské budovy - stáje na parc. č. 20/2 v kat. území H., obce Ú. Geometrickým plánem Ing. V. z 12. 3. 1996 č. 30-67/96 byla parc. č. 20/2 rozdělena na parc. č. 20/2 o výměře 732 m2 a parc. č. 20/4 o výměře 101 m2 s tím, že parc. č. 20/4 je zastavěná předmětnou stájí. Dne 10. března 1998 uzavřel F. B. darovací smlouvu se žalobcem, podle které daroval stáj na parc. č. 20/4 žalobci, který je jako vlastník této stáje zapsán v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stáj byla předmětem kupní smlouvy ze 14. 6. 1983, a vlastnictví přešlo na žalovaného a jeho manželku touto smlouvou. I kdyby tomu tak nebylo, byl žalovaný od uzavření této smlouvy v době víře, že mu stáj patří a nabyl k ní vlastnictví vydržením uplynutím 10leté vydržecí doby ve smyslu §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Protože ZD T. nebylo v roce 1994 vlastníkem stáje, nemohlo uzavřít platnou dohodu o jejím vydání podle restitučního předpisu s F. B. a proto také žalobce nemůže nabytí vlastnictví darem od něj odvozovat.
Odvolací soud rozsudkem ze 17. 12. 1999, č. j. 7 Co 2515/99-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil dokazování odborným stanoviskem Městského úřadu ve S. z 9. 11. 1999. Tak zjistil, že hospodářská část na parc. č. 20/4 a obytná část budovy čp. 1 na parc. č. 20/2, tvoří jeden celek se společnými konstrukčními prvky. Po tomto doplnění, když poukázal i na to, že žalovanému a jeho manželce bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku, který zahrnoval plochu zastavěnou stájí, dospěl odvolací soud k závěru, že byla-li stáj součástí domu čp. 1, je žalovaný jejím vlastníkem podle smlouvy ze 14. 6. 1983. ZD T. nemohlo proto platně uzavřít s právním předchůdcem žalobce dohodu o jejím vydání. Pokud se ten domníval, že žalovaný ji nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než stanovil cenový předpis, měl přímo vůči žalovanému uplatnit restituční nárok podle §8 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobě na ochranu vlastnictví podle §126 ObčZ, pokud žalobce odvozuje vlastnické právo ke stáji z darování od nevlastníka, nelze proto vyhovět. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o možném vydržení stáje žalovaným. Poukázal jen na to, že k vydržení by došlo podle §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 po uplynutí desetileté vydržecí doby ke dni 14. 6. 1993, přičemž použití §135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nepřipadá v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že stáj je součástí domu čp. 1. Namítá, že jde o samostatnou stavbu. Skutkové zjištění, na základě kterého odvolací soud k závěru o stáji jako součásti domu čp. 1 dospěl, učinil odvolací soud jen z vyjádření stavebního úřadu. Jeho pracovník se však na místě samém nevyjádřil tak jednoznačně, jak bylo uvedeno v písemném vyjádření, neboť „z vyjádření na místě samém vyplynulo, že sporná budova není s další části komunikativně spojena, je oddělena nosnou zdí, má vlastní vchod, navíc stejně má společnou zeď se stodolou, která je vlastnictví žalobce.“ Také družstvo vydalo stáj jako samostatnou stavbu a o rozporné skutečnosti nebyl ani proveden důkaz znaleckým posudkem. Žalobce nesouhlasí také s tím, že žalovaný pro případ, že stáj je věcí samostatnou, k ní vlastnické právo vydržel. Vydržecí doba nemohla totiž běžet v době, kdy právní úprava neumožňovala vydržet věc v socialistickém vlastnictví, kterým bylo i vlastnictví družstevní. Ke dni uzavření dohody o vydání byla proto stáj ve vlastnictví družstva, a žalobce k ní nabyl vlastnictví darem od svého právního předchůdce. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud podle části dvanácté hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesního předpisu platného k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. l OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení, o takový však v dané věci nejde), zjištěny nebyly.
Přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z §238 odst. l písm. b) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Rozsudek soudu prvního stupně z 28. 5. 1997, č. j. 5 C 303/97-11, kterým bylo žalobě vyhověno, byl sice zrušen usnesením odvolacího soudu z 30. 6. 1998, č. j. 5 Co 1077/98-39, a dalším rozsudkem z 11. 3. 1999, č. j. 5 C 303/97-60, soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud však ve zrušovacím usnesení nevyslovil pro soud prvního stupně závazný právní názor, neboť uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování a teprve poté zvážil, zda stáj je součástí domu čp. 1 nebo zda stáj jako samostatnou stavbu nabyl žalovaný vydržením.
Protože přípustnost dovolání nevyplývá ani z §239 odst. l OSŘ, neboť dovolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil, mohla by být přípustnost dovolání založena jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když žalobce vyslovení přípustnosti navrhl a jeho návrhu odvolací soud nevyhověl.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 23, svazek 1, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře vyšších soudů neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“.
Z §239 odst. 2 OSŘ také vyplývá, že dovolací soud může přezkoumat rozsudek odvolacího soudu jen jde-li o otázky právní, neboli je vyloučen přezkum podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dané věci to znamená, že dovolací soud není oprávněn přezkoumat, zda zjištění odvolacího soudu, že stáj s domem čp. 1 tvoří jeden celek se společnými konstrukčními prvky, má v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Opírá-li se rozsudek odvolacího soudu o dva právní závěry, přičemž jeden každý zakládá věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání proti takovému rozsudku může být podle §239 odst. 2 OSŘ přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybní oba závěry, resp. řešení právních otázek a obě tyto otázky činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Pro daný případ to znamená, že pokud ze dvou závěrů odvolacího soudu, že žalovaný nabyl vlastnictví ke stáji kupní smlouvou ze 14. 6. 1983 jako součásti domu čp. 1 nebo vydržením, jestliže by byla stáj samostatnou stavbou, není i jen jeden z nich otázkou, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2273/98 z 8. 12. 1998, publikovaném pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. lednem 1992, a to i v případě že šlo o držbu věci ve státním vlastnictví“. Uvedený závěr je použitelný i v dané věci jen s tím, že jde o vlastnictví družstevní. Závěr odvolacího soudu o vydržení stáje žalovaným je tedy v souladu s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu a právní posouzení této otázky nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Protože dovolání je nepřípustné ohledně závěru odvolacího soudu, že žalovaný nabyl vlastnictví ke stáji vydržením, a rozsudek odvolacího soudu je už jen na základě tohoto závěru věcně správný, nemůže otázka, zda žalovaný mohl nabýt vlastnictví ke stáji dalším způsobem, tj. kupní smlouvou, činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ a bylo proto odmítnuto ( §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ).
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný, příslušela by mu proto podle §243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2002
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu